Ne nebojte se, není to název nějakého nového úřadu či dokonce ministerstva. Ale v souvislosti s MMR, což je zkratka názvu ministerstva pro místní rozvoj, mě napadlo na začátku trochu vyděsit. To je přece docela dobrý systém, jak získat pozornost: nejdříve vyděsit (nedávno třeba kovidem) pak udělat velký humbuk (testování a očkování) a pak docela nenápadně napsat, že se vlastně zase tolik nestalo. Těm, kdo byli opravdu hodně nemocní, a v rodině jsem měla takový případ, se omlouvám za určité zlehčování.

Ale zpět k MMV. Pro mne je to zkratka pro zajímavé a většinou hezké události místního významu. Taková Malá Místní Výročí.

Kdo má svoje půlkulaté narozeniny nehádejte. Asi byste neuhádli. Jméno oslavence si sice přisvojila i stanice metra v Praze 14, nevím z jakého důvodu, ale nechť. Je jí přáno. To Malé Místní Výročí, svoje patnácté narozeniny, má totiž nevelký park nad Vysokou školou ekonomickou. Ano, už patnáct let slouží park Rajská zahrada okolním obyvatelům. Ale nejen těm z okolí, přicházejí i někteří z větší dálky. Ten park má totiž dobrou pověst.

Ale od začátku: v době, kdy se v Praze bouraly hradby, to bylo po polovině 19. století, dohadovali se pražští radní, co na jejich místě. Samozřejmě, že jednou z variant, která měla velké zastání, bylo zastavění nově vzniklých parcel novými domy. Město, které zbouralo hradby, čekal velký rozmach a rozmach jsou noví obyvatelé, kteří potřebují někde bydlet. Proti této variantě se ale postavil Americký klub dam, šikovné, schopné a aktivní dámy, které navštěvovaly přednášky a programy v domě matky Vojty Náprstka v domě u Halánků na dnešním Betlémském náměstí. Tyto dámy si řekly, že bydlení v nových domech je sice potřebné, ale pokud by k tomu bydlení neměli noví obyvatelé ani kousek travičky, ani stromeček, žití by v něm bylo k nežití. A tak tyto dámy před pány radními na Staroměstské radnici nejen představily, ale i obhájily a prosadily, aby na místě bývalých hradeb vznikl park. (Známe jej dodnes v nepříliš vábné podobě pod Wilsonovým nádražím).

Ale v té době se hojně rozvíjely i okolní obce, ty těsně za hradbami. A mezi nimi to byly i Vinohrady. Vinohrady v kopcovitém terénu za branami od vrchu Vítkova až po Botič. Zbouráním hradeb získaly nejen spojení s Prahou, nejen nové možnosti, ale i hodně sebevědomí. A tak si páni radní vinohradští (neplést s dnešní Prahou 2. Tehdy to bylo území, později rozdělené na Vinohrady I-dnešní Žižkov a Vinohrady II-pozdější Královské Vinohrady, dnes Praha 2) řekli, že oni musejí jít s dobou a že na svém území chtějí mít také nějaké nóbl místo, kam by jejich obyvatelé mohli chodit na procházky. Ale protože-a byla to doba emancipace českého obyvatelstva-nechtějí mít něco, nazvané cizím slovem park, „nazveme to nové krásné místo pěkně po česku: nazveme ho zahrada. A protože to nebude jen tak obyčejná zahrada, nazveme ji zahrada rajská“. Tak píše Vladimír Neff v jednom z pěti dílů knih, věnovaných Praze doby od druhé poloviny 19. do poloviny 20. století. (To úžasné dílo stojí za přečtení nejen kvůli Rajské zahradě).

Později pak byl Žižkov i Vinohrady připojeny k hlavnímu městu Praze (1922), na ploše později pomalu pustnoucí Rajské zahrady vznikla Zásobní zahrada pro pěstování okrasných květin a dřevin pro celou Prahu a pak………….

Já jsem na toto místo přišla prvně někdy kolem r. 2005. Bylo ohrazeno drátěným plotem, místy sešlápnutým, aby nepřekážel, vrata ale byla zamčena na visací zámek. Klíč měl i tělocvikář z nedaleké školy, protože tam děti z Vlkovky chodily na hodiny tělocviku. Co se tam dělo odpoledne a hlavně večer, raději nevědět. Dokladem byly injekční stříkačky a jiný neřád. Ale to místo mělo svoje kouzlo. A nápad byl na světě: obnovit, či vlastně znovu založit Rajskou zahradu. Nebudu popisovat některé složitosti, třeba nápad na výstavbu terasovitých domků, ale konec dobrý, všechno dobré. 2. září 2007 byl nový park Rajská zahrada za přítomnosti primátora Prahy a starostek Prahy 2 a 3 otevřen. Jeho kmotrem se stal prof. Jan Pirk. A tehdejší slova přání tomuto parku, této zahradě? ….… „aby byla krásná, aby se dožila dlouhého věku a aby byla potřebná“. Slova která se doposud dnes a denně naplňují. Zahrada kvete v každém ročním období, voda teče do bazénku, v jezírku plavou zlaté rybky i několik želviček, na jejích hřištích si hraje plno dětí mrňavých i sportují ty z nedaleké školy, studenti z blízké VŠE se povalují po trávě, v loubích, porostlých růžemi posedávají mladší, starší i staří, v altánu se konají už více jak deset let svatby a z jejího vrcholu je vidět když ne všech sto, tak zcela jistě devadesát devět pražských věží. A poslední zpráva: v Riegrových sadech, které jsou vedle jen přes úzkou ulici, se v poslední době dělají úpravy, které oba parky téměř propojí. Milá Rajská zahrado, ať sloužíš malým, velkým, mladým i starým dalších několikrát patnáct let!