29.11.2021 | Svátek má Zina






UKÁZKA: Brian Lumley, Nekroskop 9 - Ztracené Roky

2.12.2005


   PROLOG

   obalka Lumley Nekroskop 9Přes nerovné dláždění opatrně přejela luxusní stříbřitě šedá limuzína. Vjela pod barokní klenutý vjezd na dvůr kavárny a restaurace Café Julio ve východní části Palerma. Působila zde, v zemi stařičkých fiatek a dýchavičných lambrett, velmi nezvyklým dojmem. Ohrazený pozemek restaurace kdysi býval tou nejmenší ze čtyř zahrad, patřících k typické italské vile. Ta byla zničená při náletu za druhé světové války. Z ostatních tří zahrad zůstaly jen krátery plné sutin. Pouze jejich vnější zdi byly opraveny, aby v okolí Via Della Magione působily přijatelným dojmem.
   Čtvercové stolky na dvoře byly rozmístěny do vějířovitě prohnuté šachovnice. Byly potaženy bílými ubrusy a každý stál na dlaždici z černého vulkanického kamene. Uprostřed dvora, na bývalé široké cestě pro kočáry, parkovalo několik aut. Výjezd ze dvora na zšeřelou ulici byl lemován palmami.
   Jedlo, pilo a nepříliš hlučně se zde bavilo kolem čtyřiceti stálých zákazníků. Obsluhu obstarávali dva zpocení číšníci v bílých zástěrách, kteří rychle pobíhali mezi stoly, kuchyní a barem. Počasí bylo nezvykle teplé, i když byl teprve třetí týden v květnu. V půl deváté večer teploměr ukazoval přes dvacet pět stupňů.
   Na východní straně dvora stálo to, co zbylo ze staré vily. Bylo to dvoupodlažní křídlo, tři pokoje široké a tři dlouhé, s balkónem podepřeným dórskými sloupy, které dávaly tušit zašlé lepší časy. V prostředním přízemním pokoji se nacházel mramorový bar, postavený mezi oběma sloupy. Vlevo od baru byla otevřená kuchyně, takže do ní zákazníci mohli kdykoli nahlédnout. Na pravé straně zdi začínalo pod klenutým vchodem původní široké, mramorové schodiště, vedoucí do druhého podlaží a na balkón.
   Julio Sclafani seděl na balkóně, kde měli rezervované stoly jen ti nejváženější hosté. Nakláněl se přes zábradlí, jak mu to jen obrovské břicho dovolovalo, a sledoval příjezd dnes večer posledních, nejvzácnějších zákazníků, Anthonyho a Francesca Francezciů. Přijeli až z daleké vily Madonie, aby zde povečeřeli.
   Jak skvělé bylo, že oba mocní muži přijeli zrovna sem! Místo aby šli do některé z nových luxusních restaurací, dali přednost Juliovým jednoduchým, zato však velmi chutným jídlům. Jezdívali sem od té doby, co se tak oteplilo, což bylo před šesti týdny. Nebyl však hlavní důvod jejich návštěv ten, že si jeden z nich – nebo dokonce oba – všimli Juliovy Julietty? Sclafaniho nejmladší, neprovdaná dcera byla totiž opravdovou krasavicí. A bratři Francezciové byli neobyčejně vítanými nápadníky.
   Jaká škoda, že se Julietta poslední dobou necítila dobře! Zřejmě jí nesvědčil palermský špinavý vzduch, všechna ta auta a mopedy, zatuchlost opuštěných domů a vlhký zimní vítr od Tyrhénského moře. Konečně přišlo jaro a brzy bude léto, a Julietta znovu rozkvete, jako celý ostrov.
   Přesto... bylo až znepokojující, že tak náhle, před čtyřmi či pěti týdny, onemocněla a ať už byl její stav zapříčiněn čímkoli, jako by z ní zmizela všechna barva, radost ze života a energie, všechno, čím tak zářila v Juliově životě. Znaveně se opírala o polštáře vzadu na pohovce a vedle ní bděla stará zdravotní sestra, jako by seděla u smrtelné postele. U Juliettiny smrtelné postele? Ale ne, Julio si takovou myšlenku radši hned vyhnal z hlavy. Byl rád, že sehnal starou sestru za tak laciný peníz. Mohl za to děkovat bratrům Francezciům, protože to byla jejich příbuzná.
   Právě přicházeli, stoupali po mramorovém schodišti a smáli se na něj. Jak vzácní, jak vítaní hosté! Julio je spěchal pozdravit a uvést ke stolu.
   
   Tony a Francesco Francezciové vyjeli ze svého domu, vily Madonie v horách nad Cefalu, téměř před hodinou. Nejeli však v očekávání labužnických radovánek v Juliově restauraci. Kvalita Sclafaniho kuchyně byla jen záminkou, proč do rozpadajícího se, dekadentního a prohnilého města Francezciové každý týden zajížděli.
   Juliova kuchyně rozhodně nebylo to, co bratry zajímalo. Beztak jídlu nikdy moc nedali. Mohli se klidně najíst doma ve vile Madonii, aniž by se museli trmácet až do Palerma. Doma měli vlastní sluhy a kuchaře... kompletní personál.
   Šofér Mario sjížděl úzkou, prašnou a nebezpečnou cestou od jejich domu. Vedla na rozbitou ‚silnici‘, která začínala na jihu v Petralii a táhla se až k lázeňskému městu Termini Imerese, kde podle legendy v zemi pohřbení Kyklopové stále močí a zahřívají tak léčivé prameny. Francesco se ve vzpomínkách vrátil k osobě, která byla opravdovým důvodem jejich častých návštěv v Sclafaniho jinak nezajímavé kavárně. Byla jí Juliova dcera, Julietta.
   
   Stalo se to před šesti týdny. Bratři byli zrovna v Palermu na setkání kmotrů, hlav nejmocnějších rodin na světě. Ano, nejmocnějších, snad s výjimkou evropských královských a šlechtických rodů, několika světových vůdců, politiků, ekonomů a průmyslníků ze Spojených států. Není však moc jako moc. Moc rodu Francezciů byla starobylá a zlovolná.
   Spočívala na pozemkovém vlastnictví a na bohatství, které zdědili už před tolika lety a které díky svému nadání a schopnostem akumulovali a rozšiřovali.
   Francezciové byli totiž poradci. Poradci Mafie, pořád ještě nejsilnějšího seskupení v Itálii a na Sicílii, a díky Mafii občas radili i CIA a KGB a ostatním podobným organizacím. Zároveň tedy radili i vládám států, které tyto organizace řídily. Poněvadž byly rady bratří Francezciů vždy stejně dobré a cenné, bývali podsvětím označováni jako kmotři všech kmotrů, stejně jako všichni Francezciové před nimi. V souvislosti s mafií o nich však s ohledem na jejich vysoký sociální status nikdo nesměl mluvit, což bylo více než pochopitelné.
   Na veřejnosti měli pověst těch nejurozenějších šlechticů. Před patnácti lety zdědili vilu Madonii a od té doby byla jejich přítomnost vítaná, ne-li přímo vyžadovaná při každé důležité události na ostrově. Kam až sahala paměť lidí, v rodokmenu Francezciů existovali vždy dva bratři. Rodina byla přímo pověstná tím, že se v ní rodila dvojčata mužského pohlaví. Historie rodu sahala do dávných časů. Jen bratři však věděli, jak temné časy to byly.
   Pradávné a pevné spojenectví Francezciů se sicilskými (a vlastně i světovými) nepříliš čestnými živly zůstávalo tajemstvím a pokud jej někdo vytušil, v politických kruzích se o něm nikdy nemluvilo. Všichni Francezciové se už odpradávna projevovali jako nebývale úspěšní tajní špióni na volné noze, na poli mezinárodního organizovaného zločinu a terorismu. Jen bratři sami věděli, odkud mají své znalosti všech těchto oborů. Ostatní se mohli jen domýšlet. Mafiánští kmotři byli přesvědčeni, že bratři dokázali v případě potřeby podplatit i ty nejvýše postavené světové politické osobnosti.
   Francesco v myšlenkách poněkud odbočil. Limuzína občas poskočila na výmolu a nakonec najela na dálnici A-19 na Palermo. Muž se znovu vrátil ke vzpomínkám na ten večer před šesti týdny.
   Setkali se tenkrát s mafiánskými bossy, kterým měli poradit s problémem Alda Mora a bandy jeho únosců Červená brigáda. Také měli něco vymyslet na prezidenta Leona, který se ukázal být velkým zklamáním. Jednání skončilo velmi pozdě. Na zpáteční cestě Palermem museli jet objížďkou, protože hlavní silnici opravovali. Tony si všiml Café Julia a navrhl, aby tam zastavili a dali si něco k pití.
   Usazeni v místnosti s mramorovým schodištěm, bratři si objednali Juliovu řeckou specialitu. Pochutnávali si na kořeněných uzeninách, nakládaných vinných listech a rozmanitých pomazánkách, připravených z olivového oleje. Hlavně ne nic česnekového! Jídlo spláchli Mavrodaphne a polosuchým Vecchia Romagna, podávaných ve velikých sklenicích na brandy. O půl desáté zavřeli kuchyň a bratři zůstali v restauraci sami. Julio se musel omluvit, náhle ho strašně rozbolel zub. Zavolal si zubaře, který i přes pokročilou hodinu souhlasil s jeho návštěvou. Se zákazníky se rozloučí jeho dcera, Julietta.
   Možná Francesco vypil příliš mnoho vína, snad za to mohla ta velká sklenička. Možná to bylo tou ponurou, zšeřelou atmosférou, vystydlými zbytky jídla na talířích a temnou noční oblohou za klenutým oknem. Dívka vypadala tak zářivá, tak... čistá? Ať to bylo čímkoliv, Francesco se na ni zadíval, a ona mu pohled vrátila. Anthony Francezci se vrátil k limuzíně, zatímco jeho bratr...
   Stříbřitě šedé auto prudce zatočilo, aby se vyhnulo mrtvému zvířeti na silnici – „Koza,“ blesklo hlavou Mariovi – a Francesco, který seděl na zadním sedadle, se opět vrátil do reality. Snad to tak bylo dobře. Blížili se k Bagherii, brzy budou muset odbočit doprava. Tony totiž chtěl na chvíli zastavit u vily Pelagonie, kterou měl tak rád.
   „Zas tě zlákaly ty tvé příšery?“ Zeptal se Francesco podrážděně, téměř rozzlobeně. Byl rozladěný, protože musel přerušit své vzpomínky.
   „Naše příšery!“ Ostře odtušil Tony. Měl pravdu. Oba bratři dobře věděli, co vlastně představují sochy netvorů na kamenné stěně vily. Stáli tam děsuplní trpaslíci, nezvyklé chrliče, obludy s lidskýma rukama a nohama a mnohá jiná stvoření, která ani nelze popsat. Před nějakými dvěma sty lety se majitel vily, princ Ferdinando Gravina rozhodl, že navštíví vilu Madonii, dům Ferenczinisů. Tak se tehdy rodina jmenovala. Princ byl nesmírně bohatý a chtěl zjistit, proč stejně tak zámožní Ferencziniové bydlí na tak opuštěném, nehostinném, téměř nepřátelském místě. Ferdinando začal být po této exkurzi posedlý podobnými zrůdami – a nejen jimi.
   Francesco pokrčil rameny. „Podle Swinburna byly tyto nestvůry vytesány podle Diodorovy povídky o zvláštních stvořeních, která pocházela z nilského vysušeného bahna.“ A dříve než jeho bratr mohl odpovědět, dodal: „Snad je i lepší, že tato legenda přetrvává. Beztak se to stalo už dávno. Příliš dávno na to, aby si to lidé jako já a ty mohli pamatovat.“
   Tony se zamračil. „Ferdinando se podíval do jámy, bratře, do jámy ve vile Madonii, a oba to moc dobře víme!“ A jízlivě dodal: „Jistě, buďme diskrétní, ale kdo by nás slyšel na místě jako je toto, v našem vlastním autě?“
   Jako na povel, Mario se rozjel k Palermu.
   
   Nyní tedy byli v Cefé Julio, malý tlustý majitel je usadil na svém vzácném balkóně a předříkával jim dnešní nabídku. Bratři si vybrali něco malého na chuť a karafu červeného vína. Všechno to bylo jen divadlo, podivná hra. Vrtali se v jídle a čekali, až se Sclafani zmíní o Juliettě. Konečně se vrátil z kuchyně.
   „Pánové, navždy budu vaším dlužníkem!“ Blížil se s úklonami k jejich stolu a nervózně při tom tahal za utěrku, přehozenou přes ruku. „Mám na mysli laskavost, s jakou jste pro mou dceru našli... společnici. Nechci tu starou dámu nazývat zdravotní sestrou, nedokážu si připustit, že je má dcera opravdu nemocná. Přesto nám starou paní seslalo samo nebe. Vše jí donese, stará se o ni a já se tak můžu věnovat svému obchodu.“
   „Julietta?“ Francesco potlačil starostlivý výraz. „Vaše dcera? Copak se ještě neuzdravila? Říkali jsme si, proč se tady neukáže...“ Podíval se z balkónu a přejel tmavýma očima dvůr, jako by někoho hledal.
   Julio zvedl zrak k obloze a sepjal ruce v gestu naprostého zoufalství, nebo úpěnlivé prosby. „Ó, má krásná holčička! ˇJe slabá jako ovečka a bledá jako květinka! Jsem si však jistý, že se uzdraví, určitě se uzdraví! Ale zatím... leží na posteli, tmavé kruhy pod očima, a stěžuje si na sluneční paprsky, které jí zasvítí do pokoje. Musí před nimi zatahovat závěsy. Zmocnila se jí nějaká letargie, neklid a podivná fobie na světlo.“
   Bratři na sebe tázavě pohlédli a Francesco pokýval hlavou. Potom se obrátil na Julia. „Pane Sclafani, dnes máme ještě nějakou práci. Náš zaměstnanec se má vrátit z důležité zahraniční cesty. Ještě než přijede, vyjeli jsme si na projížďku, zabít čas. Koneckonců je moc pěkný večer. Kdykoli nás můžou odvolat, proto jsme si objednali tak málo z tvého výborného menu. Ale ta záležitost s Juliettou... soucítíme s tebou.“
   „Přesně tak,“ přikývl Tony. „My Francezcisové jsme také nezvykle citliví, zvláště na ostré denní světlo. Proto přes den moc často nevycházíme ven.“
   Francesco opatrně pokračoval: „A kdo ví, možná vám budeme moci nabídnout další služby.“
   Julio málem omdlel. Bratři Francezciové, a nabízejí mu pomoc?
   „Abyste rozuměl,“ vysvětloval Tony, „za tři dny sem přiletí z Říma jistý muž. Je to doktor, vyhlášený specialista. Máte pravdu, podobná letargie a anémie jsou teď velmi rozšířené. Také naši zaměstnanci ve vile Madonii jsou jimi postiženi, a my sami se necítíme příliš dobře. Jako bychom měli slabou krev. Aspoň tam nahoře máme tak čistý vzduch. Ale tady ve městě...“ Pokrčil rameny.
   Julio s otevřenou pusou zíral z jednoho bratra na druhého. „Opravdu mi něco takového nabízíte? Chci říct, vůbec si netroufám uvěřit—“
   „Náš známý doktor by mohl Juliettu prohlédnout, a možná si ji nechat pár dní na pozorování,“ skočol mu do řeči Francesco. „Ale proč ne? Je to náš soukromý doktor a má ta nejlepší doporučení. Kromě toho jsme mu zaplatili dopředu. A když je tomu tak, nemá na tom kdo tratit. Takže myslím, že jsme domluveni.“ Pokýval hlavou, jako by chtěl svá slova naposledy potvrdit.
   „Domluveni?“
   „Za tři dny pošleme večer pro Juliettu auto – to bude sobota. Samozřejmě s ní může jet i ta stará sestra. Ale to jen pro případ, že by se naše přání nesplnilo a ona se do té doby neuzdravila...“
   „Já... nemám slov!“ Zajíkal se Julio.
   „Nemáte proč být na rozpacích,“ řekl Tony a jemně si poklepával rty. „Vezměte si naši navštívenku. Když se bude zdát, že se Julietta uzdravuje, zavolejte nám. Jinak v sobotu večer očekávejte naše auto. Kdykoli se s ní pak můžete spojit. Jen si pamatujte, že máme velmi rádi soukromí. Naše telefonní číslo je víc než důvěrné. A nemějte strach, o Juliettu bude dobře postaráno.“
   Byli dohodnutí. Tlustý mužík mohl jen těžko uvěřit tak obrovskému štěstí a celý zbytek večera chodil po podniku jako omámený. Naopak oba bratři se dál chladně přebírali svým jídlem, dokud si nevšimli, že Julio musel odběhnout ke stolům na dvoře. „Hlídej schody,“ řekl Francesco. „Kdyby šel nahoru, vyšli ke mně varovný signál, nebo ho nějak zdrž.“ Vstal a odstoupil od zábradlí balkónu.
   „A pak kdo z nás se chová nerozvážně!“ Tony vzhlédl a zasmál se na něj bílými, jak jehla ostrými zuby v příliš širokých ústech.
   Francesco se k němu naklonil a hlasem náhle černým jak tér zabublal skrz zaťaté zuby: „Copak ty tu děvku necítíš?“ V momentě se zase narovnal, odkašlal si a pokračoval svým normálním hlasem: „Potřebujeme mít jistotu, že ten tlustý blbec přistoupí na naši nabídku. Takže dál popíjej vínko... a sleduj schodiště!“
   Otočil se, dvěma dlouhými kroky přešel balkón a zmizel v klenutém průchodu za závěsem. Minul pánské záchody po levé straně chodby, dámské po pravé a vešel do dveří s nápisem „Nevstupovat“. Byla to Juliova kancelář. Obešel psací stůl a dalšími dveřmi prošel do Juliettina pokoje. A tam ji spatřil, jak leží na posteli. Vedle ní seděla ta stará babizna Katerina, která měla na krku už dobrých osm křížků. Právě podřimovala. Lekla se a vytřeštila na Francesca uslzené oči. „Kdo je to? Co...?“ V té chvíli ho poznala, usmála se, pokývala hlavou a zvedla se k odchodu.
   „Ne, zůstaň tu,“ nařídil jí. „Kdyby sem náhodou ten umaštěný tlusťoch nakoukl, bude lepší, když tu budeš.“ Katerina znovu přikývla a zůstala sedět. V šeru pokoje se babizniny oči zdály žluté, jako oči kočky, vzhlížející ke svému pánovi.
   Francesco si sedl na kraj Juliettiny pohovky a tím ji probudil. Nebo možná, že už byla vzhůru... a čekala. Otevřela doširoka oči a rozevřela ústa. Děsivá jistota a hrůza zároveň jako by rychlými tahy štětce změnily výraz její krásné, oválné, podivně bledé tváře. Francescovi se však její barva rozhodně zvláštní nezdála.
   Promluvil dřív, než mohla stačit vykřiknout: „Bála ses, že tě opustím? Ale to přece ne!“ A vsunul jí ruku pod přikrývku a pod noční košili, takže cítila na stehně jeho laskající dlaň. „Ne, protože jsem se s tebou už jednou miloval, a budu tě milovat celý tvůj život.“ Neřekl však ‚po celý můj život‘.
   Pomalu sunul ruku po Juliettině stehně, stále výš a výš. Dívka zavřela ústa a její přerývaný dech se pomalu uklidnil. Začala zhluboka dýchat, vdechovat jeho dech. Cítila z něj Francescovu vůni, podstatu, kterou už měla ve svém těle. Jeho oči byly černé jako uhel, jako lesklý mramor, jako nehybné, strnulé oči hada těsně před tím, než zaútočí. Francesco však dnes útočit nemusel. K tomu došlo tu noc před šesti týdny. Jed se pomalu šířil tělem oběti...
   Na jeho krásné, ďábelské tváři se objevil úsměv. Z Juliettina výrazu rázem zmizel strach. Natáhla ruce, aby ho objala. Rychle ji odstrčil. „Už brzy,“ zašeptal. „Brzy, ve vile Madonii. To jsi tak netrpělivá? Už jen den, dva, má Julietto. Jeden, dva dny, to ti slibuju.“ Zhluboka si povzdechla. Znovu začala prudce dýchat. Její dlouhé černé řasy se zachvěly, když se Francescova chladná ruka posunula mezi její stehna. Přikývla a ve zvláštní extázi prudce vydechla. A jako by pocítila náhlý stud či porážku, odvrátila hlavu na stranu. Zároveň rozevřela stehna.
   Otevřel si ji pomocí palce a malíčku, zatímco ostatní tři prsty vsunul dovnitř. Aniž by pohnul rukou, všechny tři prsty se začaly natahovat, třást se námahou metamorfózy, jako trio citlivých penisů s vlhkými rty na koncích. Sunuly se stále hlouběji do jejího těla, zatímco Francesco stiskl palcem a malíčkem její klitoris a laskal jej, jako by to byla bradavka.
   Babizna zatím přihlížela a moc dobře věděla, o co jde. Tiše se smála napůl bezzubými ústy, ve kterých svítily jen nezvykle bílé, ostré špičáky. Francesco nalezl tepnu, kterou hledal, prsty ji napíchl a sál z Julietty, z míst, kde si nikdo žádného zranění nevšimne. Kdyby ještě nějaký čas krvácela, každý si to vysvětlí jako přirozený proces dívčina těla.
   Za okamžik dívka zasténala, začala házet hlavou ze strany na stranu a oči se jí obrátily v sloup. Francescovi se na tváři objevila děsivá triumfální grimasa. Otevřel rozšklebená ústa a nechal z koutku skanout sliny. V ten okamžik se mu oči rozzářily vnitřním ohněm, a vzápětí zrudly krví – Juliettinou krví!
   Francesco! Zaslechl náhle Anthonyho hlas. Nešlo o skutečné telepatické volání, tuto schopnost bratři neměli, ale varování to bylo. Bylo cítit jako nervové podráždění, jako zvláštní zlá předtucha. Julio se blíží!
   V mžiku se od Julietty odtáhl a rychle se sklonil, aby ji políbil na zpocené čelo. Potom vyběhl z pokoje, prošel Sclafaniho kanceláří na chodbu a neslyšně za sebou zavřel dveře záchodu. Jednou, dvakrát, třikrát stiskl rozžhavený penis, až vystříkl do mísy. Zatáhl za řetěz a spláchl sperma. I to bylo rudé krví.
   
   Na chodbě na něj čekal Sclafani. „Ó promiňte, říkal jsem si, že budete tady. Váš bratr vám vzkazuje... Že přijel váš člověk z Anglie... A Mario, váš řidič... Asi se s ním spojili vysílačkou...“ Rozhodil rukama, jako by to bylo dostatečné vysvětlení. Svým způsobem skutečně stačilo.
   Francesco už byl dokonale klidný. Vděčně se usmál a vykročil k terase, s Juliem v patách. „Vaše návštěva pro nás byla takovou ctí,“ koktal tlusťoch, „Nemůžu si dovolit předložit vám účet. Vždyť už jsem vám tak zaváván!“
   Tony mluvil do přenosného radiotelefonu, vedle stolu stál Mario ve své uniformě. Francesco se otočil k Juliovi a málem ho porazil. „Příteli,“ řekl rychle. „Bratr vyřizuje soukromý hovor, rozumíte? A co se účtu týče – potěšení je na naší straně.“ Vrazil Juliovi do dlaně svazek bankovek, mnohem více, než kolik mohlo stát jídlo. Beztak se ho ani pořádně nedotkli. Julio se odkolébal pryč, zrovna když se Tony zvedal.
   „Očekávaná doba příletu za tři čtvrtě hodiny,“ oznámil. „I kdybychom okamžitě vyjeli, stejně bude vrtulník doma dřív.“ Pokrčil rameny.
   Francesco přikývl. „Promluvím si s Luigim až na cestě.“
   
   Francesco nasedl dopředu limuzíny, takže seděl vedle Maria. Jak vyjeli z Palerma, rádio přestalo šumět a muž mohl mluvit do komunikačního systému, zabudovaného do palubní desky. „Co pacientka?“
   „Pod sedativy,“ odpověděl mu kovový, nevzrušený hlas. „Trochu zvracela... zdá se, že není zvyklá na cestování. Nebo to je těmi léky.“
   Ze zadního sedadla se ozval Tony. „Takové pročištění není na škodu, stejně se o to ve vile postarají.“
   Francesco se k němu otočil: „Ano, už jsem jim dal pokyny.“ Potom znovu promluvil do rádia: „Vyskytly se nějaké problémy při odletu?“
   „Ne, šlo to jak po másle. Ani to nemohlo být jednodušší.“
   „To je dobře.“ Francesco byl spokojen. „A přistání? Nechtějí dělat žádné kontroly?“
   „Navigovali mě rovnou k vile Madonii. Žádný problém s tím nebyl.“
   Beztak bylo nepravděpodobné, že se nějaké problémy vyskytnou. Jejich člověk v Úřadu pro leteckou přepravu za to dostal víc, než je jeho obvyklý roční plat.
   „Naši lidé ve vile se už o pacientku postarají,“ ukončil rozhovor Francesco. „My dorazíme později. Dobrá práce!“
   „Díky, končím,“ odpověděl pilot. Po rádiu se nikdy dlouho nevybavovali...
   
   Ve vile Madonii bratři přihlíželi, jak se jejich zaměstnanci starají o dívku z vrtulníku. Než přijeli, uspanou ji svlékli donaha a vykoupali. Ostatní procedury zaberou skoro celou noc. Dívali se, jak ji ‚čistí‘, aplikují klystýry, mechanickými pumpami povzbuzují vylučování, stříhají nehty, čistí a leští zuby, tělní otvory potírají rychle působícími fungicidy, které smyjí až nakonec, při poslední koupeli. Zájem je však brzy opustil. Vše bude trvat ještě dlouhou dobu. Procedury se jevily jako klinické, rozhodně však neměly nikoho uzdravit. Jen vyčistit.
   „A to všechno k ničemu,“ zakroutil Tony Francezci znechuceně hlavou, když se kolem půlnoci vraceli ke svým pokojům. Ještě nešli spát, jen si chtěli odpočinout. Do postele půjdou, až bude vše vyřízeno.
   „K ničemu?“ Odpověděl jeho bratr. „To rozhodně ne. Ano, život té dívky možná je zmařený, ale rozhodně poslouží dobré věci. Víš, že je má rád dokonale čisté. A nic tělesného před ním neskryje, nemůže nic předstírat. My dva se můžeme jen dohadovat, co si taková jako ona myslí, co nosí v hlavě. Ale on se do ní dostane, mozek jí rozloží na elektrony, z šedé kůry zjistí všechny skryté myšlenky, všechny vzpomínky.“
   „Jak poetické!“ Zdálo se, že Francescův bratr komentář ocenil. Vzápětí jeho hlas zhořkl. „Myslíš, že nám prozradí, co zjistil? Nebo se bude vymlouvat a skrývat to před námi, jak má poslední dobou ve zvyku? Je to s ním čím dál těžší.“
   „Určitě nám aspoň část řekne,“ pokýval hlavou Francesco. „Je to dlouho, co někoho měl, a musí mít hlad. Bude nám vděčný, je to vzácná lahůdka. I já bych si dal říct!“
   Tony se zamračil. „Copak ty! Ty by sis dal říct i se starou Katerinou, když by zrovna nebyl nikdo lepší v dohledu.“ Na konci schodiště každý odbočil ke svému pokoji. „A když jsme u toho, udělal jsi to Juliettě? V Juliově pokoji?“
   „Dá se to tak říci,“ ušklíbl se na něj bratr. „A jestli se chceš zeptat, jestli ji nechám přivézt... ano, nechám. Copak, nechceš ji náhodou pro sebe?“
   „Ani ne,“ odpověděl Tony. „Strčil jsi jí ho tam přede mnou.“ V jeho hlase nezazněla sebemenší jízlivost. Ani v odpovědi jeho bratra:
   „To ti zatím nikdy nevadilo,“ řekl klidně.
   
   Hodinu před svítáním se Francezciové znovu sešli v samotném tajném srdci vily Madonie. Bylo to místo ukryté hluboko ve skále, pod sklepy a prastarými základy domu. Místu se odedávna říkalo ‚jáma‘. Sešli se, aby osobně dohlédli na poslední fázi celé operace – na spuštění dívky do staré, vyschlé studny na dně.
   Ústí studny bylo široké zhruba čtyři metry. Zídka okolo ústí byla asi metr vysoká, postavená z hrubě tesaných masivních kamenů. Ode zdi ke zdi nad studnou visel jakýsi kryt, změť elektrických drátů v kruhovém rámu, který vypadal jako veliký gril. V jámě bylo hrobové ticho a mrtvo, zlověstné dokonce i pro oba Francescise. Někde tam dole, dobrých dvacet pět metrů hluboko, se studna rozšiřovala a tvořila jeskyni, ve které kdysi byla voda. Dnes ji obýval jejich otec.
   Vedle studny stál kladkostroj, jehož rameno viselo nad jámou. Na řetězech se pomalu kýval kovový stůl. Na něm ležela nahá dívka, s rukama překříženýma na prsou. Za celý svůj život byla jen jednou tak čistá, zbavená jakýchkoli toxických látek: ještě v děloze matky, než se narodila a dotkly se jí první lidské ruce. Teď už se jí žádné lidské ruce dotýkat nebudou, jen ruce netvora. Nejdřív však bratři musí provést výslech. Ne té dívky, ale starého Francezciho, jejich příšerně zmutovaného otce přebývajícího v jámě. Jen oni dva byli přítomni. Tohle nebyla práce pro méně dokonalé, snadněji ovlivnitelné a uplatitelné mozky. Je dva však nebylo možné nijak obelhat.
   Jáma, ve které stála studna, vznikla přírodní cestou, nepřirozený byl jen její obyvatel. Stěny jámy mizely v temnotě, jen střed byl osvícený. Na krápnících po stěnách byly rozvěšené silné žárovky. V temnotě se skrýval vchod do šachty, ve které bylo vytesané schodiště, vedoucí nahoru do vily. Na jeho úpatí však byly bezpečnostní, elektrické, pneumatické ‚dveře‘, tvořené dvoupalcovými mřížemi. Ovládací panel dveří se nacházel kus výš na schodech, v jasně osvětlené šachtě. Stejně jako elektrický kryt nad studní, ani účel těchto dveří nespočíval v tom, aby někomu nebo něčemu bránily přístupu dovnitř...
   Přesto však místo nebylo skutečným vězením. Bylo spíš úkrytem, azylem... soukromým ústavem pro choromyslné. Bratři stáli u kraje studny a byla to jedna ze vzácných chvilek, kdy byli oba zajedno. Francesco tiše poznamenal:
   „Občas si říkám, jestli Madonii kdysi nepojmenovali podle nějaké zapomenuté duševní choroby.“
   Tony ho okamžitě okřikl. „Dávej si pozor, pamatuj, že nás může slyšet. Může tě ‚slyšet‘ i když spíš, nebo když ztrácíš hlavu touhou po nějaké děvce. I teď je tu, všude kolem nás.“
   Jeho bratr věděl, že má pravdu. Tady dole byla přítomnost jejich otce všudypřítomná. Byla cítit v ozvěnách jejich vlastních hlasů, vidět v temných, pohyblivých stínech na neosvětlených místech. Prostupovala i samotným vzduchem, jako by kolem obcházel duch. Starý Francezci však nebyl duchem. Nikdy se jím ani nestane, nebo aspoň tak dlouho, dokud pro ně bude věštit.
   Francesco se podíval na bratra. „Tak co, jsi připraven?“
   Tony si olízl své masité rty a přikývl. Připraven by nebyl asi nikdy, a co se mělo stát, to se mělo stát. Vždycky byl starochův oblíbenec, kterého ‚rozmazloval‘ a pro kterého si vždycky našel čas. Francesco byl odjakživa předčasně vyspělý, a jeho otec si jej nikdy doopravdy neoblíbil. Obyvatel jámy viděl do budoucnosti, takže možná i zahlédl, že jednou bude Francesco týt z jeho nemohoucnosti.
   Poklop nad studní byl odpojen z elektriky. „Otče!“ Tony se naklonil nad okraj studny a zíral dolů, do temného, zužujícího se trychtýře starého zdiva. „Něco jsme ti přinesli. Malý dárek na tvou počest – dívku!“
   Dívku... dívku... dívku, opakovala ozvěna ve studni. Z díry se zvedl slabý obláček páry. Okamžitě se rozptýlil v teple žárovek a zůstal po něm jen zápach. Stvoření v hlubinách nebylo zrovna příliš čilé, ale bylo tam. Dýchalo a...
   „Poslouchá!“ Řekl Francesco, který byl na podobné věci citlivý. „Moc dobře tě slyšel!“
   „Otče!“ Naklonil se Tony ještě dál. „Donesli jsme ti dárek, ale něco za něj od tebe chceme. Něco potřebujeme vědět...“ Na okamžik se nic nedělo, a vzápětí jako by si celá studna povzdechla. Byl to fyzický vzdech, protože ze studny vyvanul zkažený vzduch, a zároveň mentální povzdech, dědičná ferencziovská telepatie, která však v případě bratrů přeskočila jednu generaci. Nemohli číst myšlenky, moc jejich otce však byla tak velká, že ho oba nyní ‚zaslechli‘.
   Jen se ptej, můj synu... nejdřív mi sem ale pošleš ten dárek.
   Byla to jednoduchá věta, její přenos však byl více než dramatický. Rozvibrovala se jim v hlavách jako šílený křik, doprovázená v pozadí tisíci bláznivými, chichotajícími se hlasy. Všechny patřily jejich otci. Část mysli soustředil na odpověď, zbytek však žil svým vlastním životem. Jako šílenec, který se zdá navenek klidný, ale uvnitř kypí zuřivostí. Monstrum se skládalo z desítek osobností, či identit, které se navzájem hašteřily. Byly jako nekontrolovatelné publikum, které se snaží překazit komunikaci mezi sebou samým a okolním světem.
   Tony zavrávoral a bratr ho chytil za rameno. Mentální sbor desítek hlasů postupně ustal, stejně jako ozvěna ‚duševně zdravého‘ telepatického hlasu jejich otce.
   „Je nebezpečný,“ zamumlal Tony. „Úplně se neovládá.“
   „Nebo si s námi jen hraje?“ Zamračil se Francesco. „Nebylo by to poprvé, co využil všech svých rozdvojených osobností a identit, aby nás zmátl...“
   Tony přikývl, ušklíbl se a zavolal dolů: „Otče, upřímně řečeno, nejsi dnes ve své kůži. Ta dívka může počkat, zkusíme to jindy.“ V duchu sám sebe přesvědčil, že mluví pravdu – pro případ, že by náhodou otec poslouchal jeho myšlenky. Natáhli se pro plošinu, visící nad jámou, jako by chtěli dívku odnést.
   NE! Rozlehl se zespod nezvykle silný mentální hlas. NE, POČKEJTE! Zastavili se a o chvíli později se ozvalo již méně rozkazovačně, spíš prosebně: Přišla sem dobrovolně? Z vlastní vůle? Je nevinná? Je... čistá?
   Bratři se na sebe zašklebili a oba pokývali hlavou. Tentokrát už s otcovým hlasem nezněla ozvěna desítek šílených výkřiků. Když chtěl, dokázal se dokonale ovládat a umlčet je.
   Tony chvíli vyčkával. Po chvíli konečně promluvil: „Zrovna teď žádnou vůli nemá. A zda je nevinná... otče, v dnešní době se nevinnost hledá velmi těžko. Čistá? Je tak čistá, jak jen to bylo možné. Jen...“
   Anooo?
   „Ví věci, které bychom chtěli také znát. Je celá jen tvoje. Ale než si ji užiješ, mohl bys ji nejdříve prozkoumat? Pro nás dva?“
   Dlouhou dobu bylo ticho. Ale... proč si ji neprozkoumáš sám, synáčku? Ještě než mi ji dáš? Prastará stvůra teď mluvila protřelým, škodolibě vědoucím hlasem.
   „Ví to,“ zavrčel Francesco s chladnou zuřivostí. „Ví, že z ní nic nedostaneme, že ji ani ty nejlepší drogy nerozmluví, protože má zakázáno cokoliv říct! Zavřeli jí mysl, zamkli zevnitř, a jedině on se do ní dokáže dostat. I o tomhle moc dobře ví! Ten starý ďábel chce, abychom ho prosili!“
   Ha! Ha ha ha ha! Rozesmála se příšera. Mlha, jeho dech, zhoustla. Ó, však tě slyším a dobře tě znám, synu... Francesco? Smích ustal a telepatický hlas ochladl na kus ledu. Stále přede mnou nemáš žádný respekt!
   „Ha!“ Zabručel Francesco. „Myslí si, že je sám velký kmotr!“
   „Byl,“ připomněl mu Tony. „Kmotr kmotrů, jeden z prvních. Nedráždi ho. Radši vůbec nemysli a nech mě, ať to vyřídím!“
   Nasměroval svůj hlas i myšlenky do jámy. „Otče, byl jsi to ty, kdo nás varoval. Snažili jsme se podle toho dvě staletí řídit, a dnes máme konečně nějaké vodítko. Ta dívka má v mysli zamčené jisté vědomosti. Nedokážeme k nim získat přístup žádnými prostředky. Ale ty...?“
   Chvíli jako by slyšeli, jak v hlubinách pracuje obrovský mozek a převaluje se horké tělo. Po chvíli se ozvalo: Anooo, uměl bych to!
   „A uděláš to?“
   Anooo, spusťte ji dolů.
   „Nesmíš ji zničit příliš brzy,“ upozorňoval ho Tony. „Nesmíme přijít o to, co ví! Přivézt ji sem bylo velmi riskantní. Hodně jsme za to zaplatili. Možná se nám taková příležitost už nenaskytne. A pamatuj, otče. To, co ohrožuje nás, ohrožuje stejně tak i tebe...“
   Rozumím, ano. Spusťte ji!
   „Víme, že máš hlad. A někdy býváš... příliš netrpělivý? Jestli—“
   SPUSŤTE JI DOLŮ! OKAMŽITĚ!
   Nedalo se nic jiného dělat. Francesco zapnul zařízení, které otevřelo polovinu víka nad studnou. Společně nastavili rameno kladky tak, aby plošina s dívkou visela nad otvorem. Nakonec Tony rozbil malou ampulku a přidržel ji dívce pod nosem. Zasténala a zavrtěla hlavou. Než se stačila ještě více probrat, spustili ji dolů, na cestu do pekel.
   Na ovládacím panelu byl displej, který ukazoval její váhu. Spustili ji dvacet, dvacet pět, třicet metrů... a na displeji se objevila nula. „Vytáhni to!“ Zachroptěl Tony. Francesco zvedl páku. Plošina se vrátila prázdná.
   Zezdola k nim náhle dolehl poryv duševních emanací, proud surových, strašlivých emocí. Jako bouře se jim přehnal nad hlavami. Bratři zavrávorali, vzpamatovali se, zavřeli poklop a spěšně do něj opět pustili elektrický proud. I když téměř neměli telepatické schopnosti (a tentokrát tomu byli i rádi), myslí jim zazněl křik:
   Maso, kosti a krevvv! Všechny její otvory, a ta tvář! Díry do nebe i do pekla! Oh, jsem stvůra! Ano, žádný člověk by nebyl něčeho takového schopen! Jenže já nejsem člověk! Jsem Vampýr! Vampýýýr!
   Vtom se ozvalo zaječení, jen jedno jediné, poslední výkřik dívky, která se právě probrala. A cítila... co? Její křik plný úleku a vzteku byl zvukem, který jim bude v paměti navždy dráždit nervová zakončení. Ustal náhle, ve chvíli, kdy se její tělo, ústa, uši, nos a celá hlava naplnila tou monstrózní hmotou, kdy se celé její tělo spojilo s tělem monstra.
   Mysl jí nenaplnily jen dunivé a ohlušující ozvěny jeho mentálních procesů. Spolu s nimi v mysli uviděla obrazy, které se k němu vázaly: byla to plazící se, rozteklá, zpěněná obluda, která ani v nejmenším nepřipomínala lidskou bytost. Vyrůstalo z ní nespočetně rukou, tlam a očí. Všechny se spojovaly s dívčiným tělem, vpíjely se do ní a roztahovaly ji.
   Ten nesnesitelný pocit roztahování, napínání a trhání!
   Mlžný opar nad jámou se postupně zbarvil doruda. Jeskyní se začal šířit puch, když se jeho molekuly dotkly elektrických drátů v poklopu.
   
   Bratři Francezcisové překvapeně zjistili, že se k sobě roztřeseně tisknou. Pomalu od sebe odstoupili. Minuty plynuly. V jeskyni bylo zase ticho a klid, a jáma v zemi byla zase obyčejnou jámou, starou nepoužívanou studní.
   Francesco se tázavě zadíval na bratra, ten však zavrtěl hlavou. „Ne, nechci, nemůžu s ním teď mluvit. Nechme ho odpočinout. Možná později...“
   Už chtěli projít zamřížovanými dveřmi do šachty, když se ozvalo:
   VSTANE! VSTANE! VSTANE! Výkřik zpočátku zněl téměř triumfálně, vzápětí se však změnil v jekot plný čiré hrůzy. Vstane, ano, během několika let povstane, za tři, nejdéle za čtyři... a pak... pak si mě najde... najde si nás... všechny nás najde!
   „Kdo?“ Zeptal se Tony. Jeho hlas však zněl jako pouhý chrapot. Muž byl stále ještě omámený tím děsivým telepatickým řevem. I tak už znal odpověď na svou otázku.
   Ty se ptáš kdo? Ozval se jejich myslí slábnoucí, téměř vyděšený hlas. Kdo jiný než Radu? Radu Lykan?!
   Vzápětí se ozval ohlušující řev, jaký může vydávat jen duše mučeného, duše navždy ztracená v jiných dimenzích: Raaaddduuu!
   A šepot: Raaaddduuuuuu!... který se s chvěním propadl do tíživého ticha. 

Lumley, Brian: Nekroskop 9, Ztracené roky
(Necroscope : The Lost Years)
překlad Klára Hlavicová
obálka Bob Eggleton
Vázané, 456 stran
vyšlo koncem listopadu 2005

Brian Lumley


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...