Slunce praží čím dál víc. Kateřina přestane okopávat řepu, protáhne se, až jí křupne v kříži, a květovaným šátkem si setře pot z čela. Ačkoliv je políčko, osázené řepou, nejmenší ze všech, která se jako pestrý koberec rozprostírají kolem vesnice, čeká ji ještě tucet řádek. Napije se vody z kameninového džbánu, odloženého ve stínu košaté jabloně, rostoucí u cesty.

Žena chce být s prací hotová dříve, než odbije poledne, aby se mohla včas vrátit domů a ohřát k obědu zelňačku. Martin jí ráno, než odjel do lesa na dříví, řekl, že v poledne už bude doma, ať nachystá oběd. Na svatou Markétu uplynou od jejich veselky již tři roky. Martin je kus chlapiska a dokáže vzít za každou práci. Rád se směje a své Katynce dělá, co jí na očích vidí, a nikdy jí ani slůvkem neublížil. K úplnému štěstí Kateřině chybí jen vlastní děťátko, kterého jim Bůh dosud nedopřál.

Aby zahnala smutné myšlenky, pustí se se vší vervou do práce a začne si nahlas vyzpěvovat. Zbývají jí už jen čtyři řádky, když na ní padne velký temný stín. Žena leknutím ustrne v započatém pohybu, ruce svírající motyku zůstávají napřažené nad hlavou. Vyděšená se pomalu otáčí, aby se podívala, co se to tak náhle objevilo za jejími zády a zastínilo slunce.

"Pane Bože," hlesne a začne se křižovat. Sotva se dotkne čela, zjeví se před ní černá díra větší než vrata do rychtářova statku a začne pohlcovat vše, co se nachází v její blízkosti. Kateřina je neznámou sílou vyzdvižena do vzduchu a vzdušný vír, vycházející z otvoru, který se před ní otevírá jako hladový chřtán, jí unáší do útrob té hrozné věci. Všude kolem ní víří oblaka prachu, hlíny a suché trávy. Má jich plné oči i ústa. Začíná se dusit. Vítr ji nese přímo doprostřed podivné jeskyně. Jakmile se ocitne uvnitř, ústí jeskyně se zavře a Kateřinu obklopí temnota. Vír, který ji dosud nadnášel, zmizí a žena padá dolů.

Řítí se tmou a vůbec netuší, jak dlouho bude ještě padat a kde nakonec skončí. Lapá po dechu a křičí hrůzou. Každou chvíli očekává prudký náraz a zapraštění kostí. Ale co to? Dopadá do měkkého. Kateřinu před potlučením zachraňuje kupa sena. Leží na zádech a myslí si, že jí asi pukne srdce, tak zběsile jí tluče. Hučí jí v uších a má strach. Všude kolem je neproniknutelná tma a jakýsi podivný, jakoby nakyslý zápach. K jejím ještě zpola zalehlým uším doléhá hlasité funění. Má pocit, že slyší i táhlé bučení.

"Haló, osobo, jste celá?" zeptá se náhle kdosi docela blizoučko.

"Vypadá to, že ano," odpovídá. Ten hlas jí je povědomý: "To jste vy, kmotře Pacáku? Já jsem Kateřina, žena Martina Pětíka."

"Ba, jsem to já. Vracel jsem se zrovna s fůrou sena domů, když se najednou zved velkej vichr a i s žebřiňákem a stračenou mě fouk rovnou do týhle sluje."

Má pravdu. Seno, které ji poskytlo záchranu, se skutečně nachází na voze.

"Sama Panenka Marie nad náma musela držet vochrannou ruku. Zázrak, že se vůz nepřevrh. Jináč bysme tady leželi rozmlácený na maděru."

"Ano, je to zázrak. Ale kde to jsme? Kam nás to zaválo? Co když nás pohltila sama jáma pekel?" strachuje se Kateřina a opatrně slézá ze žebřiňáku.

"No tak, sousedko, nebojte se. Co pak by s náma ty pekelníci dělali? Přece nevěříte babskejm poudačkám?" uklidňuje ji stařík.

Kateřina se vydává za jeho hlasem. Pravačkou se přidržuje postranic vozu, druhou ruku má pro jistotu napřaženou před sebou. Netuší, co všechno útroby jeskyně skrývají, a nerada by do něčeho či někoho vrazila.

"Kmotře, kde jste? Jdu za váma!"

"Tady u kravky, je celá ňáká špatná. Asi si něco pochroumala. Snad ji nebudu muset porazit."

"Tak už vás mám," chytá muže za ruku, "zaplať Pánbůh, že tu nejsem sama. Společně snad vymyslíme, jak se odtud dostaneme."

Kateřina si kleká na zem a spíná ruce k modlitbě: "Pod ochranu tvou se utíkáme svatá Boží Rodičko. Neodmítej naše prosby v našich potřebách, ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky…" Po prvních slovech se k ní kmotr připojuje. Modlitbu odříkávají společně.

"Hej vy dva, přestaňte marnit čas modlením a začněte už konečně něco dělat," vyruší je chlapecký hlas.

"Kdo je to, kmotře Pacáku?" ptá se Kateřina. Již se nebojí, modlitba jí dodala odvahy a je odhodlána dostat se z téhle polízanice za každou cenu.

"To je mladej zámeckej pán Eusebio. Jeho to sem přifouklo z projížďky po panství."

"Rukulíbám, milostpane," žena si vybavuje mladíkovu tvář, párkrát jej zahlédla, jak cválá na svém ryzákovi kolem jejich chalupy. Kéž je tak odvážný a smělý jako jeho pradědeček, co bojoval s Turky u Vídně, přeje si z hloubi duše. To by pak mohli již brzy opět spatřit světlo boží.

"Ženská, nerozptylujte mě. Vymýšlím, jak se odtud zachránit," okřikne Kateřinu nevybíravě Eusebio.

"Měli bysme prozkoumat, jestli jsme opravdu v jeskyni a jestli odtud nevede nějaká chodba," nesměle navrhuje Kateřina, zaskočena Eusebiovým povýšeným chováním.

"Ženská, vy se do toho nepleťte a buďte konečně zticha. Záchrany životů byly a jsou pouze mužskou záležitostí."

Kateřina pokrčí rameny a klekne si na zem. Rukama opatrně prozkoumává prostor kolem sebe. Tohle asi žádná sluj nebude, pomyslí si, neboť to, co pod svými koleny nahmatává, není ani udusaná zem, ani skála, ani jíl, ale dřevo.

"Už to mám," vykřikne mladý pán, "dobrý muži, jistě máte s sebou křesadlo, že?"

"Tož to mám, ale k čemu nám bude dobrý, milostpane?"

Copak asi vymyslel, ušklíbne se v duchu Kateřina a nepřestává ohmatávat dno jeskyně. Náhle narazí na nějakou tyč. Jé, to je přeci moje motyka, zaraduje se.

"Je to prosté. Zapálíme tu kupu sena, dobrý muži, a tím vyšleme kouřový signál s žádostí o pomoc."

"Ale mladej pane, to se tady udusíme," namítne kmotr Pacák.

"Nebojte se, každá jeskyně má alespoň jeden průduch, a proto všechen kouř půjde ven a přiláká vesničany, kteří nám pak sem dolů spustí provaz nebo žebřík. Tak mi dejte to křesadlo."

"Mladej pane, nedělaj to."

"Měl byste poslechnout, milostpane," ozve se Kateřina, která se právě došátrala ke stěně jeskyně. Na omak připomíná kůru.

"Ženská, nikdo se vás na nic neptal. Mlčte nebo…"

"Nebo co?"

"Nebo vás tady nechám!"

"Nebo já vás," žena se zasměje a chytne motyku pevně do dlaní. Napřáhne se, železo udeří do skály, jež však skálou není. Motyka nenaráží na kámen, nýbrž celkem bez obtíží proniká nepříliš tvrdou hmotou. Z rýhy, způsobené motykou, se line vůně smrkového jehličí, trouchnivějícího dřeva a vlhkého podhoubí. Kateřina ve svém zápalu neustává. Úder stíhá úder. Stěna puká. Žena mhouří oči před denním světlem. Je volná.

***

"Katynko, podívej, jaký pěkný pařízek jsem našel v lese," volá už ode dveří Martin. "Vypadá jak děťátko, podívej," podává ženě dřevěný špalíček, "tady má hlavičku, ručičky. Na, pochovej si ho. Člověk by si byl pomyslil, že snad každou chvíli obživne."