Před pár lety přešla Jesenická nemocnice pod holding Agel, jelikož její soukromý majitel ji neudržel. Byla výrazně podinvestovaná. Dodneška ji Agel sponzoruje, střídá se vedení, protože je těžké docílit pozitivního ekonomického výsledku.

V rumburské Lužické nemocnici se vyskytuje stejný problém v bleděmodrém. Nabízí první pomoc ve Šluknovském výběžku. Hrozí jí insolvence.

Ministr Adam vymyslel program zdravotní osvěty pro lidi na periferii společnosti, obyvatele ghett, kteří právě nedbají na zdravý životní styl. Cílem je jim pomoci a snížit zdravotní náklady. Program nebude levný a jeho dopad je zatím neznámý.
Nehledá však žádné řešení pro spořádané občany bydlící na periferii státu (či její návštěvníky).

Periferní nemocnice jen obtížně mohou být „výdělečné“. Poskytují však první pomoc pro desetitisíce obyvatel pohraničí a rekreanty hor a lázní. Jejich spád není tak velký, jako když je nemocnice umístěna centrálně. Navíc mají vícenáklady. Zaplatit kvalifikovaný personál, aby dojížděl či odešel bydlet do pohraničí, je obtížné. Sanity jezdí kraj světa přes hory pro zdravotnický materiál, do specializovaných laboratoří, pro krev. Nic z toho není v nespravedlivé úhradové vyhlášce zohledněno.

Avšak tyto nemocnice zachraňují životy. Zejména v zimě, když cesty přes hory jsou obtížně průjezdné; v době, kdy je neletovo a nelítá vrtulník ZZS. V případech, kdy jde o čas - u náhlých nefyziologických porodů, u zraněných, kterým hrozí vykrvácení.

V Jeseníku stejně jako v Rumburku je nespokojenost s přístupem kraje.
V Rumburku demonstrují, v Jeseníku starostka začala jednat s krajem a z reakcí občanů na sociálních sítích je znát znepokojení.
V jesenicko-javornickém výběžku se mluví o tom, že by bylo lepší spadat pod Ostravu, než pod macešskou Olomouc. Šluknovský výběžek zase řeší, zda by bylo lepší spadat pod Liberecký kraj.
Snad to nedojde tak daleko jako v Hoře Sv. Kateřiny, kde chtěli vyhlásit nezávislé knížectví po vzoru Monaka.
Není už těžké se vcítit do pocitů bývalých obyvatel, sudetských Němců - člověk slyší na úplně stejných místech: stát na nás kašle. Pojďme se odpojit a připojit tam, kde o nás budou víc stát.

Přitom právě tyto hůř přístupné oblasti by měly být po zdravotní stránce vybaveny nadstandardně, aby mohly zajistit složitější pacienty do překladu na specializovaná lůžka - a aby mohly oblast po zdravotní stránce plnohodnotně zabezpečit při epizodické zimní dočasné dopravní nedostupnosti regionu. Systém toto neumožňuje. Neurologické oddělení např. chybí v nemocnicích obou Výběžků, a na celém Jesenicku neseženete už tři roky neurologa! Pacienti s akutní mozkovou příhodou tedy nemohou dostat akutní trombolýzu - přitom v tomto případě platí, že „čas je mozek“ a že každou minutou prodlení narůstá budoucí postižení.

Lužický výběžek hraničí s Německem. Tam na periferii státu mají kupodivu fungující zdravotnictví, schopné poskytnout péči i občanům našeho sousedního nefunkčního Česka.

Vyskytují se pojišťovny, které tuto péči v zahraničí obyvatelům Šluknovského výběžku hradí. Všeobecná zdravotní pojišťovna to ale odmítá s tím, že svým pojištěncům zajistí péči jinde… tj. ale daleko. Lidé v kancelářích přehlížejí fakt, že ve zdravotnictví jsou situace, kdy jde o minuty.

Chtěla bych, aby nám představitelé pojišťoven předložili finanční rozvahu, zdali je pro nás, plátce zdravotního pojištění, opravdu výhodnější platit německou péči než provést změnu v úhradové vyhlášce tak, aby bonifikovala a tím podpořila naše těžce zkoušené zdravotnictví na periferii státu.
Dál, přestože do Saska odešlo pracovat dost českého zdravotního personálu, přesto se mohou vyskytnout problémy s jazykovou bariérou. Mohou být fatální, pokud nebude správně komunikována a pochopena anamnéza pacienta či jeho potíže.

Chtěla bych taky vidět finanční rozvahu zdravotních pojišťoven, zdali není férové přiznání bonifikace pohraničních ZZ výhodnější, než jejich zrušení a vynakládání enormních peněz na pendlování sanitek přes hory do krajské nemocnice.

Neměli by být dobře placení čelní manažeři pojišťoven osobně odpovědní za dostupnost péče? V případě, že kvůli jejímu nezajištění (např. zrušení nemocnice, tedy dlouhému transportu ZZS) došlo k poškození zdraví či úmrtí, měla by být správně žalována zdravotní pojišťovna. Odškodné by se však nemělo platilo z peněz nás, plátců zdravotního pojištění, které jsou odvedeny právě na to, aby bylo dostupné zdravotnictví. To by došlo k paradoxní situaci, kdy vlastně je odškodné částečně vyplaceno i z odvedených pěnez poškozeného či jeho pozůstalých. Správně by měli být žalovatelní manažeři pojišťoven, jejichž úkolem je určité standardy dostupnosti garantovat

V případě řešení těchto otázek je taky jasně vidět, že stát opravdu přestal fungovat jako celek.
Říkáme, že stát není možné řídit jako firmu, ve smyslu, že se nedá rozhodovat autokraticky - což je správně. Avšak proč toto heslo na voliče platí?
Protože pokud řídím firmu, jsem jednak osobně angažovaný na výsledku a taky musím vidět věci v souvislostech. Aby se mi nestalo, že když ušetřím tuhle pár korun, budu jinde vynakládat násobně víc. A toho není náš stát schopen.

Je třeba brát v úvahu i to, že při zrušení jedné nemocnice v pohraničí dojde k velkému nárůstu transportu po horských silnicích. Že tyto silnice není jednoduché ani levné opravovat, dávat tam světla, vést dlouhé objížďky… protože zase vznikne špunt v dopravě, v dostupnosti, zničí se další úsek.
Dál, že při vylidńování oblastí se špatnou infrastrukturou hrozí další problémy.
A že se bude muset dobudovat a vybavit personálem kus nemocnice jinde. Jelikož nikdo neřeší, že sousední nemocnice nejsou na nápor pacientů ze zrušené nemocnice vůbec připraveny. Co úsilí stojí přeložit složitějšího pacienta z pohraniční nemocnice do nemocnice větší! Velmi často je odmítnut, často z kapacitních důvodů.

Posledně jsme měli případ otravy mladého chlapce, kde teoreticky hrozilo selhání jater. Nabídla jsem ho z naší malé periferní nemocnice k převzetí do dvou krajských nemocnic, které zeměpisně připadaly v úvahu, ty ho nepřijaly. Bylo třeba opakovaně vysílat sanitku se vzorky, aby bylo jasné, zda hladina léku v krvi stoupá, či klesá; bylo třeba sehnat dostatečné množství antidota - protiléku. Sanitka najezdila několik set kilometrů (krajské město je od nás vzdáleno zhruba 100 km). Přitom docela určitě bude úhrada za tohoto pacienta pro naši nemocnici nižší, než by byla pro nemocnici krajskou.

Pokud v systému krachují standardně pracující pohraniční nemocnice, má to nějakou příčinu – ta se však neřeší.
V moderní společnosti se stále zdůrazňuje přístup k minoritám, přitom periferie našeho státu je docela velkou, avšak přehlíženou minoritou.

Máme stav, kdy divné financování (nejde o trh), nikoliv státnická úvaha nám modeluje a deformuje zdravotní síť. Tento stav je plýtváním hodnotami, komplikuje péči zdravotníkům a ohrožuje pacienty.