2021-3: Roky nespokojenosti
Česká vláda trhá rekordy v nespokojenosti. Vzhledem k mizernému stavu ekonomiky není divu; podle některých parametrů jsme na tom nejhůř v celé EU, a to věru není zrovna klub mladých, dravých hospodářských tygrů. Současná vláda, nezmění-li se něco zcela zásadně, si od příštích voleb odnese větší nakládačku, než by si sídlištní fotbalový spolek odnesl z přáteláku s Realem Madrid.
Nicméně zas tak unikátní jev to není. Kam se podíváte, tam panuje prudká nespokojenost se stávající garniturou. Málokterý politik a strana, kteří byli před dvěma lety u moci, si podrželi buď křeslo, nebo aspoň převahu v průzkumech preferencí.
Začněme u našich sousedů v Německu. Ve volbách do Bundestagu roku 2021 nasbírala budoucí koalice (SPD + Zelení + FDP) celkem 416 ze 736 poslaneckých křesel. Dnes by si o takovém výsledku mohla nechat jen zdát, ani ty nejoptimističtější průzkumy jí nedávají více než 37 procent hlasů. FDP, potácející se kolem pěti procent, by opět mohla vyletět ze Spolkového sněmu úplně (jak už se jí několikrát stalo) a kancléř Scholz loví svoji popularitu kdesi v Kelleru. Němci budou volit ve stejném pravidelném termínu jako my (podzim 2025), takže i na Sprévě bude nějaké to zemětřesení.
Polsko po osmi letech převahy PiS hlasovalo tak, že Kaczyńského státostrana asi nesestaví vládu; pozoruhodné je to zejména vzhledem k faktickému stavu války na polských hranicích, protože v takové situaci národy jen málokdy „přepřahají“.
Nicméně to samé učinilo Finsko, které se nachází v podobně nebezpečném sousedství. Fotogenická, leč nepříliš výrazná politička Sanna Marin v dubnových volbách sice nepropadla (její strana dokonce mírně posílila), ale její koaliční partneři ztratili tolik křesel, že ve výsledku všichni skončili v opozici.
Ve Švédsku přišli loni sociální demokraté o místo premiéra, rovněž kvůli špatnému výsledku svých koaličních partnerů. Nově vládne ve Stockholmu menšinový pravicový kabinet s podporou protiimigračních Švédských demokratů.
Na podobný scénář je zaděláno v Nizozemsku, kde vyhrál Wilders, ovšem s tím, že bezprostředně-povolební manévrování další pravicové strany VVD vedlo k dalšímu prudkému posunu preferencí ve Wildersův prospěch. Ne, že by na tom bezprostředně záleželo (leda v případě předčasných voleb), ale to, že šéfka strany VVD před volbami prohlašovala, že vládní spolupráci s PVV se nebrání, a po nich se tváří, že to zase ne, ji stálo značné množství popularity. VVD je přitom symbol nizozemského establishmentu, ve vládě byla po valnou většinu 21. století.
Hned na druhé straně moře, ve Velké Británii, mají vládní konzervativci tak příšerné preference, že v tamním většinovém volebním systému jim hrozí úplný výmaz; přitom minulé volby roku 2019 ještě podobně drtivým způsobem vyhráli. Také irská vládní koalice ztratila řadu voličů a podle současných preferencí by ve volbách triumfovala Sinn Féin, levicově nacionalistická strana, která ještě nikdy ve vládě nebyla.
A takhle můžeme jít dál a dál. Kanadský premiér Trudeau je mimořádně neoblíbený. Hlavním důvodem, proč má Trump vůbec šanci v amerických volbách, jsou rozpaky středové části společnosti USA nad administrativou Joea Bidena. K zásadním volebním zemětřesením došlo v Brazílii a Argentině. Izrael byl rozštípnutý už před vražednou katastrofou 7. října a po ní může nejspíš Netanjahu na další pokračování politické kariéry zapomenout. V Itálii vládne strana, která ještě ve volbách roku 2018 posbírala jen 4.4 % hlasů (v roce 2022 už 26.4 procenta). Austrálie i Nový Zéland vyměnily premiéry, byť v opačném politickém směru. Dokonce i Jižní Korea prostřídala prezidenty, byť v jejím případě poměrně těsně.
Zkrátka, křesla moci se třesou napříč demokratickým světem.
Příčiny? Podle mě se ukázalo, že stav, který panoval zhruba do roku 2019, byl sice pohodlný, ale, podobně jako ta německá dluhová brzda, fungoval jen za „pěkného počasí“. Ekonomika nějak fungovala, vlády nějak fungovaly, ale bez rezerv pro případ krize – a s tichým předpokladem, že se nic zásadního nestane.
(To je mimochodem typický projev „infekce MBA-ismem“, kdy se všechno optimalizuje až na dřeň. V češtině pro to nemáme dobrý název.)
Pak se zásadní věci skutečně začaly dít, ta křehká rovnováha se porušila, a od té chvíle se jednotlivé státy poněkud potácejí. Někteří politici projevili úplnou neschopnost, jiní sklony k autoritářství, úplně nejlepší pak bylo, pokud se tyto typy lidí namíchaly v jedné vládě. U nás se symbolem té éry stalo ikonické kafe v pytlíku, o kterém budou ještě někdy roku 2060 dnešní mladí lidé vyprávět svým vnoučatům. Pak k tomu přidejte inflaci, migraci, drahé energie atd., a místo lahodné Margarity jste namíchali Molotovův koktejl.
Přesto je ČR v jedné věci poměrně výjimečná: v tom, že u nás se to kyvadlo zhouplo hned dvakrát, a že covidové hříchy budou při dalších volbách patrně odpuštěny, protože inflační hříchy jsou akutnější.
Zatím máme aspoň kliku, že žádná z těch garnitur nám k tomu všemu nepřidala hříchy migrační…
Hudební epilog
What’s up? Inu, všude se něco děje.
*****************************************************************************************ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 6
Šesté pokračování série Zapomenutých příběhů, dalších třináct kapitol na různá témata. Dozvíte se něco o padajících Kometách, válce s červy nebo o řešení životně důležité otázky „Kde probůh jsem?“. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti. Kniha je jako vždy doprovázena rozsáhlou obrázkovou přílohou.
Zapomenuté příběhy 6 si můžete objednat na této adrese.
Všechny knihy autora lze získat ve zvýhodněném balíčku zde.
