Jsem to ale klikař, pochvaloval si svou novou práci Frank Hewit. Ještě minulý týden byl úplně švorc s hromadou dluhů a šlo mu o kejhák. Gorily Malýho Joea mu už nazouvaly betonový bačkory, ale nebesa se nad ním slitovala. Když se Malý Joe, prcek vážící téměř dva metráky, dost pobavil Frankovým skučením o milost a sliby, že všechno splatí i s úroky, utřel si zpocený obličej i oči slzící smíchy.

„Franku, že jsi to ty, mám pro tebe bezva prácičku, která pokryje všechny tvý závazky. Stačí jen podepsat tuhle smlouvu,“ zamával mu před očima jakýmsi lejstrem. Vyděšenému Frankovi bylo všechno jedno, upsal by se i samotnému ďáblu, jen kdyby si tím zachránil život. Bez jakéhokoliv rozmýšlení podepsal.

Frank se nyní se zalíbením rozhlížel po svém novém pracovišti. Areál, v němž se nacházel, mu připomínal hotelový komplex. Všude bylo čisto, umělé květiny, skleněné stropy, mramorové stěny i podlahy. Komplex tvořilo deset naprosto stejných budov, které vzájemně spojovaly dlouhé prosklené koridory. Venku se zelenal pečlivě udržovaný trávník, jehož jednolitou plochu přerušovaly skupinky stromů. Převažovali jehličnany, hlavně stříbrné smrky.

Jako všichni zaměstnanci programu Face to face firmy CPT měl zde i Frank zdarma ubytování, pokojík byl opravdu moc pěkný, a stravování. I když od vstupu do tohoto komplexu ho chuť na jídlo nějak přešla.

Frank čekal od Malého Joea nějaký podraz. Bál se, že se svým podpisem právě vzdal svých orgánů, ale takovýto komfort mu doslova vyrazil dech. Pan Owen, majitel firmy CPT a Frankův nový chlebodárce, pečoval o své zaměstnance opravdu dobře. Frank se s ním ale osobně nesetkal. Jeho přijetí do programu Face to face vyřizoval šéf personálního oddělení. Přijímací pohovor byl jen formalitou, stačilo jen ukázat to podškrábnutý lejstro, který dostal od Malého Joea, a nechat se vyfotografovat. Nic víc po něm nechtěl, musel být s Joem nějak domluvený.

Upsal se sice firmě na dva roky, ale hned dostal šek s příslušnou částkou. Bohužel dlouho ze šeku neradoval, protože ho musel předat jedné z Joeových goril, která ho doprovázela na pohovor.

„Tak, pane Hewite, už jste náš,“ usmál se šéf personálního, „zařiďte si vše potřebné. Nezapomeňte si sehnat do bytu nájemníka a za tři dny vás tady očekáváme. Budete vyškolen na osobního PC asistenta,“ podal mu ruku na rozloučenou a vyprovodil na chodbu. Frank byl šťastný, že se jeho finanční problémy tak zdárně vyřešily, že se ani na nic nezeptal.

Ležel na lehátku u bazénu v atriu jedné z budov a užíval si jako na dovolené. Jeho nová práce nebyla vůbec náročná, jen musel být jako osobní PC asistent k dispozici 24 hodin své klientce, která si ho vybrala podle fotografie. Musel uznat, že má vkus, neboť sám sebe pokládal za fešáka.

CPT byla velkou počítačovou společností, jejíž produkty byly určeny především pro nejbohatší klientelu. Owen se řídil myšlenkou, že bohatí chtějí za své peníze něco extra. Proč jim tedy nenabídnout osobní počítač s tváří, jež si mohou podle katalogu sami vybrat?

Když si uživatel programu Face to face zapnul své PC, uvítala ho tvář osobního asistenta, který pak vyplnil všechny jeho příkazy. Dotyčný uživatel nepotřeboval klávesnici, ani myš, ani žádnou zručnost s prací na PC, protože osobní asistent vykonal vše dle zadaných ústních příkazů.

Tuto službu uvítaly především milionářské paničky, které se do té doby nebyly schopny naučit se pracovat s počítačem. Frankova klientka se jmenovala Elizabeth Clarková. Byla to platinová blondýna lehce za zenitem, která chtěla, aby ji oslovoval Betty. Její přání zvládal levou zadní. Psal za ní e-maily, kontroloval stav jejího konta, zařizoval nákupy po internetu a vyhledával stránky o kosmetice, hvězdách showbyznysu a plastické chirurgii.

Informace, ke kterým se dostal, nemohl nijak zneužít, jelikož veškerá jeho komunikace s Betty a pohyb na síti byly monitorovány díky implantátu, jenž mu byl před vstupem do komplexu voperován na zátylek. Frank si na něj celkem bez problémů zvykl. Řekli mu, že jej potřebuje pro komunikaci s klientem a pro práci na síti. Zaručili se, že jeho užívání a pozdější odstranění bude zcela bez následků. Tak si s tím hlavu nelámal a užíval si svou novou bezvadnou práci.

Měl bych utužit vztahy se svými spolupracovníky, pomyslel si. Zatím se mu moc příležitostí k rozhovoru s někým z obyvatel komplexu ale nenaskytlo. Vypozoroval, že většina jeho kolegů vůbec nevychází ze svých pokojů a ten zbytek se plouží po chodbách jako duchové. Zrovna kolem něj jeden procházel. Frank se rozhlédl po atriu a zjistil, že kromě něj se tu nacházejí další čtyři lidé. Žádný z nich si ale moc radostně netvářil. Že by je taková bezva práce nebavila?

„Hej, kolego, pojďte se posadit,“ vyzval Frank právě procházejícího muže. Ten se na něj podíval, pokýval smutně hlavou a řekl: „Vy jste tady nový, že?“

„Máte pravdu, jsem tu třetí den a cítím se jako v nebi.“

Muž se na něj zase tak podivně podíval: „Tak to jste asi jediný, protože toto je peklo.“

„Počkejte, jak to myslíte? To mi musíte vysvětlit.“

Muž však, aniž by cokoliv řekl, odešel. To byl asi nějaký blázen pomyslil si Frank. Půjdu se projít ven, třeba tam potkám někoho normálního.

Procházel jednotlivými budovami a prosklenými koridory hledal východ do parčíku kolem areálu. Lákalo ho lehnout si venku na trávník. Prošel už dvě budovy, ale dveře ven nikde. Začalo ho to zneklidňovat, jak to, že tu nejsou nikde žádné dveře? Začal se mu zvyšovat tep. Zrychlil krok, už nešel, ale běžel. Proběhl všemi budovami a všemi koridory, ale dveře nikde nenašel.

To není možné! Přece jsme sem někudy přijít museli! No tak, vzpomeň si! Kudy jsem přišel? Třel si nervózně spánky dlaněmi a horečnatě přemýšlel. Jak to bylo? Odvezli ho na operační sál, kde mu byl voperován implantát, a pak… Co bylo pak? No tak mysli… Pak už se probudil ve svém pokoji v komplexu. Ne, přeci ho sem museli nějak převézt.

Nevzdával se. Ještě jednou prohledal všechny budovy. Napadlo ho, že by tu mohly být nějaké podzemní výtahy, ale nic nenašel.

Už byl zoufalý, vběhl do jednoho koridoru a pokusil rozbít jeho sklo. Bušil do něj pěstí, kopal do něj, přinesl si i kovovou židli, ale marně. Byl v pasti. Sesul se na zem a schoulil se ke stěně. Kde to jsem? To nemůže být skutečný svět. Konečně mu to došlo, nechal se lapit do sítě a byl uvnitř…