Ze všech živých tvorů mám nejraději dva obyvatele moří, jejichž inteligence je nám nejbližší. A supívám vztekem, když se dočítám o krutostech, jaké bychom si nedovolili ani ke slepici. Vlastně ty dva mám raději než lidi. (Teda, aby nedošlo k nedorozumění: miluji lidstvo, jenom lidi mě serou).

Před pár lety jsem mediálně běsnil nad masakrem tisícovky na mělčinu zahnaných delfínů na Faerských ostrovech v severním Atlantiku. Zabíjených sekyrami, jen tak pro zábavu – delfíny snad ani Faeřané nejedí. (Jestli jedí, jsou to lidožrouti). Čekal jsem, kdy začne podobně běsnit nějaká ta zvířeckoprávní neziskovka v Bruselu, Evropská komise vydá zákaz a zařídí potrestání.

Jo tůhle. Někde někdo akorát ještě stačil napsat, že masakry delfínů jsou faerská národní tradice. Málem že ne pod ochranou UNESCA. Jen to prý obvykle nebývá tisíc, jen pár set, tohle holt se stalo omylem.

Delfín s delfínkou

Přitom delfín je téměř člověk. Chová k nám lidskou přízeň, jak dokumentují dějiny už od starého Řecka na příbězích o delfínech zachraňujících lidi před utonutím. Delfínův intelekt je téměř lidský, dokonce i se smyslem pro humor. Jak vypráví příběh o starém delfínovi, jak balí mladou delfínku: „Zvu tě holka na večeři. Koukej, jak jsem si ty človíčky vycvičil. Uděláš kotrmelec a oni ti hodí rybu.“

Podobně inteligentní – a možná dokonce inteligentnější, neboť má mozky (nebo cosi podobně fungujícího) v každém chapadle – je chobotnice. Ne ten obrovský kraken, jaký existuje jen ve Verneovkách. Taková ta obyčejná chobotnička velikosti do půl metru. Ta, co ji na dovolené v Itálii pracně gumově žvýkáte a předstíráte labužnický požitek. (Já ne, aby bylo jasno).

Takovou chobotničku si musí zamilovat každý, kdo jí někdy hleděl zblízka do oka a zahlídl v něm šibalský záblesk. Znal jsem v Londýně jednoho právníka, který jednu takovou choval ve velkém akváriu v čekárně, aby bavila čekající klienty. Jednou jsem se k akváriu přiblížil a hledím do toho jejího moudrého oka shora přes okraj akvária. Vzedmula se přátelsky k hladině, nabrala do huby vodu a chrstla mně ji do tváře. Pak na mě tím veselým okem kamarádsky pomrkávala, jak poskakovala smíchem nahoru dolů. No zkuste se z toho neradovat.

Každý ví, že chobotnicím se nejlíp daří v otevřeném moři, kdy můžou poletovat sem a tam a schovávat se v kamení. I to právníkovo akvárium bylo pro ni vězením. Ale aspoň se mohla bavit pliváním na lidi. A tyhlety veselé tvorečky teď Španělé v první chobotničí farmě na Kanárských ostrovech cpou od narození do rybích kádí, kde, jakmile jen trochu vyrostou, nebude k hnutí. Krmit je budou kdovíjakým sajrajtem, o nějž se budou muset prát. Aby rychleji rostli, budou na ně nepřetržitě svítit, třebaže oni jsou navyklí žít v přítmí mořského dna. Až po přibližně půldruhém roce takovéhoto degradujícího života vyrostou do komerční velikosti, zaživa je pomalu zmrazí do usmrcení, abyste vy je mohli žvýkat rádoby čerstvé. V první líhni jich má být milion produkující 3 tisíce tun oné populární žvýkaviny. Kšeft jak Brno.

Jakási skupinka ochrany zvířátek se přece jen Bruselu ozvala. Dostala od Evropské komise takovouto odpověď: „Ochrana chobotnic není možná podle stávajících zákonů EU, neboť ty se vztahují jen na obratlovce.“ (Nejsou delfíni obratlovci, že se na ně taky vybodla?).

No a co, kurňa? Copak není možné vydat dodatek na ochranu chobotnic, když se tam denně vydávají dodatky na kdejakou hovadinu? Ono totiž pozor: Mezi těmi chapadly a centrálním mozkem proudí geniální paměť s totálním vybavováním. Na všechno, co se chobotnici kdy stalo. Navíc je možné, že mezi těmi vězněnými a těmi na svobodě běží předávání informací telepaticky. Jednou by nás za to všechny na mořských prázdninách mohli požrat krakeni. Nebo se na nás vrhne tucet chobotniček jako piraně. Podobně už se nám za delfíny začínají mstít kosatky napadající malé lodě.

A jestli se nepomstí samy, můžete vzít jed na to, že Tvůrce Života (říkejte mu, jak chcete), nám to jednou zatraceně dobře spočítá.

Psáno pro Deník.to

________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.