Předmětem této úvahy nejsou technické možnosti nebo nemožnosti, ani fyzikální zákony. Ostatně, všechny tyto věci lze úspěšně a dlouho ignorovat.

Představme si, že jsme v zářivě zelené budoucnosti, všech ambiciózních cílů bylo dosaženo, skoro veškerá spotřeba elektrické energie je kryta z občasných zdrojů.

Ale co se může stát: Probudí se supervulkán pod Yellostonem, zeměkoule se srazí s planetkou, člověk se rozhodne zničit Zemi nukleární válkou. Do ovzduší se nedostane jen nepatrný obláček saharského prachu, který na jeden – dva dny sníží teplotu o jeden – dva stupně. Nastane několik měsíců, možná let, tmy a zimy. Soláry neprodukují skoro nic. A obávám se, že bez slunečního svitu ani nefouká vítr.

Čím si posvítíme, čím se zahřejeme?

Občasné zdroje jsou teď k ničemu. Ale atomové elektrárny jedou dál. Ke svému provozu dokonce ani nepotřebují polykat denně vlaky uhlí, se kterými by potmě a v zimě jistě byl problém.

Jsou jevy, události tak málo pravděpodobné, že skoro vyloučené. Jsou-li ale přesto možné, je dobré být na ně připraveni. Nehledě na to, že opuštění zelených bludů by nám velmi prospělo hned teď, a to i bez těch událostí, tak málo pravděpodobných.