20.5.2024 | Svátek má Zbyšek






UKÁZKA: Juraj Červenák, Bohatýr - Ocelové žezlo

16.1.2007

Bohatyr Ocelove zezlo
TOPlist   Kniha první: Uzdravení Ilji Muromce
   
    KAPITOLA PRVNÍ
   
   Tři poutníci
   
   
   Onoho večera, kdy se na Karačarovo přihnala ta pohroma, byl Ilja, syn Jahjův, zpitý jako pařez. Na tom by, pravda, nebylo nic mimořádného, vždyť od chvíle, kdy mu před třemi roky zemřela matka – jedna z mála duší v osadě, co se mu ani neposmívala, ani si při pohledu na něj pohrdavě neodplivovala – naléval se skoro každý den. Medovinu už skoro i chcal a na střízlivou mysl si příznačně nedokázal už ani vzpomenout.
   Toho večera však nechybělo mnoho k tomu, aby ho chlast zabil. Ne, nepřehnal to s ním tak, že by jeho stonající tělo dočista vypovědělo službu. Ani nikde nezakopl a nepraštil sebou, nerozbil si lebku. Ba ani ve spánku se mu neudělalo zle a neudusil se zvratky. Byla to však právě medovina, co mu našeptalo překousnout zatrpklost a sebelítostivé samotářství, vylézt z odlehlé zemljanky u lesa a vydat se kolébavým krokem ke Karačarovu.
   Dnes totiž byla noc letního slunovratu. A podroušený Ilja zatoužil naslouchat zpěvům a zírat na tančící děvčata.
   Vysoko šlehající vatry prozářily noc nad Karačarovem tak, že skoro nebyly vidět hvězdy. Vesničané se starých zvyků nedokázali vzdát, přestože už před nějakou dobou přijali novou víru. V časech, kdy místní staří ještě byli junáky a děvami, bulharský chán Almas, nejmocnější vládce v povodí Itylu, vyslal posly k Arabům, aby mu poslali zvěstovatele mohamedánské víry. Bagdádský kalif vyslal Ahmeda ibn Fadlána, proslulého učence a cestovatele. Ten přinesl do povodí Itylu svatou knihu Korán a učení proroka Mohameda. Almas přijal muslimské jméno Džafar a nový titul emír, nechal v hlavním městě Bolgaru postavit velkou mešitu z bílého kamene a vyslal věrozvěsty islámu ke všem podrobeným kmenům na řekách Ityl, Kama a Oka. Někde nová víra zapustila silné kořeny, jinde lidé dál obětovali slunečnímu Tangrovi, hromovládnému Kvarovi nebo zlému Erlikovi, který vláčel duše mrtvých do záhrobí.
   V zemi Muromců se víra v Alláha překvapivě uchytila – hlavně díky Alvarovi, knížeti sídelního hradiště Murom, oddanému vazalovi bulharského emíra. Když ale nastal slunovrat, vzpomněli si příslušníci kmene na staré bohy plodnosti a hýřivého veselí, přinášeli oběti předkům a lesním duchům, tancovali, zpívali a oddávali se lásce. S rouháním si hlavy nedělali, vždyť ráno rozprostřou koberečky, pokorně se pokloní směrem k Mekce a Bolgaru a všechno bude odpuštěno.
   Když se Ilja došoural k ohni ozářené louce nad pozvolna stoupajícím břehem Něpry, byla už slavnost v plném proudu. Mládenci přeskakovali vatry, aby se zbavili chorob a zlých duchů pocházejících ze země a lesních zákoutí, dívky vytvořily chorovod a držíce se za ramena, proplétaly se mezi ohništi, zpívaly a házely po mládencích nedočkavýma očima a úsměvy plnými příslibů. Starší a staří posedávali u nahrubo stlučených stolů, popíjeli, hodovali a vzpomínali na časy, kdy jim samotným za podobných nocí bouřila krev v žilách.
   Ilja chvíli nerozhodně postával ve stínu, přece jen zaskočený tím množstvím lidí. Sešla se tu celá osada a on na takový ruch nebyl zvyklý – většinou jen dřepěl v zemljance, nebo se na vlastní pěst toulal po lese. Ostatních Karačarovanů se stranil a mnoha z nich se dokonce bál. A teď, taková vřava… Nadechl se, odzátkoval čutoru, kterou si pro jistotu nesl s sebou, a dopřál si několik vydatných doušků. Medovina byla ostrá, hned ucítil, jak mu vlévá do srdce odvahu. Posilněný a osmělený vkročil do světla.
   Všimli si ho hned, hlavně ti starší, jejichž největší zábavou bylo všechno pozorně sledovat a pak šeptem rozebírat, jestli bylo správné, že zrovna ten a ten mládenec odtáhl do tmy to a to rozchichotané děvče. Obraceli za shrbenou, ztěžka kráčející postavou překvapené pohledy a skrz dlaně pozvednuté k ústům rázem začaly plynout k uším dohady a pohoršený šepot. Že byl Ilja kalika, mrzák, co už z matky vyšel neduživý a s křivými kostmi, to by ještě nějak přes srdce přenesli a možná by ho i litovali. Jenže jeho matka byla otrokyně z kmene Vjatičů, pohanská čarodějnice klanící se zlověstnému Perunovi, rohatému Velesovi a nesnášenlivému Divovi. Vladyka Jahja, Iljův otec, věru učinil dobře, když ji krátce po vyvržení toho hnusu vyhnal ze svého domu. Ba, měl být ještě nemilosrdnější a rovnou ji upálit, protože pak ze msty sesílala na osadu kletby a zlá kouzla. Každou chorobu a neštěstí, co do Karačarova zavítaly, bez zaváhání přisoudili její zlovůli. Není se co divit, že když před třemi roky natáhla bačkory, všichni si oddechli. Její mrtvolu navzdory Iljovým nářkům a výpraskem zastaveným pokusům o odpor prokláli dubovým kůlem, uřízli jí hlavu a do hrobu na ni ještě pro jistotu svalili balvan.
   Jenže po ní zůstal syn. Čarodějnické děcko, rarach, nezvedený a prokletý. Mnozí si mysleli, že zdědil matčinu čarodějnou moc, že si nečistými rituály přivolává na pomoc stejné běsy a pohanská božstva jako ona, že se mstí a škodí jim. A jako by to nestačilo, dnes v sobě našel tu drzost, aby se přišoural na jejich slavnost. Oslavu mládí, síly a plodnosti přišel zneuctít svým odporným, špinavým, slintajícím zjevem!
   Ilja si nevlídných pohledů nevšímal. Vnímal jen zpěv. Možná byl mrzák, ale oči a uši mu sloužily dobře, lépe než leckomu v osadě. Její líbezný zpěv zaslechl i v tom mnohohlasém sboru, štíhlý pas bezpečně rozeznal ve spleti matných postav na pozadí šlehajících vater. Přidal do kroku a křivé nohy ho výjimečně poslechly.
   „Dinaro!“ zavolal.
   Zpěv rázem zakolísal, chorovod se roztrhl. Bubny ztratily rytmus, kostěné píšťaly falešně zakvičely a ztichly.
   Zaskočeně se ohlédla, husté havraní vlasy pod věncem z květů rozcuchané, tváře rozpálené, ňadra prudce se zvedající vzrušeným dechem. Jakmile ho však spatřila, úsměv se jí z tváře vytratil a předtím vyceněné zoubky zmizely za rozpačitě zkřivenými rty.
   „Iljo? Co ty tady děláš?“
   Usmál se, ale protože svaly na pravé tváři měl ochrnuté, byl z toho jen nehezký úšklebek, který spíš odpuzoval.
   „Přišel jsem za tebou, Dinaro…“
   „Jsi opilý, Iljo,“ nakrčila nos, když z něj zavanul natrávený chlast. „Jako obvykle. Běž domů. Potřebuješ si lehnout a pořádně se prospat…“
   „Chtěl jsem tě vidět tancovat,“ zahuhlal. „A slyšet tvůj zpěv…“
   „Jak jsi chtěl poslouchat, když nemáš v pořádku uši?!“
   V ramenatém dlouhánovi, který mezi ně náhle vstoupil, Ilja okamžitě poznal Tarika, vladykova podařenějšího syna. Už si všiml, že jeho nevlastní bratr po Dinaře pokukuje, a tady měl jasný důkaz jeho náklonnosti.
   „Řekla ti, abys šel domů,“ pokračoval Tarik ibn Jahja ostře. „Tak se otoč a upaluj, jak ti to jen ty tvé křivé hnáty dovolí.“
   Ostatní mládenci ocenili Tarikova slova hlasitým řehotem.
   „Nerozčiluj se, bratříčku…“
   „Nejsem žádný tvůj bratříček,“ vyštěkl Tarik a strčil do mrzáka, že skoro upadl. „Jsi synem prašivé vjatičské čarodějnice. Kdo ví, s kým tě ve skutečnosti zplodila, s kterým lesním běsem! Z vladykova semene by určitě nevzešla taková obluda!“
   „Nech ho na pokoji, Tariku,“ zavěsila se Dinara mladíkovi na ruku. „Nevidíš, že se sotva drží na nohou? Neubližuj tomu chudákovi ještě víc. Vrať se domů, Iljo, než si uděláš ještě větší ostudu.“
   Soucit v Dinařině hlase rozdmýchal v Tarikovi zlost. V očích se mu zlověstně zablesklo.
   „Podívejme, Dinara má pro tebe slabost, hrbáči,“ ušklíbl se zlověstně. „Nuže dobrá. Toužíš po ní? Nejdřív si ji ale musíš zasloužit…“
   „Tariku, nedělej to,“ vzhlédla k němu černovláska prosebně, ale mladík si jí nevšímal. Početné obecenstvo se očividně dobře bavilo, a tak už nemohl couvnout.
   „Musíš přeskočit oheň, jako všichni mládenci,“ ustoupil stranou a otevřel tak Iljovi výhled na dost shořelou, ale ještě pořád vysoko šlehající vatru. „Jen tak rozbušíš dívčí srdce. No tak, skoč!“
   Ilja s vyvalenýma očima zíral do plamenů. Polena už prohořela, žhavé ohniště sálalo horkem jako dobře rozdmýchaná kovářská výheň.
   „Co je, bojíš se? Mám ti to předvést?“ ušklíbl se Tarik. „Tak se dobře dívej!“
   „Tariku, prosím…“ zakvílela Dinara, ale vladykův syn setřásl její ruku z ramene, otočil se, rozběhl a svižným skokem se přenesl přes vatru. Plameny mu ani neolízly paty. Děvčata zavzdychala a potěšeně se zasmála, ostatní junáci uznale zahučeli.
   „No tak,“ pohlédl Tarik skrz oheň na Ilju, „zkus to taky! Skoč! Ukaž své vyvolené, že jsi kus chlapa!“
   Mrzák pořád hleděl do vatry. Nebyl hlupák a zbytky střízlivého vědomí na něj odněkud z hlubin mysli křičely, aby si pohrdavě odplivl, otočil se na patě a se vztyčenou hlavou odešel. Medovina však ten hlas okřikla a zahnala zpátky do kouta. Ilja si olízl vyschlé rty a v duchu poprosil všechny bohy, které ho matka naučila vzývat, aby dali jeho nohám alespoň špetku síly a obratnosti.
   Dinara zavrtěla hlavou a natáhla k němu ruku, ale Ilja už se v tu chvíli rozběhl.
   Pokud se to vůbec dalo nazvat během. S neobratnými přískoky a neposlušnou levou nohou, kterou za sebou ze všech sil táhl, vypadal jako chromé prase na útěku.
   Shromáždění na okamžik ztuhlo a zatajilo dech.
   Ilju udeřil do obličeje žár ohniště. Chraplavě, nesrozumitelně vykřikl a ze všech sil se odrazil.
   Nestačilo to.
   S pevně zavřenýma očima a odvrácenou hlavou prolétl přímo skrz plamenné jazyky a ve víru jisker a kouře se po hlavě zřítil Tarikovi k nohám. Jeho chodidla se zachytila o hořící polena a strhla je za sebou. Nohy uvázly v ohništi.
   Ilja zařval. Plátěné kalhoty mu okamžitě vzplanuly, jako by byly napuštěné olejem. Tarik se rozřehtal, ale popadl mrzáka za rubašku za krkem a mocným trhnutím ho odtáhl do bezpečí. Dinara oběhla vatru, strhla si z ramen zdobený šátek a začala jím dusit plameny na Iljových nohách.
   Mrzák se plazil a skučel jako zbitý pes. Všichni kolem buráceli smíchem.
   „Co je to tu za pozdvižení?“
   Hlas práskl jako bič a povyk se roztrhal do jednotlivých kašlavých zasmání. Houf přihlížejících se rozestoupil a před Iljou se ve zdupané trávě zastavilo čtvero nohou – dvě v mužské, dvě v ženské obuvi.
   „Co tady dělá tenhle?“ štěkl hlas znovu.
   „Skáče přes oheň,“ chechtal se tak trochu nuceně Tarik.
   „Tebe jsem se neptal!“
   Ilja vzhlédl, tvář uslzenou a zkřivenou bolestí. Díval se do prošedivělými vlasy lemovaného obličeje Jahji, vladyky Karačarova.
   „Otče…“ zachraptěl.
   „Jak se opovažuješ ho takhle oslovit?“ zavřískl ženský hlas a zpoza Jahji vystoupila zhruba čtyřicetiletá, ale pořád ještě pyšně se nesoucí žena. Byla to Jukka, vladykova druhá žena, Tarikova matka. Ona byla jednou z příčin, proč Jahja odvrhl Iljovu matku. „Jsi jen smradlavý bastard a vyvrhel! Nemáš tu co dělat!“
   Ilja se snažil zvednout. Dinara ho uchopila pod paži a pomohla mu, čímž si vysloužila Tarikův i Jahjův zachmuřený pohled.
   Bolest z popálenin rozehnala opileckou mlhu a hlas, ten rozumný, se zase ozval z kouta mysli. Jako obyčejně nabádal Ilju k hrdosti a vzdoru. A on poslechl.
   „Jsi můj otec,“ pohlédl Jahjovi pevně do očí, „ať už se ti to líbí nebo ne. A měl by ses stydět, že jsi odvrhl ženu a prvorozeného syna…“
   Jahjovi zmizela z obličeje všechna krev. „Ty… Že ti huba nezdřevění! Choval jsem se ke tvé matce dobře, z otrokyně a cizinky jsem navzdory nelibosti rodu učinil svou ženu! A jak se mi odvděčila? Za mými zády dál uctívala ty své odporné pohanské modly, po nocích čarovala, čarodějné odvary vařila a o život mi usilovala…“
   „To není pravda!“
   „Ale je!“ zařval Jahja a zaťal pěsti. „A Alláh ji za to potrestal. Namísto mocného syna, schopného dědice, porodila tohohle…“ vladyka si přeměřil Ilju s nejvyšším opovržením, „…tuhle obludu!“
   „To nebyl Boží trest a ty to dobře víš!“ Ilja s každým slovem zvyšoval hlas, až všichni kolem užasle vyvalovali oči. „Matka by porodila zdravé dítě, kdyby ji tahle striga,“ namířil silný prst na Jukku, „nebyla proklela! Jen proto, že se sama chtěla stát tvou hlavní ženou a porodit ti dítě s následnickým právem. To ona je ve skutečnosti čarodějnice, zákeřná bosorka, pekelná…“
   Úder Tarikovy pěsti přetrhl hněvivý proud z Iljových úst. Mrzák se se zkrvavenými rty zhroutil Jahjovi k nohám.
   „Takhle o mé matce nemluv, hnido, jinak tě zabiju!“ zavrčel statný mládenec.
   „Možná by to bylo nejlepší řešení,“ promluvila Jukka do zaraženého ticha jedovatě. „Vyhnat ho i s matkou za osadu zjevně nestačilo…“
   „Nebudeme nikoho zabíjet,“ zabručel Jahja na Iljovu obranu, i když mu z tváře pořád sálal hněv.
   „Tak je potřeba ho vyštvat jednou provždy a ten jeho smradlavý brloh ohněm očistit od zlých mocností. On ať si běží do lesů, pro mne za mne na západ, k vjatičským pohanům, jejichž zvlčilá krev mu koluje v žilách.“
   Jahja zachmuřeně pokýval hlavou. „Asi to tak bude lepší. Pro nás i pro něj. Slyšel jsi, parchante nevděčný? Padej domů. Zítra si vezmi všechno, co potřebuješ, a táhni pryč. Večer přijdeme spálit tvou chýši. Jestli budeš pořád uvnitř, shoříš s ní.“
   „To mu přece nemůžete udělat,“ ozvala se najednou Dinara. „Je popálený a potlučený, potřebuje se dát dohromady. Jestli ho zítra vyženete do lesů, bude to pro něj znamenat jistou smrt. Vlci ho strhnou za prvním stromem…“
   „Opatrně, děvče,“ zúžil Jahja oči. „Můj syn si tě vyhlédl, ale jestli nebudeš držet jazyk za zuby, jak se na pořádnou ženu patří, přikážu Tarikovi, aby se poohlédl po jiné. O tohohle zkurvysyna,“ ukázal na Ilju, „už víckrát nezavadíš ani pohledem, rozumíš? Jeho matka uměla kouzly léčit rány i bolest a on po ní ty ďábelské schopnosti zdědil, tak ať se o sebe postará.“
   S těmi slovy se vladyka otočil na patě a uličkou v rozestupujícím se davu zamířil k narychlo stlučenému stolu s miskami a džbány. Jukka probodla sténajícího Ilju ještě jedním nevraživým pohledem, opovržlivě si odfrkla a následovala manžela.
   Dinara se naklonila k ležícímu chudákovi, ale Tarik ji surově popadl za ruku a strhl ji k sobě. Na její tázavý, vyčítavý pohled rázně zavrtěl hlavou.
   „Nech ho být,“ zasyčel, „jinak poslechnu otce a zvážím, jestli zrovna z tebe učiním svou první ženu.“
   Ilja se snažil zvednout. Ztichlé shromáždění opět uvolněně zašumělo, ztuhlý dav se zavlnil. Tarik přikázal muzikantům, aby foukli do píšťal a udeřili do bubnů. Noc byla ještě mladá a bylo potřeba zase rozproudit ztuhlou krev v žilách.
   V tu chvíli však Ilja, klečící na čtyřech jako pes a vyplivující lepkavé rudé sliny, prudce zvedl hlavu.
   „Poslouchejte!“ zvolal.
   Obrátili k němu rozhořčené pohledy.
   „Zavři zobák, hrbatče!“ osopil se na něj Tarik. „Už jsi toho dneska nažvanil dost. Na tvé další urážky není nikdo zvědavý!“
   „Říkám, abyste ztichli!“ trval na svém Ilja, zvedaje se do kleku a pak na nohy. Účinky medoviny už z něj skoro vyprchaly.
   „Jedna do zubů ti nestačila?“ popadl ho Tarik za halenu. „Chceš druhou?“
   „Ticho!“ vykřikl Ilja.
   Sílící vřava se skutečně zlomila. Překvapeně na něj zírali. Nechápali, kde se v něm vzal ten hromový hlas.
   „Co?“ vyhrkla Dinara, která jako jediná postřehla obavy na Iljově chorobou zkrouceném obličeji. „Co jsi zaslechl?“
   Tarik ztuhl s pozvednutou pěstí, nejistě zamrkal, ohlédl se a nastražil uši jako rys.
   Teď to konečně zaznamenal i on.
   Dunění. Vzdálené, ale rychle sílící. Jako by k nim vichr z dalekých jihovýchodních stepí hnal zuřivou bouři. Jenže na nebi pořád blikaly hvězdy.
   Karačarované, mladí i staří, vylekaně otáčeli hlavy. Zvuk se blížil zpoza Něpry, od řídce zalesněných pahorků, co ležely mezi vesnicí a velkou řekou Okou. Ale i když mhouřili oči, bylo kolem příliš mnoho světla a tak nějakou chvíli viděli na druhém břehu jen neproniknutelnou tmu…
   Náhle však ve tmě zablikal neklidný plamen. A pak druhý, třetí, čtvrtý, množily se jako světlušky za horké letní noci. Vzápětí se na kamenitou pláž u řeky vyrojily rychlé stíny. Nad Karačarovo a ohni posetou louku se vzneslo divoké vytí.
   Vesničané se vyděšeně rozkřičeli.
   Ta světla, jejichž tančícími odlesky se vzápětí naplnila zčeřená Něpra, byly pochodně v rukou útočících jezdců.
   
   – —
   
   „Zbraně! Potřebujeme zbraně!“ vykřikl Tarik a vytrhl z polena připraveného na oheň masivní širočinu. „Popadněte všechno, co je po ruce!“
   „Při Alláhovi, ne!“ skočil Jahja mezi chlapy a mával rukama, aby je zastavil. „Pobijí nás! Utečme do lesa, skryjme se v houštinách!“
   Mladíci však měli mozky zamlžené medovinou, a tak ho odstrčili stranou a kurážně se vrhli ke stolům pro nože, k ohništím pro železné rožně a k hromadám přichystaného dřeva pro delší větve, jež se daly použít jako oštěpy, kopí nebo kyje.
   „Je jich jen něco přes tucet, otče!“ křikl Tarik na vladyku. „Zadržíme je a získáme čas pro ženy a děti, aby se stihly schovat! Slyšeli jste?“ postrčil Jukku směrem k černé skvrně lesa nad loukou. „Odveď je tam, matko! Rozprchněte se ve tmě! Rychle, rychle, pohněte nohama!“
   Vladykova žena a duchapřítomná Dinara se otočily a jako když pastýři ženou ovce, aby je zachránili před blížící se vlčí smečkou, i ony popohnaly stádečko vesničanek, dětí a starců vzhůru do mírného svahu k lesu. Chlapi na Tarikův pokyn převrátili stoly na boční hrany a přikrčili se za provizorní hradbou.
   Ilja se uprostřed toho zmatku, vystrašeného křiku a sílícího pláče potácivě snažil vstát.
   „Rychle, Iljo!“ křikla na něj Dinara a pomohla mu na nohy. „Musíš se schovat!“
   „Utíkej, o mě se nestarej,“ odstrčil ji skoro bezohledně a přes hrbaté rameno se chvatně ohlédl k řece. Něpra byla v ohybu kolem Karačarova mělká a na šířku neměla ani deset sáhů – nájezdníci se v gejzírech vody prozářené ohni rychle dostali na druhý břeh, procválali podél domů na okraji vesnice a prudce odbočili na louku. Na rychlých, nevysokých stepních konících tu budou co nevidět.
   „Iljo, no tak! Omrzel tě život?!“
   Otočil pohled za Dinarou. Pak pohlédl k lesu. A najednou ho jako ostrý šíp proklála zlá předtucha.
   Vzápětí byla potvrzena ponurým, rychle sílícím duněním, které nepřicházelo od řeky a které v tom zmatku a křiku zřejmě zachytil jen on. Pochopil, že Tarik a ostatní chlapi útočníky podcenili.
   „Dinaro!“ vykřikl.
   „Nestůj tam jako kůl!“ ohlédla se. „Utíkej za ostatními! Ukryjeme se v lese!“
   „Ne, Dinaro!“ zamával křivýma rukama. „Neutíkejte tam! Je to past!“
   „Cože?!“
   Z lesního průseku nad loukou se znenadání vyvalilo hrozivé hřmění a změnilo se v rachot spousty kopyt. Zdánlivě spásonosnou temnotu přímo před houfem žen a dětí roztrhaly mihotající se plameny pochodní. Druhá skupina jezdců, očividně početnější než ta od řeky, se v jediném okamžiku roztáhla podél lesa a odřízla tak vesničanům únikovou cestu. Vyděšený křik se změnil v zoufalý vřískot.
   Karačarovští chlapi se ohlédli a pochopili, že se nechali napálit. Jenže už nebylo kdy vymýšlet nové plány – jezdci od řeky právě dorazili.
   Řičení koní se smísilo s lomozem, ohlušujícím vytím a posměšným, štěkavým řehotem. Ostruhy nelítostně bodaly do slabin a koně skákali přes převrácené stoly. V záři ohňů se leskly zakřivené kočovnické meče, práskaly biče, vířily vrhané pochodně, táhnoucí za sebou plamenné chvosty. Chlapi z osady padali pokopáni kopyty a zkrvavení dobře nabroušenými čepelemi, a skučeli bolestí. Jednomu z nich se karabáč omotal kolem krku, strhl ho k zemi a jak se jezdec hnal dál po úbočí, chrčícího a na nerovnostech nadskakujícího vesničana táhl za sebou.
   Náhle všechen ten vřískot přehlušil bojový pokřik jednoho jediného muže. Ilja vzhlédl a čelist, už tak zkřivená nemocí, mu poklesla ještě víc.
   Tenhle útočník nepřicválal na podsaditém kočovnickém koníkovi. Jeho hnědák byl statný, svalnatý, z nejlepšího chovu snad až ze samotného Chazarska. A pevnou stavbu těla věru potřeboval – jeho jezdec byl totiž obrovský. Vyřítil se ze tmy jako démon nebo válečné božstvo a pobídl oře přes převrácené stoly. Jeho řev by zahnal na útěk snad i samotného Erlika, obvykle se zjevujícího v podobě mohutného černého medvěda.
   Tarika však kupodivu nezastrašil. Mladík vyskočil zpoza prosté hradby, odvážně vykřikl a rozehnal se těžkou dřevorubeckou sekerou.
   „Bratře, ne!“ vykřikl Ilja.
   Jezdec ve skoku mocně švihl palicí. Obrovitá zbraň zasáhla Tarika do temene.
   Mladíkova hlava se rozprskla jako vejce, na které dupne těžká noha. Hnědákův pravý bok, obrovu nohu i všechno kolem zacákala směs krve a mozku. Bezhlavé tělo, s hrdlem na cáry a chrlící krev, padlo k zemi jako podťaté.
   „Synu!“ zaječel Jahja a rozběhl se k Tarikovi. Tím se ale připletl obrovitému jezdci do cesty. Široká, bronzovou puklicí chráněná koňská hruď ho srazila k zemi jako strašáka ze slámy a starých hadrů. Jezdec škubl uzdou a prudce koně otočil. Chlapi z Karačarova mu s hrůzou uskakovali z cesty, odhazovali zbraně a padali na zem. Bitva skončila.
   Ilja už ani nekřičel, jen skučel a po tvářích se mu kutálely slzy jako hrachy. Za ním zaduněla kopyta. Opět se vyděšeně otočil. Jezdci, útočící od lesa ve zužujícím se půloblouku, snadno sevřeli ženy a děti do houfu, práskajícími biči zahnali rozprchlé uprchlíky zpátky do mezi ostatní a teď je hnali dolů ze svahu jako stádo ovcí. Ilju pohltil hlouček naříkajících žen a fňukajících dětí. V panice do sebe vrážely, zakopávaly, tlačenice odtrhávala matky od dětí a ty se pak se zoufalým křikem navzájem hledaly.
   „Dinaro!“ prodral se mrzák k dívce. Podepírala starší ženu, obtloustlou a s neposlouchajícíma nohama, aby ji dav nestrhl na zem a neušlapal. „Dinaro, drž se u mě! Ochráním tě!“
   „Jen to ne, Iljo!“ pohlédla na něj uslzenýma očima. „Je po všem. Pochytali nás jako dobytek. Hlavně jim neodporuj, nedráždi je! Ať nás nepobijí ještě víc!“
   Nahnali je na dobře osvětlené prostranství mezi slavnostními ohni. Ženy se pokoušely prodrat ke svým posekaným, zraněným mužům, ale jezdci je obklíčili a nelítostně odehnali živé od mrtvých a raněných. Chlapi se už ani nepokoušeli klást odpor – pochopili, že jedinou odměnou za ně je seknutí šavlí, rána kyjem nebo v lepším případě švihnutí karabáčem. Nájezdníci je kopanci a údery koňských hrudí dostrkali k ostatním zajatcům. Ženy vítaly muže a mládence nářkem a hořekováním.
   „Na zem!“ křikl na ně jeden z jezdců jazykem Čeremisů, který byl hodně podobný jazyku Muromců. „Sednout a držet huby! A utište ta vaše kňučící štěňata! S děckama je jenom potíž, takže ta, co budou vřískat nejvíc, podřízneme jako kuřata a hodíme do řeky!“
   Kvílící Karačarované se poslušně svezli do zdupané trávy. Matky vší silou konejšily k smrti vyděšené děti, mládenci dívky, synové matky. Jezdci nedočkavě seskakovali z koníků a lačně se vrhali na zbytky hodokvasu rozsypané kolem převrácených stolů. S plnými ústy se smáli a vesele na sebe pokřikovali obhroublé žerty, radovali se z vydařeného lovu.
   Ilja se horečnatě rozhlížel. Zahlédl naříkající Jukku, jak se sklání k ležícímu Jahjovi a zvedá ho do sedu. Vladyka otevřel oči, ale tvář měl zkřivenou bolestí a držel se za hruď – ještě pořád křečovitě, s hlasitým chrčením lapal po dechu.
   „Kde je Tarik?“ přisunula se k Iljovi Dinara. „Slyšíš? Zahlédl jsi ho?“
   „Ty…“ soukal ze sebe mrzák, „…ty jsi to neviděla?“
   „Cože? Mluv, co je s ním?“
   Ilja trhaně zavrtěl hlavou, vyhýbaje se Dinařinu naléhavému pohledu. „Už stojí před Alláhem… Zabili ho, rozdrtili mu hlavu jako hroudu tvarohu…“
   Mrtvolně zbledla a obrátila pohled k bojišti. „Kde… kde je jeho tělo? Chci vidět jeho tělo!“
   „Ne, nedívej se tam,“ popadl ji a přivinul k sobě dřív, než zahlédla ostatky v rudými skvrnami pokryté rubašce. „Nesmíš ho spatřit takhle …“
   Něco se v ní zlomilo a s hlasitým vzlykáním se mu zhroutila do náruče. Ilja, sám rozechvělý, dívku objal křivýma rukama a obrátil pohled k útočníkům.
   Pomalu poznával, co jsou zač. Většinu tvořili Kypčakové, krutí tmavovlasí zbojníci se šikmýma, jakoby neustále zlověstně přimhouřenýma očima. Pocházeli ze země Kimeků, která se rozkládala pod velkým pohořím Ural daleko na jihovýchodě. V poslední době se ale s ostatními kmeny v chanátu dostali do sporu, a tak houfně odcházeli na západ, do povodí Itylu a Donu, do kyjevského, chazarského a bulharského pohraničí, kde loupili, drancovali a vraždili všechno, co jim přišlo do cesty. Vlastně bylo jen otázkou času, kdy nějaká jejich zbloudilá banda zavítá i dál na sever, k Oce a Něpře.
   Celá banda ale nepocházela z dalekých stepí. Zhruba půltucet nájezdníků mezi sebou mluvilo povědomým jazykem Čeremisů. Jejich kmen sídlil v lesích na severu a jejich hlavními sídly byla Kokšaga hluboko v lesích a Suchodol u ústí řeky Vetlugy do Itylu. Byli vzdálenými příbuznými Muromců, ale žili divočeji, živili se zvěřinou a rybami, bojovali převážně zbraněmi ze dřeva, kamene a kostí a chodili oblečení v kožešinách a klkovině, hrubém plátnu. Mohamedánskou víru ostře odmítali a bulharské posly vyhnali, což z nich učinilo nepřátele Bolgaru. Těžkou hlavu si z toho ale nedělali, právě naopak – byli na to hrdí.
   Ten, co zabil Tarika, byl jejich vůdce. I on měl na sobě prostý, dratvemi nahrubo sešitý oděv a na hony smrděl špínou a koňským potem. Přece se ale od ostatních Čeremisů odlišoval, a to hlavně pozoruhodným vzrůstem – měřil sáh a dobré dva palce, takže své podsadité kumpány převyšoval nejméně o hlavu. Lebku měl vyholenou a pokrytou strašidelným tetováním, černý knír měl dlouhý tak, že jeho mastné konce nosil zaháknuté za uši. V dlani svíral tu svoji obrovskou palici – sukovitý, dočerna ztmavlý samorost, na rozšířeném konci okovaný masivními železnými ostny. Z těch bodců ještě odkapávala kaše z krve a mozku, smíchaná s úlomky lebky a zbytky tmavých vlasů. Ubohý, nešťastný Tarik, pomyslel si Ilja, z něhož pod tlakem okolností rychle vyprchal hněv na nevlastního bratra. Zvedl zrak výš, k Čeremisově hrudi.
   Mimovolně vyjekl, protože zahlédl něco, co ho vyděsilo ještě víc, než hrozivá zbraň.
   Na rozložité hrudi měl obr pobitými řemeny připevněnou širokou bronzovou puklici. A na ní cenil zuby symbol černého hada se široce roztaženými blanitými křídly.
   Ilju zamrazilo. Moc dobře věděl, co je to za bytost. Slyšel o ní starší v osadě šeptat hrůzostrašné pověsti. Zilanta, okřídleného hada, prastaré dračí božstvo, uctívali v povodí Itylu před příchodem Mohamedova učení. Mnozí se mu klaněli dodnes – kromě divokých kmenů i odpadličtí místní vládcové a kněží v samotném Bulharsku, kteří se nesmířili s tím, že je nová víra obrala o někdejší moc. Ve druhém největším bulharském městě Suwaru se pořád tyčil zlověstný Zilantaw, dračí věž, v níž černokněžníci a šamani krmili okřídleného hada lidskými oběťmi. Útočníci zjevně patřili k jejich přisluhovačům. Když si Ilja tohle uvědomil, najednou se ho zmocnil pocit, že má vnitřnosti plné slizkých, studených, hemžících se červů.
   Čeremis seskočil ze statného hnědáka a zamířil k ostatním zbojníkům, kteří se doslova rvali o zbytky slavnostní hostiny. Ustupovali mu z cesty jako vlci vůdci smečky. A nejen jeho soukmenovci, ale i jejich jižanští spojenci. Jeden z Kypčaků, podle bohatšího kování na řemenech a honosně tepaného jílce meče zřejmě jejich vůdce, mu dokonce nabídl hlt medoviny z horko těžko vybojovaného džbánu.
   „Tomu se říká dobrý lov, Styrwite,“ zašklebil se na obra. To, že Kypčak byl ochoten naučit se řeči Čeremisů, také o něčem svědčilo.
   „Není to nejhorší,“ zabručel kolohnát a na jeden zátah nádobu vyprázdnil. Pak s jehněčí kýtou v ruce obrátil pohled k zajatcům. Bělma měl žlutavá jako nějaký lesní démon. „Ale vidím tu i spoustu neužitečného masa. Budeme to muset probrat, Kamare. Odhaduju, že nám nakonec zůstane tak dvacet až třicet vhodných kusů. A těch opravdu dobrých, pro mého pána, sotva tucet.“
   „Oddělíme starce a nejmenší děti a ostatní vezmeme s sebou. Varjagové nejsou zase tak vybíraví. Dole v Bolgaru zpeněží leccos, v obchodování s otroky se vyznají.“
   „Uhm,“ zamumlal Čeremis s ústy plnými pečeného skopového a vykročil. „Ale nejdřív si vyberu svou kořist. S ostatními si dělejte, co uznáte za vhodné.“
   Vkročil mezi sedící vesničany, palici v jedné ruce, jehněčí stehno v druhé. Ženy se rozkvílely, děti zase rozplakaly. Dokonce i muži se zdrceně krčili před obrovým pohledem a odvraceli obličeje. Ve vzduchu páchly zvratky a strachem vyloučená moč.
   „Potřebuju takové, co už krvácejí, ale ještě jsou panny,“ vrčel zabiják. „Třeba támhleta by mohla být dobrá,“ ukázal kyjem na sotva patnáctiletou holčičku, schoulenou mezi svými rodiči a bratry. Dva Čeremisové, následující velitele jako věrní psi, se dívky okamžitě chopili. Nevšímali si jejího nářku, vyrvali ji z rukou rodiny a vyvlekli mimo houf zajatců.
   „Tuhle taky,“ ukazoval Styrwit. „A tamtu…“
   Jeho poskokové nemilosrdně brali mladé chudinky a bezohledně je táhli pryč od ostatních. Naříkání rvalo uši i srdce.
   Ilja odstrčil Dinaru, přesunul se před ni a trochu se nadzvedl. Jeho tělo bylo možná pokřivené a neduživé, ale zato dost rozložité na to, aby dívku spolehlivě zakrylo.
   Chyba. Styrwit koutkem oka zachytil pohyb a prudce k Iljovi obrátil podezřívavý pohled.
   Mrzák zaťal zuby a zdřevěněl.
   Vzápětí obr vykročil jeho směrem. Něco si bručel pod nosem a surově kopal do překážejících vesničanů. Po čtyřech se mu klidili z cesty.
   Někde v Iljově nitru se najednou všechno smíchalo – strach, žal i zoufalá snaha ochránit Dinaru. Vír pocitů prudce zahučel a když se zastavil, Ilja se najednou přestal chvět. A vstal. Sám nevěděl, jestli je to záchvat odvahy, nebo pomatení smyslů. Dinara i všichni kolem na něj syčeli, aby to nedělal, ale on je skoro neslyšel. Vnímal jen blížícího se Čeremise.
   Očima blýskající obr se zastavil krok před ním. Ilji se na chviličku, možná jen na jediný úder splašeného srdce, zmocnilo nutkání padnout k zemi a plazit se pryč jako spráskaný pes. Namísto toho se ale nadechl a narovnal se, nakolik mu to nemocné kosti dovolily. A opětoval Čeremisův pohled. Částečně proto, aby mu zrak nepadl na zkrvavenou palici v silné pěsti.
   Styrwit na něj hleděl, husté obočí nakrčené, knír naježený, nozdry chvějící se zrychleným, podrážděným dechem. Přeměřil si odvážlivce, jeho křivé nohy, zkroucené ruce, sehnutý hřbet a bledý obličej v houštině plavých vlasů. Pomalu, syčivě se nadechl, až řemeny držící plát se znakem hada zavrzaly. Ilja naprázdno polkl. V duchu už viděl, jak se palice zvedá a dopadá mu na hlavu. No, když už nic jiného, aspoň bude mít rychlou smrt…
   Styrwit zařval. Tak prudce a hlasitě, že sebou polekaně trhli nejen vesničané, ale i samotní zbojníci. Ilja se skoro sesypal k zemi. Čeremisova hruď se roztřásla a Ilja překvapeně pochopil, že ten přerývaný zvuk, deroucí se ze sudovité hrudi, není projevem zuřivosti. Byl to smích.
   Obr se řehtal, až mu od úst odletovaly sliny.
   „Jen se na něj podívejte!“ zakřičel přes rameno na ostatní lupiče. „Na tohohle kaliku a ohavu, na chromého mrzáka! Dívejte se, jak se mi tenhle hrbáč směle staví do cesty, do očí mi hledí, hlavu pozvedá! To jsem ještě nezažil!“
   Čeremisové se rozchechtali, i Kypčakové se přidali.
   „Líbíš se mi, mrzáku,“ nepřestávala dunět Styrwitova hruď. „Jsi poslední, kdo tady má koule. Ostatní už si jenom serou do kalhot. Jenže,“ smích se začal lámat a pomalu utichat, „tak jako tak nedovolím, aby mi kdokoli zkřížil cestu. Takže dostaneš výprask. Jenom se musím rozhodnout, jestli tě pošlu k zemi kyjem,“ potěžkal strašlivou palici, „nebo kostí,“ pozvedl okousané jehněčí stehno.
   Ilja nasucho polkl. Teď to přijde. Maminko, chystej se, brzy se setkáme.
   Styrwit přeskakoval očima ze zbraně na kost. Zjevně se skutečně nedokázal rozhodnout.
   „Co myslíte, chlapi?“ ohlédl se k rozveseleným zbojníkům. „Mám ho rovnou zabít, nebo mu jen dát za vyučenou, nechat bolest, ať ho naučí pokoře?“
   Lotři se hned začali překřikovat. Ti tupější se dožadovali krve, ti chytřejší a tím pádem i krutější chtěli druhou možnost. Čeremis pobaveně vycenil zuby.
   A obrátil pohled k Iljovi. Bleskově. Zároveň švihl rukou.
   Tou levou.
   Kost se zbytky pečeného masa zasáhla Ilju do obličeje. Zatmělo se mu před očima, nohy se mu podlomily a on se s krvácejícím nosem svalil mezi vesničany. Tím jeho stín sklouzl z Dinary.
   Děvče se přikrčilo před pohledem žlutavých očí a muselo se kousnout do spodního rtu, aby nevykřiklo. Styrwit se zašklebil od ucha k uchu.
   „Podívejte se na to,“ pronesl. „Tahle je ze všech nejlepší.“
   „Pěkná, opravdu,“ poznamenal blízko stojící druhý Čeremis. „Jen aby byla ještě pořád panna.“
   „I kdyby nebyla,“ zachechtal se obr, odhodil kost a mastnou rukou popadl Dinaru za vlasy, „nechám si ji pro sebe! Na pár dní mě potěší.“
   Surovým trhnutím zvedl dívku na nohy a postrčil ji do rukou poskoků. Zbytečně se bránila, zmítala a kopala, Čeremisové ji snadno odvlekli pryč.
   „To je všechno, Kamare,“ otočil se Styrwit ke kypčackému náčelníkovi. „Ostatní jsou tví.“
   „No děkuju pěkně,“ odfrkl si kočovník při pohledu na sedm mladičkých panen, které si Čeremisové vybrali. „Vzal sis tu nejlepší kořist. Za tu poslední krásku by nám Varjagové v Helgardu zaplatili víc, než za všechny ostatní dohromady…“
   „Taková byla dohoda, Kamare,“ zavrčel Čeremis a namířil na Kypčaka kyj, až se kolem rozlétly lepkavé rudé krůpěje. „Snad bys nechtěl, abych tě začal podezřívat z toho, že nedržíš slovo?!“
   „To ne,“ zabručel si Kamar pod nosem a kývl na své chlapy. „Přestaňte se cpát a začněte probírat otroky. Nebudeme tu trčet až do rána.“
   „Ty, co nevezmeme s sebou,“ navrhl Styrwit, vracející se kolem vesničanů ke své družině, „zabijte.“
   „Proč?“ pohlédl na něj Kypčak. „Zbytečná práce, ne?“
   „Jen to udělejte. Dřív nebo později se o našem útoku dozví Alvar-beg z Muromě. Jestli pověsti o něm nelžou, zburcuje družinu a bez váhání vyrazí po naší stopě. Když najde vesnici vypálenou až do základů a nablízku ani jednu jedinou živou duši, pochopí to jako vzkaz, že se nevyplatí si s námi zahrávat. Možná se vyděsí tak, že přikáže otočit koně a odcválat zpátky k Oce.“
   Kamar zamyšleně přimhouřil už tak úzké kočovnické oči, takže se změnily v tenoučké štěrbiny. „Na tom něco je,“ uznal.
   „Dej na mě a ukaž, že se ti netřesou ruce. Nech žít jen jednoho, aby muromským psům vyprávěl, jak jsme to tu vyčistili. To jim na odvaze taky zrovna nepřidá. A taky vím, kdo by mohl být ten šťastlivec.“
   „Kdo?“
   Styrwit se zašklebil. „Hádej.“
   „Ten mrzák?“ pochopil Kypčak a opětoval vlčí úsměv.
   „Samozřejmě. Uvidíme, kolik hrdinství v něm zůstane, až se bude muset sám, bez pomoci postarat o všechny mrtvé.“
   Kamar se zachechtal a pokynul vyčkávajícím chlapům.
   „Poslouchejte! Kromě toho chromého bastarda zabijte všechno, co nebereme s sebou. Starce podřízněte a hoďte do řeky. Malé děti tam naházejte jen tak. Utopí se samy. Škoda tupit nože.“
   Kypčakové si vyměnili pohledy. Pak se chopili bičů, šavlí a dýk a vykročili proti houfu vesničanů.
   Zajatci spustili tak příšerný řev, že ho Ilja slyšel ještě dlouho poté, co poslednímu z nich chladná čepel a ještě chladnější voda vzaly hlas.
   
   – —
   
   Ráno bylo překvapivě chladné a sychravé. Z klidně plynoucí Něpry stoupala řídká mlha a plazila se přes táhlé břehy do okolních lesů. A z toho přízemního oparu, ze spleti šera a zapomenutých nočních stínů, se krátce po rozbřesku jako duchové vynořili tři jezdci.
   Nebyli to obyčejní poutníci. Jeli na statných, ušlechtilých ořích s nejlepšími sedly a postroji nádherně pobitými mosazí a stříbrem. Nejmladší z trojice, vysoký, šlachovitý třicátník s protáhlou vlčí tváří, havraními vlasy a očima záhadnýma a zelenýma jako dva tmavé smaragdy, byl ozbrojený lehčeji než jeho druhové – tělo mu halila jen cinkající kroužková suknice a hlavu neměl chráněnou vůbec. Dva starší muži měli navíc i lesklé šupinové pancíře a špičaté přilbice s bohatě tepanými obrubami a barevnými chocholy. A zatímco oni měli křížem přes sedla položena dlouhá kopí, černovlasý jezdec svíral v dlani jen podivnou vyřezávanou hůl, po celé délce umně vykládanou šupinkami z leštěného malachitu.
   Jakmile koně vymotali nohy z kapradí a maliní a zařinčeli podkovami na kamenitém břehu, nejmladší jezdec trhl uzdou. Nadzvedl se v třmenech a se zachmuřeným obličejem vtáhl vzduch do nozder.
   „Co se děje, Volchu?“ pohlédl na něj znepokojeně prostřední bohatýr, asi pětatřicetiletý, mohutný jako medvěd před zimním spánkem, s krátkým krkem, zdravě ruměnou kulatou tváří a neposlušně se kroutícími ryšavými vlasy. „Co čenichá ten tvůj vlčí nos?“
   „Něco špatného, bratře Mikulo,“ odvětil černovlasý s obavou v hlase. „Ta řeka smrdí jako… jako otevřený hrob.“
   „Nestraš,“ zakoulel valibuk očima. „Nedostali jsme se přece až k neblaze proslulé Smorodině, za kterou už je jen carství mrtvých. Že ne, Jegore?“ tázavě pohlédl na třetího jezdce.
   „Neobtěžujte mé uši těmi vašimi pohanskými bludy,“ zazněla bručivá odpověď. Poslední bohatýr byl o dost starší, než jeho společníci – tmavé vlasy i hustý plnovous splývající až k pasu už byly protkány stříbřitými prameny. Navzdory věku však z něj ještě pořád sálala síla – byl snad ještě robustnější než Mikula. „Pokud jste si toho pořád nevšimli, na krku už mi nevisí zlatá Perunova sekera jako vám dvěma bezbožným psům. Už dávno jsem ji nechal přetavit v Kristův kříž. To znamená, že věřím v království nebeské. A tam určitě nevede cesta přes tu vaši smradlavou Smorodinu.“
   „Ale no tak, nedurdi se,“ ušklíbl se na něj dobrácky Mikula. „Ptám se, protože se v těchhle věcech vyznáš. Vždyť předtím, než ses společně s kněžnou Helgou nechal v Cařihradu pokřtít a přijal nové jméno, jsi byl Svjatogor. Žil jsi jako žrec a poustevník na Svaté hoře, kde jsi uctíval staré bohy…“
   „Dej s tím pokoj, Seljanoviči, dobře ti radím,“ zavrčel prošedivělý jezdec. „Jméno Jegor jsem přijal na počest svatého Jiřího, vítěze nad drakem. Rozumíš? Tak, jako on zabil pohanskou obludu, i já jsem navždy zavrhl svou kacířskou minulost a přijal Krista za svého pána. Proto mě neprovokuj, čertisko jedno!“
   „Takže draky se ti zachtělo zabíjet, hm?“ nedal se Mikula. „I tady o Volchovi se říká, že je gorynič, syn draka. I jemu vrazíš kopí do chřtánu, jako to udělal tvůj patron lidožroutskému plazovi?“
   Jegor se vrčivě nadechl, ale do rozmíšky rázně vstoupil nejmladší bohatýr.
   „Nechcete přestat? Říkám, že ve vzduchu visí něco zlého a vy se tu hádáte jako dva sedláci o zrnko na mezi. Nestojíme na prahu záhrobí, Mikulo, neboj se. Tohle je Něpra, která rozřezává kraj Muromců na dvě poloviny a vlévá se do velké Oky. Jsme přesně tam, kde jsme chtěli být.“
   Jegor Svjatogor zase hlasitě odfoukl a zadíval se vpřed.
   „Uznávám, Vseslajeviči, i já cítím něco nedobrého. Pohlédni támhle po proudu, použij i svůj sokolí zrak. Nevidíš tam něco? Zdá se mi, jako by se něco zachytilo mezi kameny u břehu, ale oči už mi neslouží jako dřív…“
   „Máš pravdu,“ přimhouřil černovlasý bohatýr oči. „Leží tam člověk.“
   „Cože?“ zadunělo z Mikulovy sudovité hrudi. „Pospěšme mu na pomoc!“
   Pobídli neklidně pofrkávající oře podél břehu. Než by horší počtář sečetl prsty na ruce, byli u hromady balvanů.
   „Myslel jsem si to,“ zabručel Jegor, sklánějící se nad tělem. „Tohohle už můžeme zachránit tak akorát před mrchožrouty. Pravda, kdybychom na to měli čas. Kníže netrpělivě čeká na naše zvěsti, nemůžeme se tu zdržovat.“
   „Aspoň ho zakryjeme kameny,“ namítl Mikula, svižně sklouzl ze strakaté kobylky a obrátil nebožtíka na záda. „Velesovy rohy, podívejte se! Neutopil se – podřízli ho jako ovci. Ale řekněte mi proč? Vlasy bílé, ani jeden zub, tvář svraštělá jako kůže na převařeném mléce. Komu mohl tenhle neduživý stařec překážet?“
   „Co je nám po starci, ten už byl stejně jednou nohou v hrobě,“ řekl trochu bezcitně Volch, už zase napřímený v sedle svého hnědáka a zkoumavě se dívající do řídké mlhy dál po proudu. Zelené oči mu zešedivěly. „Támhle jsem zahlédl něco horšího. Mnohem, mnohem horšího.“
   Mikula nechal mrtvého starce mrtvým starcem a vykročil po břehu. Zrychloval, až se nakonec rozběhl. Když spatřil, na co ukazoval bystrozraký Volch Vseslajevič, zase přivolal rohatého ochránce stád – jenže tentokrát vyděšeným, ochraptělým šepotem. Husté obočí se ještě víc nakrčilo a oválnou tvář dočista zastřel stín.
   Mrtvolka vyvržená vodou na břeh patřila zhruba tříletému dítěti. Nahé a bílé tělíčko leželo na vlhkém písku a kolem se hemžil hmyz a drobní vodní živočichové.
   „Kdo…“ vykoktal Mikula, „…kdo mohl… něco takového… A proč?“
   „Je vidět, že tě tadyhle Volch přivedl do knížecí družiny teprve předloni,“ zastavil u něj svého statného vraníka Jegor. „Ještě pořád posuzuješ věci selským rozumem, Mikulo Seljanoviči. Selským, ne vojenským. Jinak by ses neptal proč. Takové věci se totiž dějí, ba rovnou tě varuju, ve válečných časech jsou na denním pořádku. Jestli chceš s kyjevským vojskem táhnout na dobyvačné výpravy, na takové i horší hrůzy si budeš muset zvyknout. A dej na mě, nebudou se jich dopouštět jen naši nepřátelé.“
   „Zvyknout si?“ procedil Mikula skrz zuby. „Na zbabělé, ohavné vraždění neviňátek? To se raději vrátím k pluhu a do smrti budu obracet hroudy země na tom svém bídném blátivém políčku za Vlčincem!“
   „Ta tvá naivita ti jednou bude osudná, Seljanoviči…“
   „Naivita? Co to znamená? Neohromuj mě slovy, kterým tě naučili nafoukanci v Cařihradu, na mě tím dojem neuděláš! Abys věděl, jsem hrdý na svůj selský rozum…“
   „Nehádejte se, bratři!“ houkl na ně Volch. Zrak od mrtvého dítěte dávno odvrátil a díval se dál po proudu. Nozdry se mu opět chvěly jako šelmě na noční číhané. „Mrtvých bude určitě víc. Ve vzduchu cítím spáleninu. Zřejmě se blížíme k dějišti nějaké pohromy. Navlečte si pláště, bratři, zakryju nás před cizími zraky…“
   „Jsou ty tvoje goryničské kejkle nutné?“ zavrčel Jegor. „Pochop, Volchu, že jako křesťan tím páchám smrtelný hřích a přibližuju se věčnému zatracení a mukám pekelným…“
   „Samozřejmě, že jsou nutné, Jegore. Potkáme-li někoho živého, nesmí nás poznat. Ještě je příliš brzy na to, aby Muromci zjistili, že na jejich půdě dusají kopyta kyjevských koní.“
   Jegor zafuněl jako kovářský měch a soustředěně se přežehnal. Mikula, drtící mezi zuby žal i zlost, neochotně nechal nebožátko ležet na břehu a zase nasedl na strakatého koně. Všichni tři si přehodili přes ramena tmavé pláště a přetáhli si kapuce přes hlavy. Pak Volch pozvedl svou hůl.
   Samozřejmě, nebyl to ledajaký klacek a Vseslajevič ho nenosil jen pro ozdobu. Ve skutečnosti svíral v dlani čarodějné žezlo. Díky malachitovým šupinkám, kterým bylo po celé délce umně vykládané, vypadalo jako potažené zelenou ještěří kůží. Vyřezávaná hlavice měla podobu dračí hlavy s rozšklebenou tlamou, svírající jakýsi plochý stříbrný úlomek. Při zběžném pohledu se nedalo odhadnout, jestli je z kovu, kamene nebo něčeho jiného, ale určitě v něm byly zaklety divotvorné síly – když se Volch soustředil, úlomek matně zazářil. Mlha kolem bohatýrů zavířila, koně zafrkali a pohodili hřívami. Mikula se otřepal jako mokrý pes – měl pocit, že ho po zádech pohladila ledově studená ruka. Podívali se s Jegorem jeden na druhého.
   „Už to je?“ zeptal se Svjatogor. „Nevidím žádný rozdíl.“
   „Ty ne. Ale kdokoli, koho potkáme, nás uvidí v úplně jiné podobě. Ani ho nenapadne, že před ním stojí kyjevští bojaři. Pojďme.“
   Pobídli koně. Mlha se před nimi rozestupovala jako párající se bílé záclony, které si kněžna Helga přivezla z dalekého Cařihradu. Za hustým březovým hájem, rostoucím až k vodě a přehrazujícím jim cestu, stoupala k nebi oblaka kouře. Muži si vyměnili významné pohledy, ale nikdo nic neřekl. Proklusali mezi břízkami, stočili se společně s Něprou k severozápadu a náhle se před nimi objevila osada.
   Nebo spíš to, co z ní zbylo.
   Namísto dřevěnic čouhaly k nebi jen zuhelnatělé trámy, zemljanky se proměnily v černé, kouřící jámy plné horkého popela. Tu a tam ještě vyskakovaly plameny. I na louce za vesnicí doutnalo pár vyhaslých ohnišť. Volch zdálky rozeznával těla, nehybně ležící ve zdupané trávě.
   Jak tak klusali k žárovišti a ve vzduchu sílil pach smrti, najednou zaslechli kašel a trhané vzlyky. Pohlédli vpravo, k řece. Z oparu, z bezútěšné šedi kousek před nimi, se vynořila shrbená postava. Naříkající nešťastník se s čímsi lopotil, ale šlo mu to ztěžka. Když přijeli blíž, pochopili proč – v jeho zkrouceném, napůl chromém těle nemohlo být moc síly, natož šikovnosti. To, co se mrzák snažil vší silou vytáhnout z vody na břeh, byla mrtvola prošedivělého muže. Hrdlo měla, stejně jako stařec dole po proudu, podříznuté od ucha k uchu. Na kamenité pláži kolem se povalovala další těla – povětšinou buď příliš stará, nebo příliš mladá.
   Tři vyzvědači zarazili koně. Hrbáč zadýchaně dopadl zadkem na vlhkou zem, prsty pořád zaháknuté do nebožtíkovy zmáčené rubašky.
   A pak, jako by příchozí postřehl až teď, pozvedl zrak.
   
   – —
   
   Ovšem, že Ilja zaslechl dusot kopyt už dřív, ale neměl vůli utíkat. Jistě, mohli to být zbabělí mršináři z území sousedních kmenů, Vjatiči nebo Meščerové, přijíždějící posbírat zbytky po nájezdnících, ale bylo mu to jedno. I kdyby ho chtěli zabít, odevzdaně by nastavil hrdlo jejich nožům. Dokonce by to tak asi bylo lepší. Dočista se nechal pohltit zármutkem a vnitřní trýzní, protože mu žádné jiné pocity nezůstaly – jakýkoli hněv, pomstychtivost nebo touha pronásledovat útočníky a pomoci odvlečeným soukmenovcům byly pro něj, nepotřebného chromého člověka, úplně zbytečné. Mohl udělat jen to, že vytáhne z Něpry co nejvíc podříznutých a utopených a umožní jim alespoň trochu důstojně, podle zvyklostí odebrat se za temnou Smorodinu, do světa mrtvých. S jeho neohrabanýma, zoufale slabýma rukama bude vršení pohřební hranice trvat možná i několik dní, ale nenechá své blízké napospas liškám a rybám…
   Tak jako tak, když se jezdci přiblížili, zjistil, že tihle mu neublíží. Podle rázného dusání kopyt by byl čekal ušlechtilé oře z dobrého chovu, ale z mlhy nad břehem se vynořila trojice vyzáblých mul s vystouplými žebry, řídkými hřívami a zakalenýma očima. Jezdci nevypadali o nic líp – pod špinavými, otrhanými plášti se hrbily vetché, neduživé postavy nějakých žebráků.
   Zastavili koně a chvíli na něj hleděli ze stínů pod hluboce staženými kapucemi.
   „Co se tu přihodilo, nešťastný člověče?“ přijel jeden z nich ještě o pár koňských kroků blíž. Ilja zbystřil sluch. Ne snad proto, že zaslechl řeč velmi podobnou jazyku Vjatičů, kterému ho naučila matka. Podivil se, protože to nebyl hlas nebožáka, zlomeného roky a bídou. Zněl rázně a mladistvě. Co to…
   „Zbojníci,“ odvětil jezdci navzdory bodnutí nedůvěry. „Kypčakové a Čeremisové… Přijeli chytat lidi pro Varjagy, co sídlí v Helgardu nahoře u Itylu a obchodují s otroky… Kdo byl mladý a silný, toho spoutali a odvlekli, ostatní pobili a naházeli do řeky…“
   „Nikdo další nepřežil?“ zeptal se jezdec a z toho nepatřičně dunivého hlasu byl slyšet soucit, ba dokonce skoro stejný žal, jaký rozbolavěl i Iljovo nitro.
   Mrzák zavrtěl hlavou. „Ani duše… Nechali jen mě, kaliku, k posměchu a aby měl kdo vyřídit Alvar-begovi, že jestli se odváží je pronásledovat, bude s ním zle… A prý se mám postarat o mrtvé…“
   „Ty? Ech, brachu nešťastný, ti ničemové zlovůlí a krutostí rozhodně nešetřili. Kdybychom tak mohli…“ Trhan se otočil ke svým společníkům. „Pomůžeme mu, bratři, nebo tady sám vypustí duši… Povytahujeme mrtvé z řeky, pohřební hranici navršíme…“
   „To od váš nemůžu chtít,“ zvedl Ilja ruku. „Jak vidím, sami nemáte sil nazbyt… Jistě jste doufali, že se tu dočkáte pohoštění, že vás přivítáme krajícem chleba se solí a douškem dobré pálenky, a teď musíte nalačno putovat dál a hledat další obydlí… Na sever raději ani nejezděte, kdo ví, jestli nevydrancovali i další osady směrem k Itylu…“
   Jezdec se naklonil v sedle.
   „Slyším dobře? Tebe mrzí, že nás nemůžeš pohostit, brachu? Tvůj rod vyvraždili, do otroctví odvlekli, dům ti na popel spálili a tebe trápí, že nemůžeš uctít tři trhany, jak káže zvyk? U bohů, kosti máš možná pokřivené, ale povahu rovnou jako bohatýrské kopí. Tím spíš ti pomůžeme!“
   Trhan už přehazoval kostnatou nohu přes sedlo, když druhý jezdec přejel blíž. Jeho mula byla nejubožejší ze všech a sotva pletla nohama.
   „Neslibuj, co nemůžeš dát, selský synu!“ Tenhle hlas byl sice o poznání starší, ale přece i v něm duněla síla, která se k vetchému zjevu nijak nehodila. „Na tohle opravdu nemáme čas – sám dobře víš, že ještě před setměním chceme dorazit k Oce, podívat se k Muromi…“
   „Tak mu nějak pomoz ty, bratře,“ otočil se první trhan ke třetímu jezdci. „Určitě existuje způsob, jak mu vlít sílu do žil, pokřiveným údům vrátit obratnost…“
   Cizinec s ošoupanou holí v dlani jen zavrtěl hlavou. „Při Gorynových šupinách, rád bych, ale obávám se, že něco takového není v mé moci.“
   „Když není, tak není. Ale v tom případě chudákovi pomůžeme. Sesedejte z koní.“
   Ilja přimhouřil oči. Podezření, že s těmi třemi není něco tak, jak mu říkají oči, ho naplnilo zvědavostí. Takovou, že na okamžik přehlušila i nesmírný žal. Začal se zvedat, zatínaje zuby, protože klouby ho bolely až mu to vyráželo dech.
   „Neberte na sebe mé trápení, dobří pocestní,“ zarazil trojici. „Tenhle velký kovš plný zármutku si musím vypít sám, do poslední kapky. Cením si vaší šlechetnosti, ale raději pobídněte muly a co nejdřív nechte tohle nešťastné místo za zády. Mému tělu už sílu a obratnost nikdo nevrátí. Macecha, žárlivá a nepřející žena mě proklela, když jsem byl ještě v matčině lůně. Jsem takový už od chvíle, kdy jsem poprvé otevřel oči, a zůstanu mrzákem, dokud mi je Kostroma nepřijde zase zatlačit…“
   Odmlčel se, protože poutník s holí k němu v tu chvíli prudce obrátil pohled. Pod kápí dál panovala tma, v níž Ilja nezahlédl ani záblesk oka, ani jediný rys obličeje. A přece cítil, jak ho cizincův pohled propaluje.
   „Říkáš, že tě proklela?“ zeptal se ubožák úplně jiným tónem. Zjevně ho to zaujalo.
   „No… Ano. Alespoň má matička to vždycky tvrdila, a ona byla vědma, v kouzlech se vyznala…“
   „Na co myslíš, brachu?“ zeptal se jezdec s věkovitěji znějícím hlasem.
   „Já vím,“ vyhrkl ten, který už stál na zemi. „Napadlo ho, že jestli je tohle chromé, slabé tělo důsledek kletby, možná by se z něj ta pohroma dala odčarovat. A pak by Muromec vyzdravěl a zesílil!“
   „Neradujte se předčasně,“ zarazil své druhy muž s holí. „Ta naděje je malá, maličká, jen plamínek svíčky v bezhvězdné noci…“
   „Ale vyzkoušet to můžeš, ne? No tak, neváhej!“
   Ilja přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Jeho podezření sílilo. Ničemu nerozuměl. Jezdec s holí seskočil z muly – překvapivě křepce – a zamířil k němu. Ani krok neměl šouravý a těžkopádný, pohyboval se svižně. Ilja ucouvl, sotvaže nezakopl o Jahjovu mrtvolu, ale neznámý byl obratnější, vystrčil zpod pláště kostnatou ruku a rychle popadl mrzákovo zpocené čelo, zaclonil mu dlaní oči a dlouhé prsty přitlačil ke spánkům.
   Než se mu Ilja stačil vytrhnout, z cizincových prstů mu do hlavy, rovnou do mozku vytrysklo teplo. Ba co teplo, přímo horko. Trhl sebou, ale muž ho držel pevně. Jeho nehty jako by najednou vyrostly, vysunuly se jako drápy nějaké šelmy nebo snad draka a probodly mu lebku. Ilja vyděšeně zahuhlal a ještě jednou sebou škubl.
   V tu chvíli ho žebrák pustil. Muromec potácivě ucouvl a zadkem skoro dopadl do vody na mělčině. Vyvaloval oči, srdce mu bušilo a zdravější rukou se chytal za spánky, jestli tam nenahmatá krvácející rány. Pocit, že se mu nehty noří do hlavy, však byl samozřejmě jen klam.
   „Tak co?“ naléhal cizinec, přešlapující za čarodějem. „Je to opravdu kletba?“
   Muž s holí sklonil ruku a zamyšleně pokýval hlavou. „Je. Hm… Vlastně je to jenom takové jednoduché, venkovské kouzlo, ale kdokoli ho seslal, vdechl do něj tolik nenávisti, až se divím, že to matku i s plodem nezahubilo. Dítě muselo být neobyčejně silné, když to přežilo jen s tělesnou újmou…“
   „A uměl bys to odehnat?“
   Roztřepená, špinavými skvrnami posetá kapuce neodvětila. Místo toho poutník přistrčil zmatenému Iljovi pod nos svou hůl. Vypadala jako úplně obyčejná, křivá a popraskaná sukovice, ale Muromec zase nebyl takový hlupák a došlo mu, že hledí na čarodějné žezlo.
   „Jak se jmenuješ?“ zeptal se stín pod kapucí.
   „Jsem Ilja, syn Jahjův…“ vykoktal mrzák zmateně.
   „Dobré jméno, křesťanské,“ zabručel ze sedla cizinec se starším hlasem. „Kdo tě pojmenoval podle proroka Eliáše, chlapče?“
   „Můj otec. Jenže nebyl křesťan, ale mohamedán. V Koránu se píše o stejných prorocích jako ve Svaté knize křesťanů…“
   „Chyť se hole, Iljo,“ přerušil je trhan stojící přímo před Muromcem. „Oběma rukama. Předem tě varuju, že to bude ukrutně bolet, ale za žádnou cenu se nepouštěj.“
   Ilja zaváhal. S otázkami v očích pohlédl na opodál stojícího cizince, i na toho na hřbetě vyzáblé muly. Oba povzbudivě přikývli.
   „Poslechni, brachu,“ poradil mu ten, co stál na břehu. „Řekl bych, že nemáš co ztratit.“
   „Taky si myslím,“ přitakal ten v sedle.
   Ilja se zhluboka nadechl, pomalu zvedl ruce a dotkl se žezla. Obočí mu překvapením vyskočilo vysoko do čela. Hůl vypadala jako obyčejný kus pokrouceného dřeva, ale to, co sevřel v dlani, bylo rovné jako čepel varjažského meče a pokryté šupinami z chladného kamene. A na hrotu byl ve vyřezávaném dřevě uvězněný kousek plochého kovu nebo kamene…
   „Pevněji,“ přikázal čaroděj.
   Muromec poslechl a sevřel žezlo tak silně, jak jen jeho nešikovné prsty dokázaly.
   „Připraven?“
   Ilja váhavě přikývl. V duchu přivolal na pomoc bohy své matky – hromovládného Peruna, rohatého Velese a slunečního Dažboga, ba dokonce i temného Diva z lesů a Vodjanoje, který vládl Oce a všem řekám…
   Začalo to proudem tepla. Tepla, které rychle sílilo. Ilja zaťal zuby. Ruce mu začaly trnout a on musel vynaložit všechnu svou vůli, aby je udržel pod nadvládou mysli a nenechal je ochable klesnout.
   Teplo se změnilo v žár. Zaťaté zuby zaskřípaly.
   „Nepouštěj se!“ vykřikl čaroděj a Ilja pod kapucí poprvé zahlédl záblesk očí. Vypadaly jako oči hada.
   Srdce mu bušilo až někde v lebce, ozvěny jeho tepu rozechvívaly sluchy, napínaly ušní bubínky. Brzy byl Ilja přesvědčen, že svírá kus žhavého železa – jen skutečnost, že nevidí kouř a necítí spáleninu ho přesvědčila, že se mu neškvaří maso na dlaních. Bolest se stávala nesnesitelnou. Zaskučel, nohy se mu podlomily, klesl na kolena.
   Žezla se ale nepustil.
   Něco do něj vstoupilo, vlilo se do žil plných bublající, vroucí krve. Jako by se mu tělem rozběhly trnové šlahouny, naježené dozadu zahnutými háčky. Naplnily mu lebku, hruď i břicho, vlétly do rukou i do nohou. A všude se pevně zachytily, zabořily se do nemocného svalstva, do křivých kostí, zamotaly se do cév, kterými proudila řídká krev.
   „Teď musíš být silný,“ pronikl do agónie v Muromcově hlavě hlas toho, kdo vypadal jako chudák, ale určitě byl někým jiným. „Zatni zuby.“
   Zbytečná rada, už dávno je měl zaťaté tak, že se mu skoro vylamovaly.
   Pak to přišlo. Nějaká síla, vyvěrající z žezla, těmi trnovými šlahouny rázně, mocně, nemilosrdně škubla.
   Ilja zavyl, příšerně vykřikl, až nad les u Něpry vzlétli vyplašení ptáci. Naučil se žít s bolestí, ale téhle se nemohla rovnat ani pekelná muka, kterými strašili hříšníky mohamedánští mullahové. Měl pocit, že mu ty tisíce drobných, ale ostrých a pevně zakleslých háčků trhají maso od kostí, drásají vnitřnosti na cáry a pářou tepny podél. Zazmítal se, chtě nechtě pustil hůl a zřítil se mezi mrtvé na břehu.
   A to ještě netušil, že skutečná bolest teprve přijde.
   
   – —
   
   Jegor to nevydržel, seskočil z oře a přeběhl ke svým společníkům. I Mikula už se ustaraně skláněl nad Muromcem, chvějícím se na břehu.
   „Přežije to?“ pohlédl Seljanovič na Volcha.
   „To netuším,“ zavrtěl udýchaný Vseslajevič hlavou. „Ale kletbu jsem z něj vysál. Jako hnis ze zanícené rány.“
   „Opravdu? Pořád je hrbatý a pokroucený jako borovice rostoucí na skále…“
   Seljanovič zaraženě ztichl. Muž u jejich nohou se totiž chvěl čím dál znatelněji. Třesavka se měnila v prudká křečovitá škubání.
   „Rychle, strčte mu něco mezi zuby!“ zvolal Volch, zabodl žezlo do země, padl k Muromci na kolena a popadl ho za ruce. „Jinak si ukousne jazyk!“
   Mikula pohotově skočil ke své kobylce pro karabáč, rychle si klekl k Iljovi a když mu Volch násilím roztáhl čelisti, strčil mu mezi zuby kůží opletené držadlo. Jegor sevřel v dlaních Muromcovy nohy.
   Křeče byly čím dál silnější. Tři bohatýři se na mrzáka svalili celou svou nemalou váhou a veškerou silou, ale i tak s nimi lomcoval jako zubr vlky zakousnutými do huňaté šíje. Oči se mu obrátily v sloup, kolem rukojeti karabáče prskala od úst pěna.
   „Drž ho, Volchu, drž ho!“ řval Mikula.
   Zavrzaly kosti. Hlasitě, strašidelně. Volch, klečící na Muromcově pravačce, ucítil, jak se pokřivená končetina nepřirozeně kroutí. Vyměnili si s Mikulou pohledy.
   Ta ruka se narovnávala.
   A s ní i celé tělo. Zlé kouzlo, které z dítěte vjatičské otrokyně učinilo opovrhovaného, vysmívaného mrzáka, pominulo. Jeho údy se začaly uzdravovat. Narovnávající se kosti skřípaly, až z toho Kyjevanům trnuly zuby a běhal mráz po zádech. Záškuby sílily. Ilja vykopl nohou a Jegor odlétl dobré dva sáhy. Vymrštil pravou ruku a Volch se s kletbou skutálel do mělké vody. Máchl pravačkou a Mikula dopadl zadkem mezi mrtvoly. Muromec vyplivl držadlo karabáče, ohlušivě zavyl a začal sebou mlátit, až kolem létaly kameny a písek. Prostý oděv se trhal ve švech. Bohatýrští koně s vyplašeným řičením uskočili.
   „Nechoďte k němu!“ okřikl Volch vstávající druhy.
   Muromec sebou škubal jako dodělávající zvíře. Ale neumíral, právě naopak – vracel se do něj život. Krev mu zhoustla, chromé svalstvo ožilo, záda se narovnala a hrb se ztratil, jako by ani nikdy neexistoval. Před užaslými bojary se už v rozrytém mokrém písku netřásl mrzák, ale urostlý mladý muž.
   Křeče ustávaly. Ilja už nekřičel, jen chrčel. Přestal kolem sebe mlátit rukama, jen jedna pata ještě rozrývala písek.
   „U Gorynových hlav,“ zaklínal se Volch jménem bájného draka, nejmocnějšího z dávných zmejů. „Něco takového jsem v životě neviděl…“
   „Věděl jsem, že jsi mocný bojovník, ale teď už taky vím, že jsi stejně schopný čaroděj,“ uznale zabručel Mikula a nasadil si upadlou přilbici.
   Jegor se několikrát pokřižoval a šeptem přivolal svatého Jiřího a archanděla Michaela, své ochránce.
   Konečně Ilja znehybněl, obličej obrácený k nebi, ústa otevřená, oči nechápavě a zmateně vytřeštěné. Hruď, široká a mocná, se mu zvedala zrychleným dechem jako dobře rozdmýchané kovářské měchy. Volch se nad něj sklonil.
   „Slyšíš mě, brachu?“
   Muromec zamrkal, zaostřil zrak. Pak zavřel ústa, zamlaskal, obrátil hlavu a vyplivl zbytky pěny a zvratků, které mu v záchvatu vyrazily vzhůru hrdlem.
   „Slyším…“ zachraptěl.
   „Můžeš se hýbat?“
   Ilja zvedl jednu ruku a udiveně si ji prohlížel. Pak ohnul druhou a nadzvedl se na lokti. Pokrčil nohy.
   „Můžu…“ přisvědčil s užaslým výrazem v obličeji.
   „Tak tedy vstaň.“
   Ilja poslechl a pomalu, nejistě se zvedl na nohy. Na rovné nohy. Tři cizinci na něj civěli jako tele na nová vrata. Před nimi stál sice bledý, ušpiněný a cáry potrhaných šatů ověšený, ale zato urostlý, vysoký chlap. Nebyl tak mohutný jako Jegor, ale Mikulu o pár palců převyšoval a štíhlého Volcha zase předčil pořádnou svalnatou postavou.
   „Řekl bych,“ promluvil do zaraženého ticha Svjatogor, „že teď už si Muromec s pochováváním příbuzných hravě poradí. A my můžeme konečně vyrazit na cestu.“
   „Já…“ vysoukal ze sebe Ilja, ještě pořád napůl přesvědčený, že se mu to jen zdá, „…já nevím… co bych… jak vlastně…“
   „Neděkuj, brachu,“ usmál se Volch, i když to Muromec pod čarodějnou kápí nemohl vidět. „Možná se ještě někdy setkáme, a pak se nějak vyrovnáme. Teď už ale opravdu musíme vyrazit. Rozlučme se.“
   Vselsajevič vystrčil ruku zpod pláště. Ilja ji s jistým váháním stiskl. Místo vyzáblého stařeckého pařátu, který viděl, ale popadl pevnou, silnou dlaň bojovníka. Vřele ji sevřel. Volch odvětil stejně silným stiskem. Ilja přitlačil. Kyjevan také. Muromec ještě víc. Volchovi zaskřípaly kosti v dlani. Rychle s rukou ucukl a schoval ji zpátky do pláště.
   „Člověče,“ zasténal, „nejen, že jsme tě uzdravili, ale je z tebe opravdový silák. Teď můžeš jít rovnou do Muromě a stát se družiníkem samotného Alvar-bega.“
   „Možná to udělám…“ přikývl Ilja jako omámený.
   „Hm… V tom případě přijmi dobrou radu, příteli. Jestli někdy vyrazíš s begem do bitvy proti nepříteli, nikdy se nepopadni do křížku s Volchem Vseslajevičem. Možná nemá tvoji sílu, ale je to lišák a přemůže tě úskokem. A nebojuj ani s Mikulou Seljanovičem, protože ten je oblíbencem samotné bohyně Mokoš, matičky-země, která mu dává sílu. A určitě se nebij ani s Jegorem Svjatogorem, ten je se svým mečem tak obratný, že by tě rozsekal na kousky dřív, než komár mávne křídly. Rozuměl jsi?“
   „Rozuměl,“ přikývl Ilja a rty, už ne zkroucené, ale pěkné a pravidelné, plavým vousem lemované, pozvedl letmý úsměv. „Velmi dobře jsem rozuměl. Děkuju vám, bohatýři.“
   Trhani se rozchechtali a svižně, že by to do takových ubožáků nikdo neřekl, vyskočili na muly.
   „Bůh nechť tě chrání, Iljo,“ řekl ten se starším hlasem. „A pamatuj, že i když jsi byl obdarován velkou silou, ohnivému srdci nesmíš příliš popouštět uzdu.“
   „Budu na to pamatovat. Bohové i s vámi, tajemní dobrodinci.“
   Pobídli muly a vyrazili podél Něpry tak svižně, jak by to do podobných prašivých mršin nikdo neřekl. Zvířená mlha se za nimi zavřela a když ji vzápětí slunce vykukující zpoza lesnatého východního hřebene znovu roztrhalo, už po nich nebylo ani stopy.
   
   – —
   
   Sotva Dažbogův sluneční oř překlusal přes polední polohu, nebe nad Karačarovem opět zatemnila oblaka kouře. Tentokrát se však zlověstný černý sloup valil z velké pohřební hranice, navršené ze zbytků rozbořených srubů na louce. Tam, kde včera sborové písně vzývaly mocnosti života a plodnosti, byl dnes slyšet jediný hlas, zpívající srdceryvný žalozpěv.
   Ilja se vkleče, s tváří špinavou od slz a popela, důkladně pomodlil ke starým muromským bohům, duším předků i zrádným lesním duchům. Jistěže nezapomněl ani na víru své matky, která mu uvázla v duši nejpevněji. Přivolal Kostromu, průvodkyni mrtvých, i Velese, strážce záhrobí, aby se o nebohé dobře postarali.
   Když už těla, vlhká od říční vody, začala syčet v čím dál silnějších plamenech, Iljovy vzlyky přehlušilo hlasité zafrkání. Mladík se ohlédl.
   Mezi požárem strávenými dřevěnicemi stál kůň. Nevysoký, ale zato dobře stavěný, kaštanové barvy, trochu do ryšava, s dlouhatánskou hřívou a huňatou srstí nad kopyty. Neměl sedlo ani postroj, jen prostou koženou ohlávku s opratěmi, které vláčel po zemi.
   „Buruško!“ zvolal Ilja a otřel si slzy, čímž si jen rozmazal černé šmouhy po tvářích. „Kde jsi pobíhal, zrádče jeden? Už jsem si myslel, že jsi zabloudil v lese a tvé kosti skončily v tlamě nějakého medvěda nebo vlčí smečky!“
   Koníka koupil před třemi lety od chudého pocestného z kmene Meščerů. To hříbě bylo k smrti vyzáblé, neduživé a prašivé, nestálo ani za jedinou liščí kožku. Meščer ale za ně od Ilji vymámil celý bulharský stříbrňák. Mrzák se o ubohé zvíře dobře staral, vodou z pramene nad vesnicí ho napájel, zrním krmil, na zelenou pastvu ho vodil. Koník zesílil, srst se zaleskla, nohy zpevnily, žebra se obalila svaly. Ilja na něm sice nejezdil, ale koník mu za péči pomáhal tahat dřevo z lesa, nosil vědra s vodou a nádoby s medem divokých včel.
   Ryzák se od nočního útoku neobjevil. Oř, určitě vyplašený vytím útočníků a vším tím křikem a lomozem, vyrazil dveře prostého přístřešku za Iljovou zemljankou a utekl do lesa. Mladík už si myslel, že ho nikdy neuvidí, ale teď byl koník zpátky.
   Ilja vstal. Trochu zavrávoral – ještě pořád nebyl zvyklý chodit na rovných nohách, vlastní síla a obratnost ho překvapovaly. Kůň zase zafrkal – nervózně. Sklonil hlavu a jedním tmavým okem nedůvěřivě hleděl na statného muže. Hlas poznával, podobu ne.
   „Jen klid, Buruško,“ přibližoval se k němu Ilja opatrně. „To jsem přece já. Tři dobrodinci ze mě sňali zlé kouzlo. Choroba pominula, záda se mi narovnala. Ale toho si nevšímej. Poslouchej můj hlas. Poznáváš ho, viď?“
   Mladý muž přešel o kus blíž. Koník sebou v poslední chvíli přece jen vyděšeně trhl, ale to už opratě uvázly v silné ruce a nedovolily mu utéct, ani vzdorovitě vyhodit na zadní.
   „Klid, kamaráde, klid,“ konejšil ho Ilja, hladě ryšavý pysk. „Věř mi, taky jsem ze všeho vystrašený a zmatený. Nezůstaneme na tomhle hrozném místě. Nemá smysl měnit karačarovskou hlínu slzami v bláto. Už nás tu nic nedrží. Zato na severu, tam bude práce habaděj.“
   Při tom pomyšlení se Iljovy oči, do této chvíle vždycky vodnaté, mdlé a navíc zakalené pálenkou, zaleskly jako dva opály. Vděčně se nechal zaplavit pocity, na něž předtím neměl nárok. Hněv a touha po pomstě jako by ještě znásobovaly sílu, která mu proudila zpevněnými údy.
   Uvázal koně ke zuhelnatělému trámu a začal se chystat na cestu. Halenu, kterou stáhl z jedné mrtvoly, si přepásal širokým, mosazí pobitým opaskem. Za něj zastrčil dlouhý tesák a obrovskou dřevorubeckou sekeru. V napůl shořelém vladykově domě našel luk a toulec plný šípů – teď si je zavěsil na záda. V dlani sevřel těžký oštěp, s kterým Tarik chodíval do lesů lovit vysokou.
   Jednoduše vybavený vyskočil na Buruška, osedlaného jen flekatým, štiplavě páchnoucím potníkem. Povzdechl si, plný trpkých myšlenek, pokýval hlavou a pobídl koně přes Něpru. Cákající voda byla příjemně studená, tišila horkost kolující v Iljových žilách.
   Na druhém břehu se naposled ohlédl. Právě v tu chvíli Karačarovo zastřel zvířený kouř z pohřební hranice – jako by rodná víska nechtěla, aby si ji zapamatoval v téhle zpustošené, zmrzačené podobě. Přikývl a obrátil pohled k severu.
   Podupaná tráva, stopa po koních Kypčaků a Čeremisů, se před ním táhla jako široká cesta. Buruško po ní s hlasitým zaržáním vyrazil.

Juraj Červenák v nakladatelství Wales:

Cyklus Černokněžník

  1. Vládce vlků
  2. Radhostùv meč
  3. Krvavý oheň
  4. Válka s běsy (povídky)

Cyklus Bohatýr

  1. Ocelové žezlo
  2. Dračí carevna *)
  3. Bílá věž *)

*) Vyjde v roce 2007

Juraj Červenák
Bohatýr - Ocelové žezlo

Czech translation © 2006 by Robert Pilch
Cover, map & illustrations © 2006 by Michal Ivan
Czech Edition © 2006 by Václav Soukup (Wales)
ISBN 80-86939-29-4
Stran 376
Cena: 299 Kč

Juraj Červenák










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...