Je jisté, že jestli v nějaké části českých sf&f nakladatelství došlo v posledních letech k viditelnému vývoji, jsou to jejich marketingová oddělení. Lžím Lockeho Lamory se dostalo té výsady, že na nás určitou dobu mrkaly z každé myslitelné upoutávky a přesvědčovaly nás, že ačkoli o nějakém Lynchovi nikdo nikdy neslyšel, rozhodně se vyplatí pořídit si onen tlustý svazek, který nás ani neobdaří uzavřeným příběhem, neboť se jedná o první část heptalogie. Věřte tomu nebo ne, navzdory zavádějícímu názvu se tentokrát o žádné obchodnické lži nejedná. Vážně, nevlastníte-li ještě tuhle knihu, vyražte, u všech camorrských bohů, do nejbližšího knihkupectví. Rozhodně nebudete litovat. Maximálně doufat, že stejně jako marketing půjde pánům a dámám z nakladatelství Laser dodržování edičního plánu a my se ve výborném překladu Romana Tilcera dočkáme celé Lynchovy ságy.

Jistě, román (série!) podobného rozsahu je pro začátečníka velké sousto a Scott Lynch není rozhodně žádný spisovatelský superman. Zaškobrtnutí se objevují především v kompozici – na některá vysvětlení čekáte příliš dlouho, některá nepřichází vůbec, některé informace jsou umístěné jinde, než by umístěné být měly, a spousty dalších zavání samoúčelností. Chyby to jsou ale opravdu spíše drobné. Automaticky se nabízí srovnání se slavnou britskou kolegyní. Ta se sice během psaní svých sedmi knih vypracovala až na autorku, které ani její nejzatvrzelejší odpůrci nemohou vyčítat spisovatelskou neschopnost, jenže Kámen mudrců se po tom, co jste od jeho prvního čtení zestárli téměř o deset let, v podstatě nedá číst. Naproti tomu již první díl ságy o Pánech Parchantech oplývá řemeslnou rukou, jejíž jistota viditelně roste už během vývoje samotné knihy a na jejíž další zdokonalování během dalších dílů si klidně vsadím. A Lynchovy vyjadřovací schopnosti jsou silně nadprůměrné, to je vidět i z českého překladu.

Vraťme se nyní na samotný začátek, do ulic camorrské čtvrti Spálenín, v nichž se protlouká sotva šestiletý zlodějíček, známý pod jménem Locke Lamora. První třetina knihy je bohužel nejrozpačitější a vyprávění o Lockeho minulosti, zatím soudržné a lineární, je zajímavější než příběh ze současnosti, v němž dospělý Locke se svou partou chystá podvod na jednoho camorrského šlechtice. Ne že by jej Lynch neměl pěkně promyšlený, ale Lamorovy triky zde zavání již mnohokrát viděným (například v seriálu Hustle – Podfukáři). Co se zmíněné minulosti týče, jde o způsob výstavby románu – kapitoly lineárně vyprávěného příběhu ze současnosti se zde střídají s mezihrami v podobě náhledů do minulosti Pánů Parchantů, či výjimečně do historie města nebo světa. Problém oněch meziher je, že se postupem času stávají čím dál tím samoúčelnějšími až do fáze, kde mezihra vyvrcholí pointou, která je pak prostě zopakována v následující kapitole. Naproti tomu hlavní příběh najednou zhruba ve zmíněné třetině knihy nabírá dech a začne se řítit vpřed naprosto překotným tempem, vrší událost na událost a před hrdiny staví čím dál složitější problémy.

Scott Lynch je zjevně klasik, nejen po ránu, a do fantasy vod, o nichž různí novináři i odborníci stále dokola mluví jako o zatuchlých, vnáší čerstvý vítr způsobem ne už úplně originálním (v posledních letech ho zkouší v podstatě všichni mladí autoři), ale určitě stále svěžím. Jak? Inu, právě tím, co považujeme za klasické.

Historie Lynchova světa bez jakéhokoli popírání kopíruje dějiny Římské říše, samozřejmě částečně přizpůsobené jeho potřebám. Současný Camorr je pak středověkými Benátkami v hávu ze staroskla. To je odkazem prastaré rasy Eldrenů, která v knize vystupuje jen ve zkazkách a pověstech, které si vypráví postavy. Čtenářům tak nezbývá než doufat, že v některém z dalších dílů se jí bude autor věnovat podrobněji (další takovou linií, která je k mé nespokojenosti stále zahalena mlhou, je Lockeho rané mládí a osoba jeho otce).

Do těchto reálií Lynch zasazuje příběh, či lépe řečeno spektákl, který se více či méně odkazuje na typické shakespearovské drama. Tak jak to umí nejlépe právě divadlo, vykresluje autor pomocí poměrně malého množství postav, které jsou do značné míry archetypální, celé bohaté prostředí jednoho města, od ulic propadajících se do bahna, obývaných lůzou, po přepychové paláce šlechty. A právě typicky shakespearovské je zde vidění černé a bílé, takové jsou zde zásahy nevyzpytatelného osudu a štěstěny, či jejího opaku. Většina příběhu je hořká. Protože takový je život. I na divadelních prknech.

Třetí složkou, která předchozí dvě doplňuje, je jazyk. Lynch prošpikoval román spoustou výrazů, vycházejících z argotu (přeci jen vypráví o zlodějích), ale rozhodně jimi neplýtvá a všechny skvěle podtrhují prostředí (například i v češtině úžasné označení pučmeloun pro členy pořádkových sil). Vedle argotu se knihou proplétají různé italsky znějící názvy a větičky. Nejen Páni Parchanti, ale ve vypjatých situacích i šlechtici, mluví perfektně vyváženou směsí vznešené mluvy a těch nejhrubších výrazů, která je činí velmi živoucími.

To, co se momentálně jeví jako největší slabina knihy, je fakt, že je prošpikovaná obrovskou spoustou odkazů na geografii, politiku a historii světa, který přesahuje její hranice. Tyto odkazy většinou nemají přílišnou relevanci k příběhu a spíše brzdí čtení, ale je logicky nutné uvažovat zde o knize jako o prvním dílu ságy. Zda tedy získané informace napomůžou čtenáři v orientaci v dalších dílech, či zůstanou pouze slabinou dílu prvního, je už jen a pouze na autorovi. Já osobně doufám, že se to co nejdřív dozvím.

Hodnocení: 70 %.

Lži Lockeho Lamory (recenze Leona Medka, Pechyho recenze, Lamentina recenze, Majklova recenze, Martinova recenze)
/The Lies of Locke Lamora/
Lynch, Scott
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Roman Tilcer
Obálka: Benjamin Carré
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 488
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback
Cena: 329 Kč