Fantaskní příběh trojice obyvatel bývalého Dayton Centralu, nyní známého jako Veniss, je spíše řetězením volných obrazů plných kontrastů. Láska tváří v tvář technologické dekadenci, reprezentované především genovým inženýrstvím bez hranic a bez zábran, tu tvoři hlavní spojovací můstek jednotlivých pasáží. Svět už dávno přešel svým zenitem a blíží se svému nadiru - pokud už do něj nevstoupil.

I když tu hudba v podstatě nezazní, příběh hodně připomíná báji o Orfeovi a Euridice. Hodně přepracovanou, hodně změněnou, ale motiv lásky jako motoru cesty do hlubokého podzemí tu je více než patrný. Svět Venissu se ale od antických bájí liší ještě více, než se náš současný svět liší od antického Řecka. Zaplněný - nemohu napsat zalidněný - bytostmi, které mají své kořeny v genové manipulaci takového rozsahu, jaký si ani ti nejodvážnější dnešní vědci neumějí představit, by mohl celou Hádovu říši obsahovat v jednom jediném nevelkém zákoutí. A možná tam i je skryta, jen se vypravěč při svém putování k ní vůbec nedostal.

Autorská imaginace, ignorující ladnou křivku klasických vyprávění, ze všeho nejvíc vytváří procházku podivným muzeem, plným exponátů - ovšem živých a mnohdy i vstupujících do děje s razancí neřízené jaderné střely. Post-jakýkoliv, mohl bych o tomto románu říci, aniž bych se dopustil nějakého výrazného zjednodušení či opominutí.

I přes značnou volnost v řazení a obsahu jednotlivých obrazů tu máme jednotící prvek, který udržuje celý ten chaos Venissu - ať již nadzemního, nebo podzemního - pohromadě, a dává plynutí příběhu volný, ale přitom dostatečně pevný směr. Fantaskní kulisy vytvářejí hluboce ponurou atmosféru, v níž hrdina nese jedinou jiskřičku - naději, že zachrání svoji lásku. Ale ta jiskřička je na výsost silná, prozařuje příběh a celému grotesknímu a zároveň krutě ponurému světu dává jednoznačný signál. Každý jeho krok, každý jeho výstřel z laserové pistole může znamenat konec - dokonce konec trojnásobný: konec jeho samého, konec jeho nadějí, konec jeho milované. Ale on jde a střílí dál a dál...

K románu Veniss Undergroung patří ještě šest - vlastně šest a půl - povídek, zčásti svázaných s prací na samotném románu, zčásti situované do světa Daytonu Central a pozdějšího Venissu. Mnohem kratší útvary již nedávají tolik prostoru pro poetiku Venissu Underground, některé jsou alegoriemi, ale při bližším pohledu jsou s románem propojeny velmi úzce stylem i poselstvím v nich skrytým.

Jeff VanderMeer svojí volnou imaginací, bizarností a fantaskností se tu nepřímo hlásí k odkazu Borise Viana. Nepodlehl však tomu nejlákavějšímu z lákadel literatury - ohromovat kontrasty, nápady a hrou se slovy, není to pro něj samoúčel, ale prostředek, jímž vypráví příběh. Stejně jako samotná skála je skryta pod nánosy prsti, pod bylinami, pod korunami stromů a pod vodními hladinami, tak i VanderMeerovy příběhy mají v sobě hlubší vrstvu, modelující tvar příběhu jako skalní podloží modeluje tvar krajiny.

Tou vrstvou je samo lidství, člověčenské city a pocity a především vztahy hrdinů mezi sebou. Můžete se - jak pan doktor - kochat krajinou, ale také můžete vnímat onu mocnou vrstvu vespod, která ji formuje a dává jí i VanderMeerovým příběhům duši.

Jeff VanderMeer: Veniss Underground
překlad: Milan Žáček
obálka: Edward Miller
medailon autora: Martin Šust
Laser Books, 2006, edice New Weird
310 stran, 229 Kč, brožované
ISBN 80-7193-208-6