Po bratrském vpádu v osmašedesátém na sebe dlouho nedala čekat soudruhy vymyšlená normalizace. Vyvěsili heslo: „Lenin neznal slitování...“ A tak soudruh začal vylučovat soudruha, nestraník udával nestraníka. Asi podle Morálního kodexu komunisty: „Člověk člověku soudruhem, ne vlkem...“ Takovéto soudružství bylo cítit na každém kroku.

Do našeho radioklubu se přihlašovali i ti, co o radiových vlnách neměli ponětí. Potřebovali body k Husákově kolaboraci. Jejich znalosti je opravňovaly tvrdit, že nelze za silného větru vysílat. „Vítr vlny bere,“ říkali a Svazarm měl být i prostředníkem k jejich kariéře. Body potřeboval každý, kdo se nechtěl stát občanem třetí kategorie.

Po městě se promenádovali ruští důstojníci. Jejich podruzi jim ponášeli objemné kufry. Velké vojenské Rusko se předzásobovalo v našich obchodech naší malé země. Naše poloprázné obchody se dále vyprazdňovaly. Zatímco s okupanty naši soudruzi pořádali orgie, obyčejní lidé oběma pohrdali.

V atmosféře opovržení vstoupil do našeho radioklubu nadporučík Sovětské armády Jurij. Nikdo nepátral, kdo z našich členů si pořeboval zajistit i takovéto body u soudruhů na okresním bolševickém landrátě a pozval ho.

Přišel, postával stranou. Zpočátku si ho nikdo nevšímal. Jedni z důvodu, že po mnohaletém studiu ruštiny zůstaly jejich znalosti na úrovni azbuky. Druzí, kteří se naučili v ruštině více než azbuku, nechtěli. Také proto, že jejich slovní zásoba byla omezena články zejména o Komunističeskoj partii Sovětskovo sojuza, o Velikoj oktjabrskoj revolucii a o různých druzích sorevnovanija. Dělníci a fachmani body nepotřebovali. Někteří z nich se mu dokonce osmělovali svou primitivní ruštinou i nadávat. Postupně jsme zjišťovali, že Jurij je bolševicky natvrdlý, ale není zákeřný. Do amtérského vysílání je zakouslý.

Jako kontrast k našemu postoji k Rusům v radioklubu Slávek Volný na Svobodné Evropě agitoval jinak. Volal k nám, aby se národ proti okupantům neuzavíral, ale aby s nimi rozvíjel diskuse a vysvětloval jim pravé příčiny ruské agrese.

Rozhodl jsem se, že Jurije během jeho „působení“ v Československu přeorientuji k jiné životní filozofii.

Druhým důvodem, proč jsem se tak rozhodl bylo, že jsem potřeboval procvičit ruský jazyk. V době normalizace zmizly z knihovny všechny odborné knihy a časopisy ze Západu. Zůstaly jen ruské, nebo ruské překlady. Obojí bylo na dobré úrovni.

Počátky mého působení byly velmi opatrné. Začali jsme obchodovat se součástkami, které jsme potřebovali a které byly nutné pro opravy dovlečených ruských barevných televizorů. Každý víme, jak těžce se sháněly koncové elektronky řádkového rozkladu, násobiče či speciální integrované obvody barených obvodů. Jurij součástky spolehlivě vozil a také prodával televizory. Navštěvoval radioklub. Sháněl součástky. Vše solidně.

Několikrát jsem jej navštívil v ruském paneláku na letišti. V dvoupokojovém bytě bydlely dvě rodiny. Nadporučík, palubní inženýr, Jurij bydlel se svým nadřízeným, podplukovníkem. Když se potkali na společné chodbě, byla i zde cítit subordinace Jurije a nadutost podplukovníka. Vstup do domu byl velmi nevábný. Po otevření domovních dveří jsem vždy ucítil strašlivý smrad. Když jsem se ptal Jurije proč má bicykl uzamčený k zábradlí na chodbě třemi řetězi, odpověděl, že je to nutné. Důstojníci Sovětské armády kradou i samostatná kola od bicyklů. Světla na chodbách nesvítila. Ukradené byly žárovky i stínidla. Vybrakované elektrické rozvaděče. Spousta odpadků. Vždy mi to připomínalo kulturu bydlení menšinového etnika, které se z opatrnosti v současné době nesmí pojmenovávat. Odcházeje z od Rusů jsem si vždy společně s klasikem říkal: „Ubozí vítězové!“

Je to zážitek. Po mnohaletém studiu jazyka ruského mít poprvé možnost hovořit s opravdovým Rusem. Rusem, který pro sebe u nás konal bratrskou výpomoc a pro mne pomohl, za účasti Husákových kolaborantů, vytvořit druhý protektorát. Ruština šla zpočátku velmi ztuha, ale rozmluvili jsme se. Kromě elektroniky, obchodu a schémat jsme hovořili o Rusku i o politice. Když byla řeč o Rusku nebo o Turkmenistánu, odkud Jurij pocházel, bylo to zajímavé. Dozvěděl jsem se, že se v Turkmenii prodávají manželky. Jedna stojí 5 000 rublů. Pro srovnání Jurij uvedl, že jeden velbloud tam stojí rublů 500. Ale manželka musí mít navíc výbavu za 4 500 rublů. Takže manželka o moc dráž než velbloud nepřijde. A navíc, čím větší vzdělání, tím je žena levnější. Proč to? Manžel si je kupuje na sbírání bavlny. S vysokou školou je žena pro tuto práci nepoužitelná, proto je k mání zadarmo. Každý muž může vlastnit podle sovětských zákonů nejvíce 3 ženy. Jedna je vždy vedoucí. Každá musí sběrem bavlny vydělat 600 rublů za měsíc a muži peníze odevzdat. Pro srovnání, muži vydělají tak asi 30 až 40 rublů. Děti mají společné a nikdo neví, ke které manželce patří. Předsedou stranické organizace komunistů bývá často i duchovní. To proto, že bývá jediným, kdo umí číst a psát. Řidičský průkaz bez zkoušek stojí odevzdání jednoho berana milici. Negramotný musí zaplatit dvěma berany. Kantor má plat 100 rublů, bydlí v chýši s hliněnou podlahou. Místo vyučování proto raději pase velbloudy. Za to si, podle velikosti stáda, vydělá až 1000 rublů

Horší byla diskuse o politice. I když jsem získal u Jurije mimořádnou důvěru, a to nevím proč, nikdy jsem nechválil jeho bratrskou pomoc, ale otevřeně jsem ji srovnával s pomocí Hitlera. Brežněva jsem označoval jako nejhoršího politika na světě a zabedněnce první třídy. Přesto byl Jurij vůči mně mimořádně vstřícný. Stávalo se, že místo abych přesvědčoval já jeho, chce přesvědčit on mne. Nepomohly mé argumentace o strašném zaostávání socialismu ve všech oblastech. Nepomohly argumentace o velmi špatném zásobování ve všech zemích komunistického bloku. Nepomáhalo nic. Diskutovali jsme i u nás doma. Mohl mne navštěvovat, ale ne v uniformě. To si vymínila manželka. „Ukazovali by si na nás prstem, že jsme kolaboranti,“ pravila.

Smutno mi bylo, když při rozhovoru o druhé světové válce vypočítával, kolik ztrát měla jeho rodina. Jediný jeho otec přežil frontu.

Vzpomínám, jak po jedné takové diskusi o internacionalismu a o tom, jak máme u nás Rusy rádi, přišel znenadání k nám. Sedli jsme si na dvůr. Rozhovor začal otázkou Jurije, překotně:

„Vot, čto éto takoje?“ Ukázal na tyčku k plotu.

Odpověděl jsem: „Tyčka.“

„Kak nazyvájetsa po vašemu?“ Ukázal na topůrko.

Odpovídám: „Topůrko.“

„Vot, čto éto u vas klacek?“

„Jak se to vezme. I topůrko, i tyčku můžeš použít jako klacek. A proč to chceš vědět?

„Ty, Rudolf, my včera jechali v tramvaje, a byli tam Češi, a govorili nam: ´Nado vzjať klacek a biť jich.´“

„No, a vidíš,“ odpověděl jsem mu, „to máš ten tvůj internacionalismus. V pětačtyřicátem vaše táty vítali. Na vás bychom nejraději vzali klacek. Proč nám vnucujete ten váš feudální socialismus?“

Už, už jsem si myslel, že se Jurij odklání od toporného bolševismu. Vrátil se předčasně z dovolené z rodné Turmenie. Podstatně dříve. Jeho dovolená trvala místo osmi jen čtyři týdny. Vrátil se pohublý, ztratil osm kilo. Když jsem se ptal proč, odpověděl: „U nas ja golodal. V obchodech není nic k jídlu k sehnání. Něco málo se dá koupit načerno. Odna kartoška za odin rubl. Tady se alespoň dobře najím.“

Odpověděl jsem mu: „Tady to vidíš. Více jak půlstoletí budujete komunismus. Velká hesla. Lenin. ... A nakonec nemáš co jíst. ... Po tolika úspěších, vytrubovaných do světa.“

Zdálo se mi, že je v něm už bolševismus nahlodán. Potvrdila to i další událost. Přišel k nám domů. Byl značně nervózní:

„Ty, Rudolf, takaja problema.“

„Co se stalo?“ Ptám se.

„Přišli za mnou z KGB. Musel jsem jim nahlásit tvoji adresu. Vyslýchali mne a chtěli vědět, s kým se stýkám. Řekl jsem jim, že je vše vpořádku a že spolu vždy hovoříme na základě marxismu leninismu.“

Zatrnulo mi. Zejména, když dodal: „Kdyby přišli za tebou, musíš hovořit stejně jako já. Nehovoř s nimi o ruské okupaci Československa.“

Přesto tuto nepříjemnost mi svitla naděje. Jurij začíná mít kritické myšlení. To je dobře.

Netrvalo však dlouho. Přišel znova. Oči mu zářily. Na nic nečekal a spustil: „Vot, ... zděs, ... čitaj, ... stať Leonida Iljiča Brežněva, Potravinaja programa v Sovětskom sojuze. ... Vsjo budět. Chleb, mjaso i kartošky. Uže něbuděm golodáť.“

Jurij mi předhodil ruskou Pravdu s článkem na celé přední straně. Byly v něm už otřelé sliby, nekonečně opakované. A Jurij s optimismem pokračoval. Opět se rozplýval nad dokonalostí komunismu. Tentokrát jsem se neudržel: „Běž do p.... , takových potravinových programů jsem už zažil i u nás dost. ... S žádným výsledkem. V obchodech je h....“ A vyhodil jsem ho.

Když Jjurij odjížděl po létech domů do sovětského Ruska, přišel se rozloučit. Přišel s ženou i se synem. Donesli nám nějaké dárky. Typicky ruské. U moci už byl Gorbačov a my jsme sledovali se zájmem ruskou televizi, její program Vzgljad. Husák u nás však měl stále ještě zatemněno. Dokonce nechal cenzurovat i ruské časopisy.

Jurij nezakrýval velký strach. Měl obavy, že bude převelen do Afghánistánu. Dříve, když přišla řeč na Afghánistán, hovořil o účasti Rusů na válce téměř s nadšením. S nadšením hovořil o hrdinech z války z Afghánistánu i o těch, co byli bez noh. Jak je to krásné, nechat si urvat nohy nášlapnou minou! Dnes má obavy, strach. Ujistil jsem ho, že když mají Gorbačova, už do Afghánistánu nepůjde: „Gorbačov není tak tupý. Husáka při návštěvě v Bratislavě už poslal někam.Ten tě do Afghánistánu nepošle.“

Jurij se rozloučil. Po kratší odmlce ještě pokračoval: „Rudolf, ja dolžen těbě čtonibuď skazať.“ Nadechnul se a úpřimně pokračoval: „Izvini, okupacia jesť okupacia.“

Bylo to ještě dlouho před tím, než se začaly lámat ledy.