„Chtěli jsme svou planetu ukázat pozemšťanům, aby poznali a doma popsali ty aspekty, které odvrátí u vás na Zemi válku. Z toho důvodu jsme také nechali H. G. Wellse, aby vjel automobilem k nám na Hepteridu. A Wells pak Hepteridu opravdu vylíčil v románu Lidé jako bozi…“

Ne přímo těmito slovy, ale jinak stejně, vysvětluje Ludvík Souček ve svém románu Blázni z Hepteridy (1972) původ neobvyklé fantazie jednoho ze zakladatelů-klasiků světové science fiction.

Bylo to ale skutečně tak. Nebo snad podobně? O tom lze jistě pochybovat a my si nejenom z toho důvodu nejprve stručně připomeňme Wellsovy krušné začátky. Třeba se tam některé zdroje jeho obraznosti najdou…

1.

Wells (1866-1946) byl čtvrtým, a to nechtěným dítětem služebné a zahradníka, muže mladšího o třináct let než jeho partnerka. Byl to zahradník, ale také učitel kriketu.

V sedmi letech se stal HGW díky zlomené noze a posteli lačným čtenářem. Později, jaksi deptán prázdnotou všední reality prchal celé mládí z pracovních míst, které mu nacházela matka, a nejdéle („po dva roky pekla“) vydržel ještě prodávat látky.

Toužil ale pracovat hlavou, uchytil se jako učitel a každý den už od pěti ráno studoval. V osmnácti získal stipendium, krize nicméně pokračovaly. Třetím ročníkem vysoké neprošel. Tak znovu učil. Nepřineslo to ovoce, jeden žák ho totiž při ragby kopl do ledvin a ty už pak Wellse zlobily vždycky.

Že by se jeho nazírání reality pozměnilo i kvůli tomu? Nesmysl. Není to ale všechno. H. G. Wells trpíval také krvácením do plic a bolesti tlumil morfiem. Právě v takto vzniklých snech tkví bezesporu původ působivých příběhů jiných dimenzí o panu Plattnerovi či panu Elveshamovi, díky nim vznikla i povídka Ukradené tělo anebo symbolistní próza Dveře ve zdi.

2.

Studia H. G. Wells dokončil večerně, stal se bakalářem Londýnské univerzity (1890) a koncem života dokonce obdržel i doktorát. Našel se nicméně v psaní.

3.

Jenom pár let chybělo do konce devatenáctého století, když se rozběhl. Jak letěl…!

Sugestivně formuloval většinu témat, na kterých dodnes stojí vědecká fantastika, a svou básnivou imaginaci „prodal“ díky filmovému vidění (a nejen v tom se podobá Dickensovi) a fotografickému hyperrealismu.

Všimněme si, že nejvěrohodněji líčí to nejfantasknější, i toho, jak neúprosně vyvozuje důsledky. V podstatě byl totiž totálně přesvědčivý sadista. A jeho Stroj času (1893)? Je zřejmě vůbec první knihou o řízené cestě „čtvrtou dimenzí“. O čem ještě?

V budoucnosti podle Wellse žijí v podzemí světa lidožraví Morlokové, potomci proletariátu, a nepochybujme, že právě oni později inspirovali i Tolkienovy skřety.

Pokračování té knihy Muž, který miloval Morloky (1980) publikoval David Lake.

4.

Stvoření člověka Bohem (či bohem, jak se vám líbí) HGW stejně krutě parodoval v darwinovském hororu Ostrov doktora Moreaua (1896), tedy slavném díle, které ovlivnilo i Čapkovo drama R. U. R., nicméně v Anglii vyvolalo skandál.

Ne, nebyl to skandál umělý…

„Vy, profesor odpornosti,“ četl o sobě Wells. „Ta zvrhlost neměla nikdy být napsána…“

Místy možná ještě „zvrhlejší“ pokračování publikoval roku 1980 Brian Wilson Aldiss.

Co straší ve Wellsově Moreauovi? Děsí nás „zvěrolidé“. Prasečí žena, Leopardí, Ocelotí, Pumí, Opí a Psí muž, Medvědobýk, Hyenosvině, Koňonosorožec anebo Satyr… I je cosi pojí s Morloky. Co říkáte?

Řekl bych, že snad sublimovaný odpor k následkům ubíjející práce a chudoby, což byly věci, kterým autor sám vší svou vůlí a energií unikal. A není asi přehnaným říct, že Morlokové i zvěrolidé byli podvědomým přetavením hnusu a - snad pro někoho překvapivě - i ukrytým odporem k „proletářům“, kteří si „vždycky jen chtějí naplnit břich“.

Nicméně pozor. Ve swiftovsky laděném finále Ostrova doktora Moreaua posouvá HGW rovnítko výš. Kam? Vkládá ho až mezi zvěrolidi a lidstvo jako takové.

V podstatě trefně. A… „Nad každým Londýňanem se otřásám jako nad jeho zvířecím předkem,“ napsal.

5.

Následoval pozdně gotický horor Neviditelný (1897) s raskolnikovským hrdinou Griffinem, vskutku geniálně napsané dílko, a pak už Válka světů (1898).

Než tu začal tvořit, projel si Wells na kole okolí Wokingu, kde tehdy bydlel se svou druhou ženou. Hotovo? Jistě. Sedl poklidně z bicyklu a dotyčný mírumilovný okrsek dravě, ale „od stolu zničil a rozkotal. „Své sousedy jsem pobil krajně bolestivými a výstředními způsoby,“ dodává cynicky.

Přesto lze vizi gigantických trojnožek postupujících k Londýnu dodnes číst i jako metaforu a… A třeba i jako zlou vzpomínku na Brity bezesporu zaviněné vymření Tasmánců (1869)...

Česky vyšel i rozhlasový scénář Války světů od Howarda Kocha realizovaný kdysi Orsonem Wellesem (1938), nicméně osobně spíš vnímám, o kolik víc než románem je tahle slavná dramatizace (vyvolala nejméně dvakrát paniku) inspirována někdejší reportáží z katastrofy vzducholodi Hindenburg (1937)… Všiml si toho už vůbec někdo?

Je to jedno. A vůbec nic proti inspiracím, právě naopak. Největšími umělci jsou největší vypůjčovatelé a vždyť i sama původní Válka světů byla ovlivněna tenkrát masově čteným dílem George Chesneyho Bitva u Dorkingu (1871), které vylíčilo „pouze“ německou invazi na Britské ostrovy… A vždyť i sám H. G. Wells parafrázoval své (a Chesneyho) dílo ve vůbec „první tankové povídce dějin“ Obrněnci (1904).

Jest to také sci-fi? Dodejme jen, že tanky byly poprvé užity až v bitvě na Sommě (1916).

6.

Vize krvavých bojů jako by potom už H. G. Wellsovi nešly z mysli. Válka ve vzduchu (1908) vysoce plasticky zobrazuje útok Německa na New York za pomoci vzducholodí… Román Osvobození světa (1914) líčí dokonce jaderné údery a Leo Szilard tvrdil, že ho právě Osvobození světa přivedlo k práci na atomové pumě, ale vraťme se ještě zpátky k nejklasičtějšímu Wellsovu období, které završili První lidé na Měsíci (1901).

Také tady navazoval - a tentokrát hned na dvě knihy. Které?

V Letu na Měsíc (1827) George Tuckera (1775-1861) se poprvé píše o antigravitačním kovu. A Percy Greg (1836-1889) v Napříč zvěrokruhem, příběhu neúspěšného rekordu (1880) letí zase díky antigravitaci na Mars.

Wells ovšem využil antigravitaci k daleko kratšímu letu, když si vysnil skleněnou kouli pokrytou tzv. cavoritem, tedy kovem rušícím přitažlivost, který už krátce předtím skoro zavinil odsátí veškeré zemské atmosféry do vesmíru. Naštěstí to dobře dopadlo, a tak vynález pana Cavora zkroceně poslouží putování na Lunu. A objevům. Jakým? A koho našli hrdinové na Wellsově Měsíci?

Odpověď je jasná. Zatímco k Morlokům stačilo sestoupit pod naši zem, za hmyzími Selenity už se muselo putovat miliony chodbiček obřího úlu, kterým se ukázala být zemská oběžnice. A Měsíčané? Nebo snad Měsíčňané? „Nemají žádná práva, jen funkce. To dělba práce je mrzačí.“

Skvělý román vrcholí sérií zpráv odvysílaných zajatým Cavorem přímo z lunárního jádra, než je umlčen vprostřed divné věty „vezměte ztečné...“

Pokračování Mravenčí lidé z Tibetu (1995) vytvořil Stephen Barter, ale odbočme teď ještě jednou k nám.

Už roku 1972 publikoval Ludvík Souček časopisecky zmíněnou už sci-fi Blázni z Hepteridy, kde obyvatelé titulní planetu „předvádějí“ vybraným pozemšťanům. Unášejí je totiž vykutáleně, aby lidé po svém vykuleném návratu popsali hepteridské aspekty života a odvrátili tím válku. Ano, trochu naivní představa i plán.

Hepteriďané ale nechytají jen tak někoho. „Uloví“ například i Jamese Hiltona (1900-1954), pozdějšího autora románu Ztracený obzor (1933), který pojednává o tibetském klášteře Šangri-La, a polapí také H. G. Wellse, jenž zážitek přetaví právě v utopii Lidé jako bozi (1923).

Jistě, Ludvík Souček si hezky vymýšlel. Nicméně zmíněný román je opravdu v mnohém klíčový. Odvolává se například (už tenkrát) na „Einsteinův stín“ a pozemšťané (i včetně zde karikovaného mladého Churchilla) chtějí utopii jiné dimenze násilně dobýt, asi jako dobyl Hernando Cortéz Mexiko (a vzpomenout můžeme i na mistrnou Kiplingovu povídku Muž, který chtěl být králem)…

Nakonec ani není dobývat třeba, skupinka lidí se totiž stane týmiž bacilonosiči, jakými už bylo celé lidstvo Marťanům ve Válce světů.

7.

S Wellsovými romány nezadají si ani jeho povídky.

Nedávno zesnulý Arthur C. Clarke řadil k „malým klenotům“ zvláště Hvězdu i Zemi slepců.

Země slepců je příběh kmene z Ekvádoru, jenž považuje své vlastní údolí za jeskyni!

Smysly těch divochů jsou přitom – tedy s výjimkou zraku – natolik vyvinuty, že v zemi žádný vidoucí hrdina neobstojí, ani ten Wellsův.

Nejen z lásky ke zdejší dívce chce si nakonec vypíchat obě oči.

Což už připomíná… i četné Wellsovy příběhy, ve kterých implicitně předkládá k úvaze, zda jde vůbec o fantazie. Povídky, jež lze číst také jako prosté popisy zešílení. Příkladem může být krátká, ale hrůzná próza Porró - o muži pronásledovaném oddělenou hlavou člena mstivé sekty.

„Mnohé jeho povídky jsou jen čirými sadismy,“ ulevuje si A. C. Clarke – a věru nelže.

Naštěstí to jsou často sadismy s vizí. Ve Vládě mravenců jsme například varováni před jedovatým oceánem tělíček od řeky Amazonky. „Roku 1960 objeví mravenci Evropu a ovládnou svět,“ čteme… A jinak kryptozoologické náměty skýtá i Údolí pavouků (souboj nešťastníků s „hnusem“ přicházejícím z poletujících zámotků), Útok z moře (lidé jsou masakrováni obřími hlavonožci), Úspěchy vycpavače zvířat (o ptáku Moa) či Aepyornisův ostrov.

Podmořská povídka Propast je pak zase velmi zajímavá i tím, že svou atmosférou očividně ovlivnila H. P. Lovecrafta. Tedy když se tu líčí sestup až na dno Pacifiku roku 1896, ačkoli Piccard dotyčnou hlubinnou kótu dobyl až roku 1960.

Příběh Pozoruhodný případ Davidsonových očí zase pojednává o muži hledícím „až na druhou stranu světa“ a obdobné Křišťálové vejce (titulní) je - pro změnu - „průzorem“ odkrývajícím povrch Marsu při… Prostě při pohledu z londýnského krámku.

A co Superstimulátor (nebo Superaktivátor, mám-li se držet nového překladu)?

Vůbec nejskvělejší vynález. I když jen pro toho, kdo má rád život.

Zrychluje totiž životní pochody. Tak moc, až pouhou půlvteřinu vnímáte jako hodinu a svět… Se před vámi skoro zastaví. Rozběhnete se tedy – a vzplanou na vás šaty. „Tuhle povídku jsem napsal za pět minut,“ bájí na jejím konci vypravěč, ale sci-fi charakter umí předat i artefaktům pohádek.

A ne? Povídka Jablko vypráví o plodu ze stromu poznání… Věrohodností poutá i příběh Pan Skelmersdale v říši vil. Bohužel však, úplně stejná efektní metoda (využitá, mimochodem, u nás také Karlem Michalem v Bubácích pro všední den, 1961) nefunguje již tak dobře v případě románů Mořská panna (1902) a Podivuhodná návštěva (1895), který je o andělovi.

Ano, o andělovi, ale ani čerty H. G. Wells nepomíjí, jak dokládají povídky Divocí oslové pekelní a Harringayovo pokušení, což je jen další příběh na téma Obrazu Doriana Graye (a Šagrénové kůže) odrazivší se naopak později třeba až v Meyrinkově povídce Preparát či v Lerouxově hře Muž, který viděl ďábla…

8.

Wellsovy rady Winstonu Churchillovi typu „zdokonalte pásy tanků“ a „užijte u zákopů lanovku“ vedly k rozpakům. Spekulativní literaturu ale Herbert změnil totálně. Vdechl jí úžas a vlastní okouzlení. Vyslovil na sto trefných předpovědí.

A přece padají snahy o hlubší reflexe jeho děl tak často kamsi do slepých uliček.

Ani s tou Válkou světů a jejími významy to není tak jisté. Jde spíš o dodatečná dosazení, řekl bych. Asi proto ta díla zklamávají, že se autor k výpovědím až otrocky odrážel od formy a pouze vnějšího nazírání? Nevím. Ale…

„Z vyššího hlediska nebyl vpád Marťanů bez užitku,“ píše každopádně. „Vzal lidstvu bezstarostnou důvěru v budoucnost, která je pramenem úpadku.“ Ano, i to výslovně zdůraznil „nejlepší sci-fi autor všech dob“. Jak ho aspoň tituluje Isaac Asimov.

Jenže…

Padesát let po wellsovském boomu najdeme téhož muže až na dně propastného zoufalství.

„Jako lidstvo jsme nepolepšitelní,“ ví.

A jeho Bůh v příběhu Všichni na palubu, letíme na Ararat (1941) dokonce prosí Noea, aby do archy nevstupoval: „Ne, člověk radši ne.“

V pamfletu Rozum v koncích (listopad 1945) pak Wells pokračoval hodně podobnými slovy. Mluvil spíš o sobě… anebo o světě?

O obojím!

„Konec života je blízko a zabránit mu nelze. Historie? Jen závod mezi vzděláváním a katastrofou. Katastrofa zvítězí.“

Ne, tak tady už se netřpytí ostny humoru, se kterým kdysi navrhoval, aby mu na pomník vytesali slova „jděte všichni k čertu, já vám to přece říkal!“

Rozšířeno podle mé stati uveřejněné již v západočeském časopise Plž.