Psychická vyrovnanost a duševní klid bez vnitřní rozpolcenosti a vnějších konfliktů je žádoucí stav a podmínka tvoření v souladu s přírodními zákony a tokem stále se měnícího vesmíru, roztáčeného věčnou, stabilní a všudypřítomnou tvůrčí energií kosmu zvanou Tao.

„Jasný klid je standardní stav světa,“ ujišťuje nás Lao-cu. Taoismus tvorbě v tomto stavu říká wu-wej, což sice doslovně znamená nečinnost, ale významově je to spontánní tvůrčí činnost bez vědomého a volního úsilí. Je to onen stav, jejž někteří současní umělci a spisovatelé popsali jako „volný tok tvoření“, v němž se cítili být jen jakýmsi „přijímačem“ a „průtokem“ díla nějakého vyššího intelektu.

„Uhýbat si z cesty a nebýt sám sobě překážkou,“ tomu říkali antičtí filozofové stoické školy. Onen stav vyrovnaného klidu – nám dnes příslovečně známého jako „stoický“ - nazvali „serenita“. Tu popsal v 2. století řecký stoik Epiktétos, přestěhovaný do Říma a tam přejmenovaný na Epictetus, takto:

„Serenita a stabilita jsou výsledky tvých rozhodnutí a úsudků, ne tvého okolí. Chceš-li se vyhnout vlivům rušivým tvému klidu (jiní lidé, vnější události, stres), nikdy se ti to nepodaří a tvoje problémy tě budou následovat. Vyrovnanosti a pocitu štěstí dosáhneš, jen když se vyhneš vlastním rušivým úsudkům, které jsou příčinou tvých problémů.“

V představách „vrchního Taoisty“ Lao-cu je serenita „návratem k vlastní přirozenosti“, jejímiž prvky jsou „konstantnost“ a „jasnost“. Ty pramení v „přijetí nestrannosti“. A to pokračuje takto:

„Nestrannost je svrchovanost.
Svrchovanost je v nebi.
Nebe je Tao.
Tao je věčné.
Ego přestává být
a nic nehrozí.

Nic nehrozí. Vzdáme-li se ega – nebo je alespoň utlumíme – nestranností. Pokračuje Epictetus:

„Ke štěstí vede jen jedna cesta: vzdát se všeho, co je mimo sféru naší volby, nevnímat nic jiného jako své vlastnictví, odevzdání všeho ostatního bohu a štěstěně. Jediné, co můžeme ovládat, je naše mysl.“

Ale má to jednu velkou výhodu:

„Protože okruhem ovládání je jen tvoje mysl, radostně se tím redukuje vše, čím se potřebuješ zabývat.“

Četl snad Epictetus Lao-cuovo „Tao-te-ching“:

„Kdo by chtěl uchvátit svět a ovládat jej
nemůže uspět.
Neboť svět je posvátný nástroj,
v němž vše buď vede, nebo je vedeno.

My víme z historie, že všechny pokusy ovládnout svět sice opravdu nakonec selhaly, ale až poté, co stačily napáchat hodně destrukce, kterou jsme si zvykli kategorizovat jako zlo. Takže se nám těžko přijímá taoistická polarizace, v níž samotné nastolení pojmu dobra automaticky nastavuje existenci zla, tak jako pojem tepla nastavuje existenci chladu, nebo pojem stoupání existenci klesání, protože vše je vnímáno relativně vůči něčemu jinému. Což neznamená, že konáním dobrých činů automaticky umožňujeme páchání zlých. Znamená to jen, že každá klasifikace čehokoli má svůj protiklad, proti němuž se vyhrazuje, či taoisticky řečeno protějšek, s nímž spolupracuje.

Stoikové nám to podávali ještě drsněji:

„Dobro a zlo jsou naše racionální volby. Mimo ně neexistuje ani zlo ani dobro. Chceš-li nějaké dobro, musíš si je dát sám ze sebe, to je boží zákon, veškeré jiné zdroje jsou mimo tvou kontrolu.“

Zastavit konání zla se ani stoicismu ani taoismu nepodařilo. Tento jejich nápad však pomáhá přijímat odpovědnost za události a činy konané nejen námi, ale i nám. S vědomím, že jedním z mocných zdrojů zlých činů je oblíbený lidský sklon vinit druhé, a tak si k nim pěstovat nenávist a touhu po pomstě. A že pak „zlu k vítězství stačí, když slušní lidé nedělají nic“, slovy talmudických rabínů, kteří věděli, jako jejich stoičtí současníci, že zlo a dobro dlí v nás.

Poskytl server Cesta želvy

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––-

Nové upravené vydání Kurasova bestselleru od roku 2004. S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděkypěs tovaly za dob hlubokého komunismu.

Tahle kniha o sexu je opravdu jiná. Kuras si pohrává se čtenářem jako kočka s myší: hra se slovy, symboly, příběhy a lidmi, v tom se vyžívá. Žena ovšem může návody na orgasmus bez ejakulace zkoumat pouze teoreticky, ale i tohle zkoumání může být zdrojem značné zábavy. Minimálně proto, že se může škodolibě usmívat. Nic víc a nic míň nelze čekat. Kurasovi zde stačí právě jen tohle: aby se publikum bavilo a občas něco z jeho rad vyzkoušelo.

(Z recenze MFDnes)