Příkaz šéfredaktora, abych v našem časopisu vylíčil osudy a zážitky výpravy doktora Kameníka, mne uvedl do značných rozpaků. Především proto, že o ní byly v posledních týdnech a měsících napsány stovky a možná tisíce článků a zpráv, rozhlas i televize přinesly dlouhé a podrobné relace. Pokud vím, bude dokonce do našich kin v nejbližší době uveden i film, sestříhaný ze záběrů pořízených kameramany zpravodajského filmu. Moje zdráhání bylo tím pochopitelnější, že vědní obory, k jejichž rozvoji podivuhodná cesta čtyř badatelů přispěla, nijak nesouvisí s povoláním novináře. Jen vzácná laskavost a ochota dr. Kameníka mi dodala odvahy pokusit se o přikázaný úkol a v několika kapitolách souvisle vylíčit nejen zážitky výpravy, ale i vše podstatné, co jí předcházelo. Abych se vyhnul možným nepřesnostem, vyřešil jsem úkol s vědomím vedení časopisu šalamounsky: nahrál jsem totiž na magnetofonový pásek vyprávění všech, kteří měli k výpravě nějaký vztah a mohli podat vysvětlení k obzvláště pozoruhodným nebo téměř neuvěřitelným bodům zpráv, přetřásaných v těchto dnech odborným a vědeckým tiskem. Přidal jsem své poznámky a vysvětlivky jen tam, kde to bylo podle mého názoru nutné, zejména kde moje laskavé „oběti“ ve vzrušeném vyprávění používaly zcela nesrozumitelných výrazů, přístupných jen s pomocí naučného slovníku. Nemusím snad ani podotýkat, že jsem do jednotlivých vyprávění nezasahoval jinak než drobnými jazykovými a slohovými úpravami, v těchto případech obvyklými. Snažil jsem se zachovat i zvláštní styl a ráz řeči každého z vyprávěčů.

Je mou příjemnou povinností poděkovat všem, kdo umožnili tento seriál jedenatřiceti článků a dokumentů odpovědně sestavit, především profesoru Sörenssenovi, vedoucímu katedry staroislandského jazyka v Reykjavíku. Jsem mu zavázán nejen jako novinář, ale i jako host za nesmírně laskavé a přátelské přijetí, kterého se mi dostalo jak v jeho pracovně, tak i v domově.

Pokud se zpráva týká problémů osídlení planet živými bytostmi a ostatních otázek astrobiologie, získal jsem vždy ochotného a neúnavného informátora v docentu Holubovi, přednostovi astrobiologické laboratoře Československé akademie věd. Jeho rozsáhlé vědomosti o dějinách průzkumu planet a o teoriích tohoto zbrusu nového oboru mi umožnily obejít se bez obtěžování dalších vědeckých pracovníků.

Kapitána-šéfpilota transatlantického „convairu“ pravidelné linky Kodaň–Tokio, Sigurdssona, jednoho z nejzasloužilejších letců společnosti Scandinavian Airlines System, se mi bohužel nepodařilo dostihnout osobně, ačkoliv jeho svědectví bylo pro úplný popis všech událostí velmi důležité. Vyhověl však mé prosbě a vylíčil své zážitky s „létajícím talířem“ v obšírném dopise, jehož doslovný překlad je zařazen. Můj dík, samozřejmě, patří především přímým účastníkům „dobrodružství století“, jak příhody expedice nedávno nazval deník New York Herald Tribune – dr. Kameníkovi, jeho společníku dr. Bjelkemu, lékaři polikliniky v Hafnarfjórduru (dalo mi mnoho práce, než jsem se tomuhle jménu pořádně naučil nazpaměť), fotografce Aleně Králové a horskému vůdci Leifu Thorgunnovi, bez něhož by se pravděpodobně z kráteru Sneffels nevrátil nikdo, aby vyprávěl své zážitky.

Literárního historika jsem nemusel hledat daleko. Obšírnými znalostmi díla Julesa Verna – o něhož mi šlo zejména – přispěl malíř Kamil Lhoták. Ujal se též ilustrování knihy podle snímků a údajů doktora Kameníka a Aleny Králové, kteří také dodali potřebný dokumentární, vysvětlující materiál.

Fotografické dokumentace se ujal s neobyčejnou ochotou a nadšením Vratislav Tachezy – většina snímků, pokud není uvedeno jinak, vděčí za svůj vznik jemu.

Tím jsem, doufám, učinil všem povinnostem zadost a dovolte mi skončit trochu upraveným čínským příslovím:

Veškeré klady tohoto příběhu připište těm, kteří jej prožili, veškeré nedostatky autorovi, jenž se nedokázal svým vyprávěním přiblížit poutavosti skutečného života.

V Praze, leden–srpen 1962

Kapitola 1

začíná doktor Kameník

Hned na samý začátek napište, redaktore, že náhody jsou nesmysl. Totiž – náhodou vám může spadnout na hlavu ze střechy taška, to ano, ale náhodou nikdo nikdy nic nevynalezl, neobjevil, ani, s odpuštěním, nezkopal.

Proč vám to říkám? Četl jsem asi před čtrnácti dny v nějakých novinách, už nevím, jestli to byly Times nebo Observer, ale anglické byly určitě, článek vašeho novinářského kolegy. O mně. To víte, zajímalo mě to, člověk se o sobě rád něco dozví – musí to mít ovšem přinejmenším hlavu a patu. Tenhle článek je neměl. Říkali mi tam „rytíř náhody“…

Prosím vás, redaktore, jaký já jsem rytíř, a hlavně jaká náhoda? Vůbec žádná – a to tedy určitě napište a třikrát podtrhněte!

Vlastně ani moje seznámení s doktorem Bjelkem nebylo náhodné. Projížděl Prahou cestou na vědecký kongres psychiatrů do Vídně, sušil si pěkně zastaralý zánět slepého střeva, o kterém samozřejmě jako lékař věděl, ale říkal si, zase jako každý doktor, že to ještě nějak vydrží, no, a v Praze ho vynesli z vagónu na nosítkách a šup k nám do nemocnice. Že mu slepé střevo prasklo, nebylo nic divného – když jsem mu ho za dvě hodiny vyoperoval, bylo jako hadřík a prasknout prostě muselo, rozumíte? A že jsem to byl zrovna já? Inu, kdo jiný by to taky mohl v sobotu večer být? Mladší kolegové jezdí po chatách, tancují tenhleten, jak se to jmenuje, madison a twist – a Kameník slouží, až se z něho kouří. No to nic! Co bych taky dělal? V nemocnici bývá v noci klid, něco přečtu, hodně toho promyslím, a když přijde pacient a potřebuje to, zaoperuji si pěkně s klidem a beze spěchu, jak to mám rád. Uznejte – jaká náhoda?

Upřímně řečeno, moc radosti jsem z nového pacienta neměl. Doktoři jsou vůbec nejhorší pacienti pod sluncem, neposlouchají, utíkají z postele, mají moc svých rozumů a vlastních návrhů na léčení, které se vždycky naprosto liší od mého názoru – zkrátka, jsme nejšťastnější, když se doktorskému pacientovi píše propouštěcí lístek a když se za ním slavnostně zavřou vrata nemocnice. A Bjelke byl nejen doktor, ale ke všemu cizinec, Islanďan. Nikdy v životě jsem dříve neviděl živého Islanďana ani z dálky, natož zevnitř, na operačním stole, ale to nic neměnilo na trémě, kterou vždycky v těchto případech mám. To víte – záleží nám na dobré pověsti české doktořiny, koukáme všechno udělat co nejlépe, mrzí nás každý oprýskaný hrníček na čaj, proháníme sestry i uklízečky, aby pan zahraniční host viděl, co všechno u nás dovedeme… co bych vám povídal!

Doktor Bjelke se choval, toť se ví, první dny po operaci docela mírně jako všichni ostatní, hezky pil čaj a při každém pootočení si trochu hekl, ale už ve středu večer se přišoural za mnou do lékařského pokoje. Bylo vidět, že se nudí. Napřed jsem ho chtěl hromsky zahnat zpátky na pokoj, pak mi ho zase bylo líto, usadil jsem ho do lenošky, obložil svými polštáři a sám jsem si sedl na postel v neblahé předtuše, jak asi bude naše rozmluva vypadat. Islandsky ani dánsky jsme se totiž ve škole neučili.

„How are you, doctor?“ zeptal jsem se ho, jak se mu vede.

Odpověděl, že prý „Well –“ tedy jako dobře, ale hned jak to řekl, věděl jsem, že se anglicky nedomluvíme. Vyslovoval angličtinu krásně, jako při cvičení výslovnosti ve škole – a to je vždy příznak moc malých znalostí. Anglicky se musí kvákat, jako s horkým bramborem v puse – ale promiňte, redaktore, já odbočil.

Zkrátka, zůstali jsme oba na němčině, jakžtakž to nakonec šlo. Ptal jsem se ho, jak už se tak člověk každého cizince ptá, jak se mu líbí Praha, on na to zdvořile, že dobře – a já bych si byl za chvíli dal pár pohlavků, když jsem si uvědomil, že z ní viděl při čtyřiceti stupních horečky jen skleněný strop haly Hlavního nádraží!

Byl bych se namouduši nejraději propadl, tím spíš, že Bjelke je psychiatr a v jeho přítomnosti má člověk pořád dojem, že je vyšetřovaný, že se posuzuje jeho duševní stav, inteligence a já nevím, co všechno. Bjelke na to doslova vypadal – měl černé oči, v tváři byl snědý, spíš jako Ital než Seveřan, drobný, štíhlý – vůbec se nepodobal světlovlasým pihovatým obrům, jak jsem si alespoň já Islanďany vždycky představoval. Naštěstí jsme to brzy zamluvili. Všiml si totiž na stole krabice s mými brouky.

To víte, každý máme nějakého koníčka. Já už od studentských let vášnivě broučkařím. Napřed jsme sbírali s Pepkem – to byl jeden spolužák, dneska dělá ředitele fabriky někde na Slovensku – všechno, co v Roztokách a Selci na šesti nohách lezlo, šplhalo a běhalo. Postupem času jsem zjistil, že těch půl milionu dosud popsaných broučích druhů nesesbírám, ani kdybych žil tisíc let, a za pár let nato, tak asi kolem doktorátu, jsem se vzdal naděje i na sedm tisíc druhů, které žijí u nás. Člověče redaktore, vždyť já jen za tou potvorou Helophorem, dlouhým ani ne půl milimetru, chodil celý týden a mohl jsem se přitom ke všemu utopit!