Vážený pane administrátore Ceny Karla Čapka,

dlouho jsem váhal, zda mám tento dopis vůbec psát. Celý dva měsíce jsem se k tomu odhodlával a dalších několik tejdnů jsem rozvažoval nad jeho obsahem. K tomu, abych vám napsal, mě donutila vaše nezměrná arogance, zpupnost a nadutost. Sám nejlíp víte, co se za těmi vlastnostmi skrývá. Ale já a spolu se mou i jistě mnozí další vaši špinavou hru prokoukli.

Jak víte, Ceny Karla Čapka se účastním pravidelně již osm let. Za tu dobu jsem do soutěže poslal dvacet sedm povídek, z toho patnáct dlouhejch a dvanáct krátkejch. Chtěl jsem poslat i román, to by byla bomba, ale ten jsem nakonec nedokončil. Ale zpět k povídkám. Neumíte si představit, kolik úsilí mě napsání takový povídky stojí. Já nejsem žádnej génius a jestli ano, tak jen takovej průměrnej. Já nepíšu tak, že bych sednul a za hodinu měl povídku hotovou. To vůbec ne. Každý slovo, i to sebekratší slůvko doslova rodím. Než napíšu odstavec, jsem totálně vyčerpanej. Někdy si říkám, že jsem měl místo psaní raději třeba stavět. Napsání jedný dlouhý povídky mě stojí tolik času a námahy, že to odpovídá zbudování menšího domku. Já už mohl mít, milej pane, vlastní ulici.

Plným právem jsem očekával, že moje úsilí bude oceněno a žádný vyhlášení nejúspěšnějších autorů CKČ se beze mě neobejde. Zatím jsem byl jen na jednom vyhlášení – nedávno v létě, a to jen jako divák, a další už ani vidět nechci. Nemám zapotřebí se koukat, jak ti neumětelové lezou na pódium a vy jim gratulujete jako o život. Ale jsem rád, že jsem tam jednou byl. Aspoň vím, o co tam vlastně jde. Nemyslete si, mein Herr, že nevím, jak manipulujete s výsledkama. Takovou tu mladou černovlasou jste nechal vyhrát, protože se vám líbí ty její kozy. Nebo ti mladí Slováci – kluk a holka. Co je to za spisovatele? Vždyť skoro ještě nejsou ani dospělí, Slováčiska. Co ti prožili? Čím prošli? Já měl za sebou první rozvod, když se ta holka narodila. A ten kluk taky. Netvrďte mi, že ti vědí něco o životě. Vědí prdlajs, a proto nemají co vyhrávat!

Jo dožralo mě, když jsem se doslechl, že si na těch vašich srazech ze mě děláte prču, hlavně z toho, jak jsem napsal, že se hlavní hrdina nechtěl setkat s žádným pozemšťanem, protože byl z antihmoty a bál se, že vybuchne, a schovával se proto v kůlně. Bazírujete na pitomostech a duch vám uniká!

Já nepíšu jen pro pár chudáků, co si náhodou koupí Mloka. Já píšu pro celý lidstvo. Celý lidstvo bude mít z mýho psaní prospěch, až vy a vám podobní mi přestanou stát v cestě! Ale k tomu se ještě dostanu. Teď vám chci říct, drahej soudruhu, že se mě velice dotklo, že jste hned osmnáct povídek do soutěže vůbec nepustil. Pokaždý jste mi psal, že neobsahujou fantastický prvky. Jenže to není argument! Možná těm povídkám chyběly fantastický prvky, ale zato fantasmagorickejch prvků tam bylo několik desítek! Poslal jsem vám kompletní seznam fantasmagorickejch prvků v mejch povídkách, a vy jste mi ho ani nevrátil. Už toho mám dost. Víte co? Klidně si všichni ten váš fandom přejmenujte na Scifistán a vy v něm dělejte chomejního!

Taky by mě zajímalo, co se s mýma povídkama děje dál. Já vám vždycky pošlu čtyři výtisky na papíru, kterej jsem si řádně koupil a zaplatil, já nekradu v kanceláři jako někdo, takže vám ty čtyři výtisky pošlu a zpátky nedostanu ani jeden! Můžete mi říct, kde moje povídky končí?! Nebo mi to raději ani nepište. Ještě bych se dozvěděl, že si s nima doma nějakej porotce utírá prdel.

No vidíte, už píšu takovou dobu a ještě jsem se nedostal k tomu hlavnímu. Ony se kolem mě totiž dějou hodně divný věci a já trpím za to, že jsem se rozhodl nemlčet. Všechno začalo tím, že jsem napsal povídku o ufonech, který s náma žijou, ale my je nevidíme. Je to originální, ale to ještě není všechno. Oni nás potají zkoumají a jednou převezmou vládu nad celou planetou. Když jsem tu povídku chtěl vytisknout, zjistil jsem, že v počítači není. Myslel jsem, že jsem ji omylem smazal, ale v koši nebyla. Ani v tom počítačovým ne. Hledal jsem tedy sešit, do kterýho jsem ji rukou napsal, ale i ten byl pryč. Celou sobotu jsem obracel byt naruby a hledal ten sešit, koukal jsem i do hrnců a pod pantofle, ale marně. Přitom jsem si byl jistej, že jsem ho z bytu nikam neodnášel. Zvláštní, že?

To ještě pořád není všechno. V noci jsem se zničehonic probudil, což taky není něco, co by se mi normálně stávalo, já spím jako špalek. Kouknu na okno a v něm se na mě šklebila tvář ufona – přesně taková, jakou jsem popsal v tý povídce. Neumíte si představit, jak jsem se vyděsil

Druhej den mi došlo, že to bylo míněný jako výhrůžka. Buď přestanu psát, nebo se začnou dít ještě horší věci. Já se přesto nezalekl, projevil jsem odvahu a odplata mě neminula. Zhroutilo se mi druhý manželství, onemocněl jsem na játra a navíc jste se začal překážet vy. Nemyslete si, že jsem vás neprokouk. Spolčil jste se s nima a je vám jedno, že škodíte celýmu lidskýmu rodu! Takový, jako jste vy, nás utlačovali za bolševika a teď jste se spřáhli dokonce s ufonama.

Ale já se nedám. Tuhle jsem si koupil Mloka, přečet všechny ty hrůzy, který v něm vyšly, znovu jsem si přečet všech dvacet sedm povídek, který jsem kdy do tý vaší ubohý soutěže poslal, a provedl jsem analýzu. Víte, co mi vyšlo?! Že ani jeden z těch canců v Mlokovi není lepší než moje povídky. Ani jeden! Rozumíte? Ani jeden!!! Copak se nestydíte? Przníte literaturu a ještě ke všemu ohrožujete lidstvo! Milej pane, těšte se, já se obrátím třeba na soud. Ještě budete koukat, jak krušný časy vás potkaj.

Dávám vám poslední šanci. Veřejně přiznejte, že jste zradil celej svět, přestaňte kolaborovat s nepřáteli a vydejte moje povídky! Dávám vám na to tři tejdny. Jestli neuposlechnete, čeká vás peklo. A potom Peklo!

Se soudružským pozdravem Stanislav Jefremovič Asimov.

P.S.: To je pseudonym, kdybyste nevěděl.