Vše začalo už v Knize zázraků, kterou letos na jaře vydalo vydavatelství Akcent. Na hladinu Vltavy uprostřed Prahy vstoupil muž, který vypadal jako Ježíš Kristus, ulicemi Bagdádu proběhl legendární bílý kůň, na střechu Kaaby v Mekce dopadl černý meteorit a v mlze na vrcholu Mount Everestu spatřila horolezecká expedice mizející přízrak…

Neobvykle rozehraný příběh Knihy zázraků bude mít již brzy pokračování. Jeho autor, zlínský novinář a spisovatel Martin Lavay, v těchto dnech dopisuje svůj nový román Trubač, který na původní vyprávění volně navazuje. O novince prozradil první zajímavosti.

O čem je Kniha zázraků, o čem bude Trubač?

V Knize zázraků jsou hlavní hrdinové vmanipulováni do zvláštní účelové hry plné klamu a iluzí. Získávají dojem, že se na několika konkrétních místech ve světě objevuje novodobý mesiáš. Román popisuje davové šílenství, bizarní zajímavosti ze světových náboženství, rozmařilý život společenské smetánky, ale především tvrdý a nesmlouvavý svět médií. Vychytralé mediální finty a triky, s jejichž pomocí je možné ovlivňovat dav i jednotlivce. Pokračování Knihy zázraků, Trubač, odhalí samotnou podstatu domnělých kouzel, pravý důvod „mesiášovy“ návštěvy.

O co tedy v novém románu půjde?

Zdánlivě nesourodých témat nabídne hned několik. Masové sebevraždy, hledání takzvané Měsíční šachty, kryptozoologická pátrání po doposud neobjevených zvířatech, matematické experimenty na hranicích poznání… Nejzásadnějším tématem ale bude „gumování“ lidí. Ve světě existuje už nyní několik sdružení, spolků a organizací, jako je WHEMT - Voluntary Human Extinction Movement, N. O. N. - National Organization for Non-Parents nebo CF – Child free, jejichž členové mají velmi zvláštní přání: zmizet, vypařit se, vyhynout! A Trubač toto téma vyhrotí na ostří nože. Jak vše dopadne? To zatím neprozradím. Už v první knize skončilo vše jinak, než se na první pohled zdálo. Budu proto rád, když čtenáře tato hra s fikcí a realitou potěší i v Trubači.

Jaké se v novém románu objeví nové postavy?

Kromě hlavních hrdinů, které čtenáři znají už z Knihy zázraků to bude například norský podivín Andreas Hansen. Muž, který rád skáče ze střech, vyhledává skály připomínající lidské obličeje, experimentuje s šifrováním a topologií, ale je současně i závislým, patologickým hráčem. Trubačem protančí i dánská princeznička Louisa. Dívenka, která miluje Pipi Dlouhou punčochu, navštěvuje vortexy: místa s gravitačními anomáliemi a obdivuje padající sníh. A v neposlední řadě bude jednou z hlavních postav i Jana. Křehká i silná, zranitelná i zraňující, kontroverzní vůdčí osobnost, která i v zimě s oblibou chodí bosa, krmí kachny italským pečivem, ale především přichází na kloub základním kosmologickým tajemstvím…

Kdy si budou moci čtenáři Trubače poprvé přečíst?

Knížka má zatím otevřený závěr. Rád bych ale všechny práce dokončil do jara. Pokud vše proběhne dobře a vydavatelství Akcent se ji opět rozhodne vydat, mohla by se objevit na pultech knihkupectví už v příštím roce. Doufám, že se po Knize zázraků bude i Trubač čtenářům líbit.

Děkuji za rozhovor. David Bičan

Ukázka 1:

Iluzionista zdvihl hůlku a… splnil, co slíbil. Hlediště do posledního místečka zaplněného pařížského svatostánku umění Palais Garnier se začalo… rozpouštět! Nejprve zmizeli lidé v první řadě. Puf! Puf! Puf! Jako mýdlové bubliny. Vzápětí zprůhledněli, lehce nabyli na objemu a stejným způsobem splaskli hosté sedící za nimi. Puf! Puf! Puf! Zbyla po nich jen aromatická barevná duha a prázdná sedadla. Neobvyklá vlna se ale valila i dál. Přes druhou, třetí a čtvrtou řadu dozadu. „Bravo!“ „Bravissimo!“ „C'est ça!“ „Très bien!“ roztleskali se po okamžiku bezhlasného úžasu diváci ve střední a zadní části opery. Mistrovská iluze je nadchla. Překvapila. Okouzlila. Odpálili proto učiněnou explozi ovací. Aplaus. Acclamation. Applaudissements frénétiques! Vyskočili z křesel, vypnuli se na špičky a snažili se spatřit vše, co se dělo vpředu.

Tak, jak Palais Garnier freneticky vybuchlo, se ale brzy utišilo. Hlasité výkřiky návštěvníků v zadní části dvorany začaly už po několika vteřinách slábnout. Puf! Puf! Puf! Podivná vlna vyprazdňující sál totiž dorazila až k nim. Iluzionistovo charme je jednoho po druhém vymazalo ze světa. Všechny. Beze zbytku. Do jednoho. V hledišti nejznámějšího pařížského divadla nad Place de l´Opéra jakoby najednou nikdo nikdy neseděl. Lidé zde přestali existovat.

Ukázka 2:

„Pssst, slyšíš to?!“ Přerušujeme s Petrem polohlasné čtení deníku a zaposloucháváme se do zvuků kolem sebe. Ve spoře osvětleném horolezeckém stanu slyšíme jen svůj dech. Za tenkou přepážkou, která nás dělí od temnoty ale i…

Je přibližně půl jedenácté v noci. Na stříšku nad námi už nějakou dobu nedopadají dešťové kapky. Neprší. Utišil se i vítr. Za plátnem našeho stanu panuje pochmurné, nepřirozené ticho. Doteď jsme si toho nevšimli. Až nyní. Ve chvíli, kdy tento zlověstný klid jakoby cosi plíživě narušilo.

Klep! Klep! Klep! Pohnulo se venku něco? Nebo ne? Cítím své vlastní srdce bít až v krku. Snažím se ovšem uklidnit. Dominiku, táboříme přeci v liduprázdných, studených a mokrých horách a navíc v čase, kde se po nocích nikdo netoulá. Neměli bychom se čeho bát. I když… „Teď! Teď!!! Bylo to támhle odtud! Nebo támhle odtud?“ ukazuje jindy sebejistý Petr přímo před sebe. Hlas se mu chvěje. A má doširoka vytřeštěné oči. Upozorňuje mě na nyní už jasně slyšitelný, tichý, mručivý, chraplavý vzdech. Blízký. Hluboký. Drsný. Hrozivý.