"První román mladé autorky" - sousloví, které samo o sobě i v otrlých recensentech předem budí děs. Zvláště, jsou-li mužského pohlaví; neboť ne každý chlap snáší ženský způsob psaní, a u prvotiny nadto lze celkem spolehlivě očekávat spoustu začátečnických chyb... No a teď tu máme jeden právě takový, čerstvě vyšlý, a já slíbil, že ho zrecensuji. Takže, co tu máme?

Knížku, samozřejmě. Pěkně vypravenou, s líbivou obálkou, pevnou vazbou a velmi příjemnou vnitřní úpravou; na ilustracích nakladatel zjevně také nešetřil. A obsah? Nu, pro začátek si řekněme, co tahle kniha není. Není to akční řezačka, to především. Koneckonců, psala to mladá holka pro sobě rovné a mladší, žádný Kulhánek. Za druhé - a to je veliké plus -, není to ani módní telenovelní vztahový mnohoúhelník, kde Jitka miluje Petra, Petr Apolenu, Apolena Bedřicha, Bedřich Vlastu a Vlasta se nemůže rozhodnout mezi Vladimírem a Lenkou, aby nakonec zjistila, že vlastně byla celou dobu zamilovaná do svého plyšového medvídka. To, chvála budiž všem bohům, ne. A také tu - což je nejen plus, ale zároveň v současné době i malý zázrak - nevystupují žádní upíři. Ne, opravdu (!) ani jeden. (Potlesk.)

Takže tohle všechno Erilian není. Rovněž není odvarem z Harryho Pottera, byť vnějškově k tomu srovnání svádí. No považte: vlastní vyprávění začíná nástupem hrdinky do nové školy, pokračuje přes oba semestry a končí ve chvíli odjezdu na prázdniny. K tomu nezbytná galerie profesorů, jakož i stejně nezbytné neúspěchy v některých předmětech a nečekané úspěchy v jiných... Jenomže to všechno je jen kulisa, nedůležitý doplněk, aby se hlavní příběh měl kde odehrávat. Věru, kdyby se tu namísto kouzel používaly rapíry a pistole a kdyby (tajemný) hrdina nejezdil na gryfovi, nýbrž na ohnivém vraníku, vyšlo by to nastejno. Janišová totiž napsala romanci, romanci tak starosvětskou a klasickou, až jsem měl při čtení pocit, že duchové Jany Eyrové a Lorny Dooneovy obcházejí okolo mne a šustí podolky splývavých sukní v zežloutlém spadaném listí...

Ano, tak to je. Klasická romance, a nejen typem příběhu a pozvolným způsobem vyprávění. Kiara, hlavní hrdinka, má ke svrchu zmíněným dámám blíž, než bych byl u knihy nenapsané v devatenáctém století čekal. Stejně pasivní, stejně naivní, stejně setrvale zmatená z vlastních citů... (Poznámka pro chlapce, kteří na rozdíl ode mne starobylé romance nečtou: Tentýž typ hrdinky je také Valentina, dcera prokurátora Villeforta z Hraběte Monte Crista. Tu už byste, sakra, znát mohli, či ne?) A řekl bych, že rovněž tak ne náhodou kniha stejně jako ony prastaré vzory i končí: tzn. těsně před tím, nežli by mělo dojít na opravdický sex. Ve starých románech takovým předělem bývala závěrečná svatba, zde společný odjezd na prázdniny, nicméně princip je stejný... (Což, výslovně podotýkám, není výtka. Je milé občas si přečíst něco podobně nekomplikovaného a prostého; rozhodně lépe takto, než - jak se často stává - rvát do děje pornografické scény jenom proto, aby tam byly.)

V prvé řadě romance, v druhé příběh s tajemstvím (Kiara je sirotek následkem dvojnásobné a dosud nevysvětlené vraždy) a ve třetí (nikoli nezbytně) fantasy, tak lze Janišové román shrnout co do obsahu. Príma, fajn. Zbývá zmínit se ještě, jak je to napsané. Dá se to vůbec číst? Tyhle mladé autorky bývají se stylistikou na štíru...

Nuže, odpovídám, mohlo být hůř - ale také mohlo být lépe. Psaní je řemeslo jako každé jiné, naučit se je lze jedině tak, že je člověk vykonává, a naneštěstí právě tady je poznat, že se je Janišová učila za pochodu. Na jednu stranu to má tu výhodu, že poslední dvě kapitoly (v nichž celý příběh vrcholí a rozuzluje se) jsou napsány takřka brilantně, šlapou bez jediného škobrtnutí. Na druhou stranu na začátku knihy zůstalo zachováno až příliš mnoho vypravěčských neobratností... Také je tu jistý problém s tím, jak autorka podává vypjaté scény, respektive scény, které by vypjaté být měly. Pasáž, která by měla zavánět hrozbou hromadného znásilnění (nebo aspoň hromadného pomuchlání), nepůsobí ani tak brutálně jako pošťuchování dětí ve školce; nicméně budiž, jsme koneckonců ve starosvětsky cudném textu. Ovšem to, že tajná výprava za ztracenou hvězdou nese asi tolik napětí, jako kdyby hrdina hrdinku pozval do kina (ostatně má ve struktuře příběhu přesně tutéž roli), to už je horší - ani nemluvě o tom, že setkání tváří v tvář s největším zdrojem magické moci, jaký líčený svět zná, by mělo oba protagonisty zatraceně poznamenat. A ono nic; přišli, odešli, a nadále jako by dočista zapomněli, že tam vůbec byli... Největší průšvih je ovšem prolog. Nejen že je (viz výše) psán nejvíce - hrome, jak? Kdysi se používala fráse "nevypsaným perem", jenže dneska... No, budiž: - "nevyklepanou klávesnicí", navrch v něm Janišová prostomyslně prozradila všechno, co mělo zůstat skryto. Příběh s tajemstvím, nota bene vyprávěný v první osobě, ztrácí dvě třetiny síly, jestliže čtenář předem ví, co hrdinka ještě ne; tady si autorka ublížila jednoznačně nejvíc.

No ale nakonec, proč ne. Kniha je to především pro čtrnácti- až patnáctileté dívenky bez rozdílu věku, a jejich hodnocení nutně bude jiné než moje: já už jsem příliš věkovitý.

Erilian, město čarodějů
Janišová, Tereza
Nakladatel: Nakladatelství XYZ
Obálka: Petr Vyoral
Redakce: Marie Kšajtová, Pavel Dvořák
Rok vydání: 2010
Počet stran: 272
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 199 Kč