Jméno A. E. van Vogta jsem si zvykl slýchat v souvislosti se „Zlatým věkem“ science fiction, který skončil někdy před padesáti lety, a kterému dominovaly hvězdy jako Asimov a Heinlein. Vždycky mi vrtalo hlavou, proč Vogt také není hvězda, přestože stojí za zmínku.

Když jsem si přečetl jeho Isherské obchody se zbraněmi, něco jsem si o tomto autorovi zjistil a mimo jiné i fakt, že jeho nejproslulejší literární dílo je román Slan.

Slan je nová forma člověka. Má tenká tykadélka, pomocí nichž může číst myšlenky obyčejných lidí a s ostatními Slany telepaticky komunikovat. Slan je nejen inteligentnější, ale také silnější a hbitější, má dvě srdce a vůbec je poněkud „tužší“.

Hlavní hrdina díla, mladý Slan jménem Jommy, je v devíti letech takový malý Oliver Twist s tykadly. Společenské klima není Slanům zrovna nakloněno, a tak má sirotek s tykadly podobné vyhlídky jako cikáně v nacistickém Německu. O Slanech se totiž traduje, že pomocí tajemných mutačních přístrojů znetvořují lidská mláďata ve snaze vytvořit z nich další Slany. Za dopadení Slana je vypsána odměna a není šance, že by se Olivera, pardon, Jommyho někdo ujal z čisté dobroty. Stařenka, která Jommyho dopadla, nutí ubohého chlapce krást!

Tou dobou slanská dívka Kathleen čeká na poněkud netradiční oslavu jedenáctých narozenin. Chráněnka cynického a krutého vládce lidí Kiera Graye má místo dortu dostat smrtící injekci...

Tolik k výchozí situaci zápletky. Ani v nejmenším nehrozí nuda. Děj postupuje kupředu v divokém ohňostroji nápadů a zvratů, jejichž originalita a neotřelost se může měřit jen s jejich naivitou. Autor logiku nijak moc neřeší, zvlášť pokud by měla být na překážku dalšímu šokujícímu odhalení. Fyzika dostává na frak ještě víc. Jsem z různých SF děl zvyklý na ledacos, nemusí být každý Clarke, ale pokud někdo přilepí na špičku kosmické lodi atomovou pistoli a prostřílí si s její pomocí cestu do nitra planety, je to silné kafe i na mě. Podružnými detaily, jako aktivace té zbraně, se pak autor vůbec nezabývá.

Ostatně známe více případů, kdy se spisovatel soustředí na psychologii postav a technika je pro něj podružná. Však Vonnegut také techniku neřešil a stejně tak mnozí sovětští autoři. Jenže van Vogt se příliš nepouští ani do samotných hrdinů. Postava je schopná udělat prakticky cokoli, pokud to autor uzná za dostatečně zajímavé. Pokud se má začít chovat vysloveně podivně, v rozporu se vším, co dělala předtím, je recept jednoduchý – je zhypnotizována!

Asi se vám zdá, že jsem na tuhle knížku trochu přísný, protože se mi nelíbila. Je to beze sporu „braková literatura“ a určitě je to jeden z titulů, které sci-fi přisoudily pověst, jaké se u značné části neinformované veřejnosti těší. Ale je to čtení zábavné, pro někoho jistě až k popukání, pokud máte v oblibě škodolibý smích a smějete se naivitě a neinformovanosti ostatních. Rozhodně to není nudná knížka.

Navíc Vogt určitě Slana nepsal pro dospělé. Je to literatura pro dospívající chlapce, pro mlíčňáky ve scifi, kteří se čtením teprve začínají. V padesátých letech nebylo běžné, aby děcka školou povinná četla špalky o čarodějnických učních. Vogt psal o superhrdinech, protože tohle téma kluky nejvíc vzrušovalo (mluvíme tady o vzrušeních nepodléhjajících cenzuře). A já přiznávám, že kdybych si Slana přečetl ve věku, kdy jsem ještě neběhal za děvčaty, byl bych z něj upřímně nadšený.

Slan /Slan/
van Vogt, Alfred E.
Nakladatel: United Fans
Překladatel: Miroslav Martan
Obálka: Chriss Moore
Redakce: Egon Čierny
Rok vydání: 1997
Počet stran: 208
Rozměr: 110 x 175
Provedení: paperback
Cena: 99 Kč