Nikdy nevydaná kniha populárního zakladatele české detektivní školy Eduarda Fikera, vychází šedesát let od svého vzniku.
Román Hloubka měl šanci se stát charakteristickým dílem české beletrie předúnorové doby. Bohužel byl rukopis dokončen příliš pozdě a v tehdejších poměrech nebyla šance na jeho vydání. Na zdánlivě banálním příběhu s detektivní zápletkou o pokusu vytvořit lepší svět pomocí odvaru z tajemné rostliny, autor barvitě líčí náladu ve společnosti v Československé republice v době mezi 2. světovou válkou a únorovým pučem.
Přestože se jedná o dílo hlubšího významu, než běžné Fikerovi detektivní příběhy, autor nezapře svou profesionalitu, smysl pro dramatičnost a humor. Kniha se tak čte jedním dechem od první do poslední stránky.
Rukopis nalezený v pozůstalosti autora byl upraven za pomoci Ústavu pro českou literaturu AV ČR, opatřen předmluvou a ediční poznámkou. Kniha vychází ve formátu 118 x 165 mm a pevné vazbě s přebalem. Má 400 stran a je prvním dílem z knihovničky děl Eduarda Fikera, která by měla v dalších letech ve stejné úpravě vycházet.

Další informace o vzniku románu Hloubka a jeho zasazení do historického kontextu naleznete v předmluvě ing. Pavla Janáčka, Ph.D. zde. 

Ukázka: 

S velkou pozorností rozeznával Tomáš při pití slaboučkou, lupulinově nahořklou chuť, která se v ústech rychle ztrácela.
Černoch, nakloněn v protějším křesle dopředu, stále pozoroval svého hosta. Ruce položil na stolek. Tomáš si všiml, že má pěstěné nehty a dva prsteny.
„Za jak dlouho se má dostavit účinek?“ zeptal se, odkládaje prázdný šálek.
„Za chviličku,“ polkl John Stanton. „Tráví se to rychle jako voda. Ale může to být individuální. I am sorry, nevím přesně. Já jsem po prvním pití necítil vůbec nic. Až když jsem si připravil silnější odvar. Vy máte slabý. Počítám, že jste velmi citlivý objekt. Ovšem, chcete-li jím být.“
Nabídl další cigaretu. Tomáš učinil líný, odmítavý posunek.
„Mám velké starosti o svou sestru,“ pravil. „Ale měl jsem je už předtím – než jsem pil. Měl jsem je již včera – předevčírem. Měl jsem je od počátku, dříve než kdo jiný.“ Tomáš se zasmušil, vzpomínaje na bratříka Jana. „Jestliže jsem je odmítal, neznamená to, že neexistovaly.“
„Myslíte na svou sestru?“
„Rozhodl jsem se k tomu.“
„Myslete na ni, mister Holbek! Zjeví se vám její pocity.“
„Od začátku nemám pěkné pocity,“ řekl Tomáš a lehce pokrčil rameny.
Pak zase přivřel oči – na černého hostitele jako by zapomínal – a snažil se vidět v duchu před sebou veselé oči sestry Evy. Viděl je, nebyly však veselé.
Zároveň mu v celém těle měkce ťapkal jakýsi drobný chlad, záhadná bytůstka se sněhovýma nožkama. To nebylo nepříjemné, ale cizí. Křižující se studené stopy v něm utvořily prostorovou spleť, a poněvadž chlad z něho vycházel a opět do něho vcházel z jiné strany, byl Tomáš Holbek těmi studenými stopami jaksi opleten, takže se nemohl hnout. Nejvíce mu chladl mozek. Tam skoro zmrzly všecky myšlenky a Tomáš Holbek najednou zjistil nebo snad pudově rozeznal nemožnost myslit. K žádné představě se nemohl donutit, ani už k představě sestry Evy. Všecko utíkalo daleko, menšilo se a nezastavovalo se to. Mizelo to v bezbarvé dálce. Zbyl pocit jemného strachu.
Tomáš Holbek mechanicky položil ruce na opěradla křesla a hodil nohu přes nohu. Pocit strachu se změnil v pocit tlaku, který nebolel. Tomáš to v sobě pozoroval vážně, bez úvah. Strach rychle zmizel asi proto, že na biologické existenci teď pramálo záleželo. Pak se Tomáš Holbek začal koupat v pocitu slepoty, poznávaje, že je to něco docela jiného, než když zavřeme prostě oči. Věděl najednou, jak žije slepý od narození a jakou představu má o tvarech a o barvách. V očích měl tmu bez barevných mžitek, kol a šipek. Současně se dostavilo vědomí hluchoty, bez hučení v uších a bez jakékoli představy toho, jak zní zvuk. Neboť mít barevné mžitky pod očními víčky přece jen znamená vidět a hučení v uších znamená slyšet.
Tak se od něho odloučily i ostatní tři smysly, a kromě toho byl asi němý. Neznal ani slabiku z lidské řeči, neměl tušení, že hrdlo lidské či zvířecí může vydat hlas.
Dostavilo se tedy zase to vědomí bezbolestného umírání, které tentokrát nebylo lze zaměnit s životem nově se rodícím. Nastoupily jiné dojmy než tenkrát. Nebylo kolísání tam a zpět přes neviditelnou, ale pevně vytčenou hranici. Byl jen valivý pohyb Něčeho stále jedním směrem, jako kdyby bylo možno promítat tisíckrát zpomaleně nafilmovanou horečku.
Za překročenou hranicí byl jiný svět, záhadně dlouhý i vysoký a široký a ještě nějaký, promočený tmou sahající do nekonečna, tmou, která nebyla nedostatkem světla, ale vznikala tím, že paprsek se neměl oč opřít, ani o vzduch, ani o prášek v něm.
Z uniklých smyslů se vrátil pouze jeden: hmat. A to ještě nepřirozeně a ne do celého povrchu těla. Tomáš to zkoumal, poněvadž jeho myšlenky za překročenou hranicí opět jakýmsi excentrickým oběhem počaly rozehřávat studenou pavučinu, která je opřádala. Pohnul se. Vjem byl reálný a právě tak přesný, jako nemožný.
Tomáš Holbek totiž cítil pod nohama buklový koberec Johna Stantona, jako by jeho drsnost ohmatával holou patou, a až nad kolena mu stoupal silný, nápadný a nepříjemný chlad.
Pak měl náhlý dojem, že čalouněným opěradlem křesla, na němž seděl, zázračně pronikl prudce šlehnuvší bič a udeřil ho mezi lopatky. To už zas věděl všecko, vrátil se ze čtvrtého rozměru. Byl v bytě Johna Millburryho Stantona a pil u něho odvar z listů rostliny, nazvané M’ma. Ano. Vrátil se však z toho cizího, záhadného světa se zavěšeným nebo připjatým vědomím něčeho nového, strašného. Byl vržen zpět jako surově zmrzačený zajatec, jemuž krutý nepřítel svěřil zlověstné poselství.
„Proboha,“ řekl rychle, „to je smrt!“
„Prosím, co říkáte?“ naklonil se k němu John Millburry Stanton.
Tomáš si uvědomil, že promluvil česky.
„She is dead!“ pravil ostře a velmi bledý povstal.

Kniha bude do prodeje slavnostně uvedena 11. 12. 2007 v 16 hodin v Paláci knih Neoluxor, Václavské náměstí 41, 110 00 Praha 1. Knihu bude křtít Janek Kroupa, reportér pořadu Na vlastní oči, TV Nova. Akci uvede spisovatelův vnuk Václav Dort.