Recenze původně vyšla na serveru Nokturno.net a je publikována se svolením autora.

Jednadvacátého července vyšel poslední díl Harryho Pottera a ještě týž den odpoledne jsem jeden výtisk vítězoslavně třímal v rukou. Obklopil jsem se slovníky a kradl volné chvilky, abych se prokousával textem. Čtení však nakonec nebylo natolik náročné, jak jsem se bál. Rowlingová má velmi vytříbený s srozumitelný jazyk a i mé omezené znalosti anglického jazyka bohatě stačily na porozumění textu. Drobné problémy činily jen překlady jmen a předmětů, které bratři Medkové pozměnili, ale s pomocí internetu jsem na ně vyzrál. Zaujal mě kupříkladu překlad slova mudblood jako „mudlovský šmejd“, což je dle mého výraz v češtině mnohem pejorativnější, nežli v orginále. Delší dobu jsem se podobně podivoval nad překladem slova horcrux jako „viteál“. Etymologie původního výrazu bývá hledána v latinskách výrazech horre (skladiště, pokladnice) a crux (utrpení, ale též jádro, esence), tedy významově cosi jako úkryt pro esenci, ale lze nalézt též odkazy k bolesti a utrpení (cruciatus), které je konec konců současti vytváření horcruxu… Ale dosti o překladu, vzhůru k příběhu.

Pro zasvěcené jistě nebude tajemstvím, že uplynulých šest dílů zanechalo Harryho a jeho přátele ve svízelné situaci – Pán zla se vrátil a jeho moc sílí; boj proti němu a jeho nohsledům si vyžádá těžké ztráty; opora v osobě Albuse Brumbála je ta tam, pocítí to jak Harry, tak i samotný Fénixův řád. Řešení těžkého poslání – zničení Voldemortových vitálů – horcruxů se tak jeví jako úkol naprosto nesplnitelný a tak každý čtenář jistě vzhlíží k poslednímu dílu série s napjatým očekáváním.

Nutno říci, že kniha je návykově čtivá. Virtuozita, s jakou Rowlingová podává jednotlivé pasáže, střídá dějové bouře s ostrůvky klidu a přitom stupňuje napětí do neskutečných obrátek je vskutku famózní. Čtenáře nenechá oddychnout a zvraty přichází často naprosto nečekaně a netušeně. Ale to je jen slupka. Další rovinou je syžet, tedy samotné zpracování, jež zaujme většinu „po povrchu plovoucích čtenářů“.

Dalo by se říci, že stojíme před atraktivní detektivně laděnou kronikou boje dobra a zla, protkanou plejádou chytlavých motivů – od vztahů hlavních hrdinů, přes jejich psychologický vývoj, až po zásadní otázky života a smrti. Rowlingová jde ale ještě dále. Ve svých sedmi dílech popisuje jednotlivá léta dospívání mladého Harryho, ale též dílčí epizody rozvíjejícího se souboje dobrých a temných sil. Plejáda odkazů dovnitř i vně knihy ukazuje na promyšlenou strukturu příběhu, namátkou zmiňme například významné a často se objevující číslo sedm, jazykové hrátky se jmény a názvy (např. zaklínadel) nebo silnou mytologickou a historickou základnu odkazující na skutečně existující a doložené postavy a literární díla.

To vše by ale stále bylo málo, kdyby kniha neměla svou „duši“. Tu tvoří právě onen zapletenec vztahující se k těm nejzásadnějším otázkám, které si člověk za svého života může položit. Zásadní věc tkví v tom, že Rowlingová otázky pouze nepokládá, ale celým svým literárním umem na ně mocně a silně odpovídá.

Vraťme se ale z obecna zpět ke knize s dětsky malovanou obálkou (je až s podivem, jak přesně ukazuje existence dvou obálek anglického vydání – dospělácké a dětské, na povahu knížky která úspěšně získala čtenáře ve všech věkových kategoriích…). Ta (jak jinak) popisuje náročnou cestu Rona, Hermiony a Harryho za Voldemortovou smrtí a tento zapeklitý děj protkává osvětlováním původů a pohnutek důležitých postav, jimiž jsou bezesporu kupříkladu Albus Brumbál či Severus Snape. Podobně, jako jsme v předchozích dílech zjistili, že Harryho otec nebyl žádným „klaďasem“ a že Harryho představa o něm je pouze vysněná nebo že Tom Riddle alias Voldemort byl pilným studentem s pohnutým dětstvím, začneme nahlížet na Brumbála skrze jeho rozporuplné mládí nebo na Malfoyovy jejich vztahem k vlastnímu synovi. Proměny a osvětlování charakterů dílčích postav patří k tomu nejlepšímu z šestého dílu.

Člověk čta knihu tu a tam nutně zauvažuje nad názvem knihy. Sousloví „deathly hallows“ (do češtiny přeložitelné jako svátosti nebo též relikvie smrti) se poprvé objeví až na straně 328 a teprve pak se vyjeví, jakou naději vlastně přinášejí, ačkoli těmi pravými relikviemi, je (jak už to bývá) v přeneseném slova smyslu nakonec přeci jen něco trochu jiného.

To, jak do sebe věci zapadají, je až neuvěřitelné. Čím více se blíží konečná stránka 607, tím výrazěji roste napětí a tím drásavější scény se vyjevují. Kolikrát jsem sám sebe přistihnul se zatnutými prsty ždímajíc knihu, se zatajeným dechcem nebo radostnou úlevou. Byl to výtečný týden, kdy jsem se mohl večer co večer ponořit do knihy a skvělý pocit, když jsem dočetl onu poslední větu tohoto excelentního příběhu, v níž se prsty rébusu nakonec zdárně propletou a uzavřou příběh jako v dlani.