30.5.2024 | Svátek má Ferdinand






RECENZE: O. Jireš a A. K. K. Kudláč (eds.), Pod kočičími hlavami

4.2.2009 0:05

Pod kočičími hlavamiTOPlistPovídkový sborník editorů Ondřeje Jireše a Antonína K. K. Kudláče pokrývá současnou českou tvorbu žánru městská fantasy (urban fantasy). Objemný svazek (přes 460 stran) představuje autory již zavedené (Renčín, Žamboch, Vrbenská), ale dává prostor i několika méně známým tvářím (Bimka, Kolář). Celkem třináct povídek, které ukazují rozmanitost městské fantasy i v domácí tvorbě, doplňuje Předmluva Leonarda Medka, nepříliš povedenou obálku M. Ivana doplňují vynikající vnitřní ilustrace Jaroslavy Chalásové. Jak tedy vypadají jednotlivé povídky?

Předmluva – Leonard Medek

Přestože nebývá zvykem předmluvu jakýkoliv způsobem komentovat, v tomto případě budiž učiněna výjimka. Atmosférický pokus o charakteristiku města jako fenoménu civilizace doplňují úvahy o městských legendách a povzdech nad stavem městské fantasy v našich krajích, celek působí dojmem samostatně stojícího plnohodnotného díla, které je možné směle postavit vedle nejlepších povídek sborníku.

Ukolébavka pro město krys – Pavel Renčín

Dnes již stálice a záruka kvality na poli české fantasy, Pavel Renčín, přispěl – v porovnání s dalšími povídkami tohoto autora – slabším kouskem. Nalézáme v ní vše, na co jsme u Renčína zvyklí: atmosféru, děj, vyvážené dialogy, sebeironický humor hlavní postavy, spojení přirozeného a fantastického smyšleného světa, inteligentní pointu. Ale tentokrát je všechno přitažené za vlasy. Jako kdyby Renčínovi vyhovovalo komornější prostředí (např. povídka Na křídlech zlatých draků ve sborníku Kostky jsou vrženy), jakmile do příběhu vloží příliš mytologie, postav a zápletek, vše se tříští a rozpadá, hromadí. Faktů, postav a dějů je na čtenáře příliš a dochází k přehlcení (kromě této povídky např. román Nepohádka. V něm je ale využit větší prostor, čímž je přehlcení částečně redukováno). Nápad „města, které se probouzí“ už navíc Renčín použil v povídce Tři páry papuček (Drakobijci 7).

Bůžek a stín – Lucie Lukačovičová

Lukačovičová vydala r. 2007 první román s názvem Vládci času. Její povídky velice často čerpají náměty ze starého Japonska, což se projevuje i v této krátké próze. S naprostou samozřejmostí jsou používány tradiční japonské atributy, nám neznámé, autorka využívá – pokud mohu soudit – znalost prostředí, blýskne se i japonštinou. V pozvolna se rozvíjejícím příběhu se z dětské hry stává hra o život (zpočátku podobným způsobem, jaký Roald Dahl použil v povídce Přání, později poněkud realističtěji), vše se opět uklidní, aby nás Lukačovičová vzápětí „dorazila“ geniální pointou.

Můj dům, můj hrad – Alexandr Kazda

Jedna z nejoriginálnějších povídek sborníku, vše stojí na neobyčejném způsobu propojení dvou světů. Z důsledků tohoto propojení pak plynou všechny ostatní děje – ty, které působí komickým dojmem (v přirozeném světě), i ty až naturalisticky drsné (už samo prostředí, kam se aktéři bez vlastního zavinění dostanou). Autor bravurně zvládá více rovin příběhu i psychologické vykreslení postav postavených do neobvyklé situace (vezměte postavy seriálu Ztraceni a tajuplný ostrov vyměňte za fantasy krajinu s nepřátelsky laděnými elfy), opět nechybí silná pointa, která posouvá celkové vyznění povídky do oblasti hororu.

Oběti a vrahové – Miroslav Žamboch

Ostřílený autor „drsných“ fantasy příběhů s Koniášem, Baklym a agentem JFK se pustil do dosud neprobádaných vod městské fantasy. V podstatě se drží osvědčených prostředků detektivních příběhů s přesahem do fantasy, lehce by se dala najít podobnost s Greenovým Johnem Taylorem a sérií Noční strana. Drsný (zase to slovo – jako by bylo s Žambochem spojeno!) hrdina-detektiv, živící se chytáním čarodějů, kteří přestoupí zákon, se vydává za případem, který čtenáře provede hrdinovou minulostí tak, aby se na konci všechny nitky příběhu protnuly. Přidejte nešťastnou lásku, pár kamarádů z minulosti, kteří se změnili, něco nostalgie, kapku melancholie – a máte návod na povídku. Žamboch tuto hranici nepřesahuje, přesto povídka není tak banální, jak by se mohlo zdát. Ze svého pohledu mohu říci, že co se čtivosti týče, Žambochova práce u mě na celé čáře zvítězila. Pointa, ač víceméně klasická, má v celkovém kontextu něco do sebe, příznivcům „drsné americké školy“ (R. Chandler a spol.) určitě doporučuji.

Hra na tiché léto – Františka Vrbenská

Na zařazení této povídky se ukazuje záměr editorů, kteří naprosto jasně střídají strhující na ději postavenou povídku (Žamboch) s klidnou, zoufale atmosférickou, na fantasy možná až příliš realistickou povídkou, ve které se vlastně nic převratného nestane. A při tom „nic“ se dějí divy, umírají města a rodí se nová. Kdo někdy slyšel Františku Vrbenskou, ví, že tato dáma je mistrovská vypravěčka (což hojně dokazuje na přednáškách na nejrůznějších conech). I tato povídka (po vzoru Babičky Boženy Němcové bychom k ní mohli přiřadit podtitul „Obrazy z městského života“) to v hojné míře dokazuje, každé slovo má svoje místo – vulgarismy v promluvách postav by v obyčejném městě snad ani nebyly na místě, zde jen podtrhují atmosféru umírajícího města, jeho zhrzených obyvatel i vyčerpaného okolí, časté popisy, zmiňované jakoby letmo, dokreslují kulisy, které už nemají ani sílu na to, aby se v nich odehrál nějaký děj. Ale v Tanychinu (jméno města) se něco děje. Pozvolna, pomalu, stejným způsobem, jakým město odumírá. Pozvolna, pomalu.

Druhá protisměrná – Filip Gotfrid

Podobně jako v příspěvku Alexandra Kazdy, i zde je čtenář seznámen s naprosto neotřelým (a naprosto samozřejmým) způsobem, jak překročit hranice mezi světy. Jezdíváte někdy tramvají? A všimli jste si někdy, že tramvaje v protisměru jezdí vždycky častěji než v tom směru, kterým potřebujete jet, obzvláště pokud spěcháte? Vysvětlení tohoto jevu je základním stavebním kamenem v podstatě jednoduché povídky, která kromě tohoto nápadu přináší opět i geniální pointu (všímáte si, jak jsou povídky jednak vypointované a jednak tragické? Vskutku zajímavé!).

Všude je voda – Petra Neomillnerová

Prózám Petry Neomillnerové jsem dosud nepřišel na chuť. Bývají akční, podobně jako Žambochova díla, ale jinak akční. Žensky. Tak to nazývám. Ve Všude je voda pracuje s neotřelými (srovnáme-li to se Žambochem, který vsadil na tradiční motivy) postavami a prostředími. Nesmí chybět město, tradiční je i cesta kanály, ale novinkou je šamanská magie. I ve městě jsou šamani odkázáni na základní živly, o to zajímavěji vypadá nápad spojit tento druh magie s fenoménem, který zastupuje civilizaci, opak přírody. Povídka má spád, ale podobně jako u Renčína mi přijde přehlcená množstvím náznaků, které později nikam nevedou.

Ostří času – Jiří W. Procházka

V porovnání s ostatními povídkami nepříliš vydařená práce. Chybí jí pointa, humor je spíše hrubšího zrna a kromě obyčejné záchrany světa (která je pro hrdinskou fantasy typická) se nic moc nestane. Příběhu chybí jakékoliv hlubší pozadí. Co hůř, v podstatě nikdo z hlavních hrdinů nezemře, takže povídce chybí i hrdinsko-fanatastický patos. S absencí patosu už nám zbývá pouze řemeslná práce, a tu v našich vodách zvládají i další autoři, mnoho z nich i lépe…

Bitva o Anděl – Michal Špaček

Pokud bychom chtěli rozdávat ceny, tento text by byl adeptem na první místo v kategorii nejkontroverznější povídka antologie. Podobně jako u Renčína a Neomillnerové dochází k přehlcení postavami, událostmi i vším ostatním, ale tentokrát záměrně. Celkově je povídka… absurdní. Vzhledem k tomu, že se neorientuji v pražském místopisu mi nejspíše unikly některé detaily, nicméně povídka je minimálně na hranici dobrého vkusu.

Muž bez medových koláčků – Martin Kolář

Opět nám editoři po akční podívané servírují silně vypointovanou atmosférickou hříčku. Pod heslem „Nepřecházejte! Nechodte podchodem! Vraťte se!“ (str. 367) scházíme s obyčejným hrdinou do jednoho obyčejného podchodu v neméně obyčejném městě. Autor naplno využívá malého prostoru povídky, ve které hraje roli pouze samotný podchod (s nápisy na zdech, tmou, tajemnými zvuky a žebrákem) a psychika a představivost jediné jednající postavy. V tomto omezeném fikčním světě se v čase jednoho průchodu pod zemí odehraje příběh, který splňuje aspekty hororu, městské fantasy i psychologické prózy.

Sto patnáct a čtvrt dne – Jaroslav Mostecký

Spolu s povídkou Jiřího W. Procházky zklamání. Naštěstí obsahuje i nápad, který je ovšem využitý poněkud pochybně. Stejně tak pointa – přiškrcená, přitažená za vlasy, příliš citová. Na celém příběhu je možná nejméně šťastný základní nápad – využití Tolkienovy mytologie. Objeví se zde například postava krále Thingola, ale elfové nejsou „tolkienovští“. Mají blíže k Sapkowského pojetí elfů, možná ještě spíš k elfům z výše popisované povídky Alexandra Kazdy. Používáním klasických postav v novém kontextu ztrácí Mosteckého text autenticitu a stává se fraškou, napodobeninou, která se snaží těžit z přeměnění předlohy, ale příliš se jí to nedaří.

Kdo tancoval s povětrnou vílou – Jakub D. Kočí

Pro změnu povídka, kde „zlo vítězí“. Pointa není tak silná, autor to vynahrazuje v použitých kulisách. V úvodní procházce po Praze s hrdinkou Beátou předvádí Kočí kouzelné panoptikum snů a představ, při kterých jde sice mnohdy o život, nicméně čtenář má jedinečnou možnost spatřit část autorovy fantazie, odkrytou, nahou a pracující na plné obrátky. V tomto případě příběh spíše ničí imaginativnost spisovatele, než aby ji povzbuzoval. Škoda.

Ta, která chodí třikrát – David Bimka

To nejlepší na závěr? Možná. Co se týče práce s jazykem a slovní zásobou, vychází z toho Bimka podobně jako Vrbenská nebo Medek – styl povídky je bravurní, radost z každého slova je téměř hmatatelná, autor si hraje s jazykem a využívá výhod češtiny, jak a kde jen může. Silnou i slabou stránkou příběhu je mytologie, která tvoří rámec povídky, zároveň je jí tam ale tolik, že je příliš jednoduché se ztratit. Atmosféra, kouzlo češtiny a inteligentní, nepatetický příběh o proměnách města – to vše patří k této povídce. Určitě stojí za přečtení.

Antologie Pod kočičími hlavami přináší výběr povídek, v němž si každý čtenář přijde na své. To je zároveň nevýhodou, neboť každý čtenář zde najde minimálně jednu povídku, která nebude jeho šálkem čaje. Autorům ale nemůžeme upřít řemeslnou dovednost a originalitu. Ač jsou všechny povídky představiteli žánru městské fantasy, každá z nich je jiná, využívá jiných aspektů města a jiných motivů. Dle mého názoru může směle konkurovat zahraničním antologiím, přestože většina povídek zatím nedosahuje kvalit špiček žánru – Gaimana nebo Miévilla.

Pod kočičími hlavami
Kudláč, Antonín K. K. (ed.) - Jireš, Ondřej (ed.) 
Nakladatel: Triton
Obálka: Michal Ivan
Redakce: Ondřej Jireš, Jana Jůzlová
Rok vydání: 2007
Počet stran: 464
Rozměr: 145 x 210
Provedení: hardback
Cena: 329 Kč

Jan Křeček










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...