Na počátku budiž řečeno, že tento text se není o sexuálních menšinách, ale o aktivismu a aktivistech, kteří si (těžko říci jak oprávněně) osobují právo za ně mluvit.

Tak tu byl zase, ne snad halloween, na ten je zatím brzo, ale Prague Pride.

Když v roce 2011 tahle veselice začínala, byla to přehlídka barevné bizarnosti a svým způsobem atrakce. Nicméně opakující se bizarnost stává se postupně všední šedí, byť by byla jakkoli barevná.

Když se věci stávají všedními, dá se většinou ještě přitvrdit. Tady ale už není kam. Už na začátku demonstrovali duhoví aktivisté svou barevnost natolik explicitně, že ještě přitvrdit by znamenalo pořádat festival pornografie. Tady je ale v Čechách už po léta obsazeno.

Kde nejde přitvrdit vizuálně, jde to většinou aspoň verbálně. A to se také rok od roku opravdu děje.

Někdy v listopadu 2009 jsem byl zaskočen jednou mluvící hlavou, která promlouvala z České televize k festivalu Mezipatra. Vysvětlovala, že kdo s LGBT (Q+ tam tehdy ještě nebylo) nepociťuje rovnou souznění a nadšení, je homofob.

Na začátku to byl šok (psal jsem o tom tenkrát zde). Za ta léta jsem si ale nakonec zvykl na to, že ve vidění světa dle LGBTQ+ aktivistů jsem předsudečnou nenávistí zatížený homofob.

Stále více se rozvírající náruč duhového aktivismu postupně pohltila vše, o čem se kdysi docent Zvěřina vyjádřil ve smyslu, že to za časů jeho studií patřilo do skript sexuální patologie. Ano, i ta společensky zcela odmítaná pedofilie tam občas ke zděšení veřejnosti probleskne.

Jediné, čeho se široká náruč LGBTQ+ aktivismu štítí, je ostrakizovaná heterosexuální většina.

Heterosexuálové jsou v tomto obrazu světa určeni k tomu, by k LBGTQ+ pociťovali respekt. Vůči sobě sama jsou pak odsouzeni pociťovat vlastní nedostatečnost a pocit viny nad svou předsudečnou nenávistí, kterou jistě trpí i ti nejuvědomělejší z nich.

V Čechách je drtivé většině lidí jedno, kdo s kým co dělá pod duchnou, pokud na to zrovna nejde aplikovat trestní zákoník. Inu, i ta nejliberálnější společnost si přeci jen stanovuje jisté meze.

Bylo by zajímavé vědět, kolik z těch, kteří na Prague Pride táhnou ulicemi, se nakonec potají pod duchnou věnuje oněm nedokonalým heterosexuálním aktivitám.

Bylo by to zajímavé, ale je to vlastně lhostejné.

Duhoví aktivisté vyžadují respekt pro ty „své“. Titíž aktivisté programově odmítají respektovat většinu a LGBTQ+ menšinu si tak fakticky berou jako rukojmí.

Vyhrocený střet o „manželství pro všechny“ blokuje možnost rychle legislativně narovnat práva a povinnosti stejnopohlavních párů tak, aby požívaly stejných práv jako manželé (tedy muž a žena).

Zajímavá je v tomto případě jejich argumentace.

Pro ty naivnější mají argument, že manželství je jen slovo.

Pro ty sofistikovanější mají heslo, že manželství je symbol.

Inu, je to jejich názor a nechť je jim přán.

Můj názor říká, že manželství není slovo, ale společenská instituce. V tom se rozcházíme.

Souhlasím ovšem s tím, že manželství je symbol. V tom se shodujeme. Svízel je v tom, že pro každého z nás je to symbol s jiným obsahem.

Máme různé názory. V demokratických společnostech je různost názorů normální a žádaná. Jeden správný názor si žádá totalita. Z médií se ovšem dozvídám, že můj názor je vadný - je z jiného století (inu, jako já).

Názor konzervativních heterosexuálů se v mainstreamu prostě nebere.

Pokud bych použil stejnou aktivistickou argumentaci jako protistrana, musel bych se ptát: „Není v tom kus předsudečné nenávisti a heterofobie?“

Pro ty, co dočetli až sem a ještě váhají, co jsem to chtěl vlastně napsat:

Ano, jsem ve vztahu k sexuálním (i jiným) menšinám tolerantní. Nemám pocit, že bych měl řešit, co kdo dělá s kým v posteli.

Ne, nechystám se k těmto menšinám pociťovat respekt. Respekt je něco, co si člověk musí vydobýt a týká se to jednotlivce, jen výjimečně skupiny.

Ano, odmítám být nadšen z toho, co mi k nadšení předkládá skupina duhových aktivistů.

Ne, nechci vůči této aktivistické skupině používat stejné dehonestační postupy a argumenty jako užívají oni - byť rok za rokem je to stále těžší.

A ne, pro své názory se nepovažuji za méněcenného člověka ani občana, a ne nemyslím si to ani o duhových aktivistech.

Sexuální menšiny by si měly položit otázku, jestli by jim neprospělo emancipovat se od svých aktivistů.

Drtivá většina většiny netouží po tom kohokoli diskriminovat nebo mu ztěžovat život. Pokud nejsou požadavky kladeny ve formě „všechno nebo nic“, bez ohledu na společenské instituce, kulturu a tradici, je tu vždy spousta prostoru pro nalezení shody. Nikdo na konci asi nebude jásat, že zvítězil, ale tak to má být. Řešení společenských problémů nemá vytvářet stranu vítězů a poražených.