18.1.2020 | Svátek má Vladislav






PŘEDNÁŠKA: Příběhy tajemné Sevilly

7.3.2008 0:05

Sevilla - Lucie LukačovičováTOPlistPříběhy tajemné Sevilly

(přednášeno na Pragoconu 2008)

Sevilla je staré španělské město, v jehož ulicích zůstávají stále ještě živé legendy a pověsti. Úzkými uličkami se v mnohém podobá Praze, ale její atmosféra je exotičtější, nese stopy po míšení katolických, židovských a muslimských vlivů. Pro spisovatele je Sevilla nevyčerpatelná studna inspirace. Každý název ulice, každá křižovatka, socha, zapomenutý sloup, všechno budí zvědavost a dává najevo, že v sobě skrývá nějaký příběh. Velmi ráda jsem se z téhle studny sama napila.

Nejvýznamnější stavbou v Seville je La Giralda, mohutná gotická katedrála s nádhernou věží – věž mimochodem nemá schody, vzhůru člověk stoupá nakloněnou točitou chodbou. Na místě původně stála mešita a ještě před ní pohanské obětiště.

Sevilla - Příběhy tajemné Sevilly a ještěrKdyž jsem se procházela ve vnitřním podloubí katedrály, k níž patří pomerančovníková zahrada, náhodou jsem vzhlédla. A nade mnou visel krokodýl. Podívala jsem se ještě jednou. Pořád tam byl. Pohlédla jsem do brožury s vyznačenými pozoruhodnými částmi Giraldy a tam vskutku stálo napsáno „lagarto“ – ještěr.

Nebohý krokodýl se dostal do Sevilly za vlády krále Alfonsa X. Moudrého, o jehož dceru se ucházel egyptský panovník. Živý ještěr byl mezi mnoha dary, které putovaly z Egypta do Sevilly. Ze svatby ale nakonec sešlo, ještěr zůstal ve městě a po smrti ho vycpali a zavěsili do katedrály.

Sevilla - La GiraldaKe Giraldě se také váže vyprávění o dvou světicích, patronkách Sevilly, svaté Justě a svaté Rufině. Obě byly hluboce věřící křesťanky a skončily popraveny za to, že rozbily pohanskou modlu nesenou ve slavnostním průvodu. Říká se, že během zemětřesení držely Giraldu, každá z jedné strany, takže nespadla. Proto jsou dodnes zobrazovány spolu a mezi sebou mají věž.

Byl to právě Alfonso X., kdo přidělil Seville do znaku prazvláštní symbolický nápis: NO 8 DO. Tuto zkratku najdete všude. Na vlajkách, nad domy, na vitrážích, dokonce na poklopech od kanálu. Město ji získalo v době, kdy se veškerá šlechta odvracela od Alfonsa, který byl zřejmě dobrý člověk, ale mizerný panovník. Král hledal útočiště v Seville. Zatímco urození odjeli slíbit věrnost jeho synovi, obyvatelé Sevilly se shromáždili kolem svého vládce a slíbili mu věrnost. Jako odměnu dostali do znaku slovní hříčku. Ona „osmička“ ve skutečnosti zobrazuje smotek příze, španělsky „madeja“ (čti madecha). Celý nápis se pak čte „no madejado“, což je se sevillským přízvukem vyslovené „no me han dejado“ – „neopustili mě“.

Nicméně Sevilla neměla jen vlídné panovníky. Dalším z jejích proslulých králů byl Don Pedro řečený Krutý. Přičítá se mu mnoho ukrutných skutků a lidský život pro něj neměl příliš velkou cenu.

Vypráví se, že když pojal podezření, že mu nevlastní bratr chodí za milenkou, pozval si nešťastného Dona Fadriquea do paláce Alcazar, a tam ho beze slova probodl. V místnosti, kde se to stalo, je dodnes na zemi tmavá skvrna. Já osobně jsem ji viděla. Tmavá, zašlá skvrna pod zdobenými ornamentálními oblouky Alcazaru, které v sobě nesou orientální krásu vytvořenou rukama muslimských stavitelů.

Jedna ze sevillských ulic dokonce nese zvláštní jméno Cabeza del Rey Don Pedro – Hlava krále Dona Pedra. Když jsem jí několikrát prošla, začal mi název vrtat hlavou, stejně jako původ sochy, která tam stojí ve výklenku.

Sevilla - Hlava krále Dona PedraStalo se prý, že právě na tom místě zabil Don Pedro během jedné ze svých prostopášných nočních potulek jistého mladého šlechtice. Stařena, která bydlela v domě naproti, slyšela křik a vyhlédla ven. Král se dal na útěk, aby nebyl poznán. Ale jak utíkal, stařena zaslechla, že mu praskají klouby v kolenou – což byl neduh, jímž byl Don Pedro znám.

Druhý den byla rodina zavražděného vztekem bez sebe, vždyť také nešlo o smrt nějakého žebráka, ale o urozeného muže. Král nechal bez mrknutí oka vypsat odměnu pro toho, kdo by dokázal vypátrat vraha.

Velice se pak podivil, když požádala o přijetí stará žena. Král se jí ptal na totožnost hledaného zločince a ona si nechala přinést zrcadlo. Zrcadlo pak obrátila k panovníkovi se slovy: „Toto je tvář vraha“.

Don Pedro ocenil stařeninu pohotovost, nechal jí vyplatit slíbenou odměnu a rozhlásil, že druhého dne bude ve výklenku nad místem vraždy uložena hlava provinilce.

Ráno se všude tísnil zvědavý dav. Jaké však bylo zklamání, když královi ozbrojenci umístili do výklenku masivní truhlu se zámkem, do níž nikdo nemohl nahlédnout.

Přešel čas a Dona Pedra dostihla konečně smrt. Teprve potom se lidé odvážili otevřít truhlu – v níž ke všeobecnému úžasu našli hliněnou hlavu krále. Na paměť této události nechali vyhotovit sochu Dona Pedra, která ve výklenku stojí dodnes.

Na závěr bych zmínila příběh, který mě osobně inspiroval nejvíc.

Sevilla - Doňa María CoronelKaždý den jsem chodila do školy ulicí s názvem Doňa María Coronel. To jméno mě z nějakého důvodu zaujalo – a nakonec jsem se dobrala jeho původu.

Doňa María Coronel byla šlechtična, jejíhož manžela nechal Don Pedro popravit. Půvabná María se stáhla do svého domu, aby truchlila, ale krále uchvátila její krása a začal se vdově dvořit. Ctnostná María ho odmítala a bránila se ze všech sil. Nakonec to došlo tak daleko, že král vtrhl do jejího domu s ozbrojenci, aby ji nechal odvléct do Alcazaru. Doňa Coronel utekla a uchýlila se do kláštera. Tam se skrývala několik dní ve výkopu v zahradě, pod fošnami a nahrubo naházenou hlínou. Král ji v onom klášteře vskutku hledal, ale marně.

Když už se konečně zdálo, že Dona Pedra lov omrzel, jeptišky vyzvedly Maríu z jámy, umožnily jí se zotavit a ona se chystala přijmout řeholní sliby. Ve chvíli, kdy byl nejméně očekáván, se král objevil znovu. María před ním prchala klášterními chodbami a prosila Boha o záchranu. Když se ocitla v kuchyni a viděla, že dál už neuteče, pohled jí padl na zapomenutou pánev, na níž prskal rozpálený olej. Zoufalá vdova se chopila pánve, chrstla si olej do obličeje a obrátila se ke svému pronásledovateli.

Král zbledl a v hrůze utekl při pohledu na Maríinu zohavenou tvář. Později jí poslal opatrný omluvný dopis z Alcazaru, v němž se zavazoval splnit jí jakékoli přání. Doňa Coronel si od něj vyžádala jen, aby jí vrátil pozemek, který zabavil jejímu manželovi, a ona tam pak nechala postavit klášter.

Kdo si dá tu práci, může najít tuto legendu v povídce „Čas jít domů“, v chystaném sborníku „Časovír“.

Ať vám chutnají příběhy z věčného pramene inspirace.

Lucie Lukačovičová














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...