LITERATURA: Z upířích archivů aneb 1400 stránek ve dvou svazcích
"Snad mne omluvíte, že se k vám nepřidám," promluvil hrabě poté, co si dozajista všiml mého váhání. "Víno… nikdy nepiji."
Z povídky Upír z Kaldensteina inspirované Lugosiho Draculou (1931)
Když mi bylo šest (1970), tak Lidové nakladatelství rozprostřelo po knižním trhu v nákladu čtyřiceti tisíc výtisků skvělou knížku Rej upírů s báječnými obrázky Aloise Mikulky (viz fotografie).
Jde o soubor starých vampýřích próziček, který nám pak bohužel musel dvacet let stačit.
A ještě déle. Až teď Rej zastínil dvojsvazkový sborník nakladatelství Plejáda Z upířích archivů. Má neuvěřitelných čtrnáct set stran (oproti někdejším 224 stranám Reje) a obsahuje 81 próz (proti dávným deseti) z per, strojů a editorů 76 autorů, z toho jedenácti žen. K tomu přičtěte "upíří" verše George Gorgona Byrona Džaur (1813) i Johna Keatse La Belle Dame SansMerci (1820). Knížky loni připravil newyorský nakladatel, knihkupec a sběratel (kupodivu hlavně špionážního žánru) Otto Penzler (nar. 1942) a při stejné příležitosti vymyslel tucet okruhů, do nichž (občas diskutabilně) vytřídil povídky. Jsou tu "Předchůdci Drákuly", "Klasické", "Pravdivé" i válečné příběhy, Moderní mistři i Duševní upíři a taky ohrádka pro méně ryzí upírství a titulem Je to upír?
Tou vůbec nejstarší povídkou sborníků zůstala Poeova Ligeia (1838), takže i tady byl velký básník první. Časově následuje Poslední pán z Gardonalu (1867) od Williama Gilberta (1804-1890), otce Williama Schwenka Gilberta, jenž se proslavil spoluprací se skladatelem sirem Arthurem Sullivanem. Otec a syn Gilbertovi se znali s Bramem Stokerem a jeho paní, nicméně seniorova povídka valně napsána není. Patří k jeho sérii s italským věštcem a kouzelníkem Innominatem, která vycházela v časopise Argosy.
