Zkušenost euroamerické civilizace nám říká, že čím více se na počátku jásá, tím větší je pak společenské „bolení hlavy“. U nás, obecně ve středoevropském prostoru, který bychom mohli hrubě označit jako bývalá území Rakousko-Uherska, o tom víme své. Tato zkušenost však mnohde chybí.

Pamatuji se, jak jsem četl při pobytu v Chorvatsku v roce 1992, kde právě probíhala krvavá občanská válka knihu „Konec dějin a poslední člověk“ od Francise Fukuyamy. O tom, jak západní liberální demokracie zvítězila „na všechny časy a nikdy jinak“. A divil se. Jásající západní intelektuálové i novináři a vůbec média se zalykali nadšením nad touto knihou. A mne napadalo, když jsme projížděli chorvatskou „Krajinou“ u Vukovaru, zdevastovanou válkou, co se týče autora výše zmíněné knihy české úsloví: „On je tak blbej anebo navedenej?“
V té době jsme byli nebo velká část obyvatel Československa ještě nadšená z listopadu. A většina z nás si nepřipouštěla nějaké pochybnosti, že ta skvělá budoucnost už je na dosah ruky. Dnes po 30 letech jsme z hlediska pohledu do budoucnosti, a to nejen my v Čechách, na tom jako opilec, který včera jásal a dneska mu je špatně a bolí ho hlava.
Dneska velká část společnosti hledá odpovědi na to, co se to tu vlastně stalo. A mnohdy často dokonce hledá k mnoha proběhlým dějům otázky. Přemýšlíte-li o současné situaci, a pokud vám nestačí buď jen kývat na to, co se na vás valí ČT, případně jen někde u piva nadávat, doporučuji vám knihu, kterou napsali Václav Klaus a sedm dalších intelektuálů, kteří tzv. nejdou s proudem.

V úvodu knihy Václav Klaus předkládá k diskusi narativ, který se stále víc objevuje i v tzv. starých demokratických státech a je sice momentálně vedoucími silami potlačovaný, ale sdílený dnes významnou částí obyvatel, že: „… cílem dnešní tzv. moderní politiky je maximální oslabení a rozklad klasické euroamerické politiky, která klade důraz na společenské struktury, jako jsou rodina, národ.“ Svůj názor podpírá argumenty např. v kapitole: „Ničivé důsledky zeleného myšlení“ a v další části eseje se zabývá multikulturalismem a jejím následkem, kterým je masová emigrace z kulturně jiných oblastí, a tím rozvratem evropských států a jejich kultury.

V další kapitole knihy její autor Jiří Weigl vyjadřuje přesvědčení, že „Směřování dnešních pokrokářských elit“ je potřeba zásadně odmítnout. Říká, že: „…velká část evropské, a tedy nejen české veřejnosti je šokována ze současného vývoje, který propagují a násilím v Evropě zavádějí síly sami sebe označující za „demokratické a pokrokové“ (u nás tzv. Pětikolka). Což je vývoj charakterizovaný zjevným poklesem životní úrovně v důsledku poklesu reálných příjmů, drtivou inflací a tím znehodnocení úspor, vše doprovázeno lavinou regulací a zákazů.“

Stejně tak předkládá k diskusi Ivo Strejček ve své stati otázku: „Proč to všechno lidé ještě nevidí?“ Myšleno z hlediska rozdělení voličských sil.

Zde by podle mého názoru bylo vhodné titulek doplnit slovem „určitá část“, protože poslední vývoj v Evropě ukazuje, že ještě nedávné nadšení obyvatelstva pro tzv. liberální svět poněkud opadá. Politické strany, kterým u nás novináři a média říkají „krajní pravice“, v Evropě rostou, a mělo by se jim spíše říkat, jak navrhuje bývalý komentátor The Financial Times a Reuters John Lloyd, „Nová pravice“, mezi kterou můžeme počítat stále více se prosazující a v mnoha volbách vítězící strany jako „národní sdružení Marie Le Pen, strana předsedkyně italské vlády Georgie Meloniové, dravec mezi politickými stranami v Německu AfD, kterého se nepodařilo zablokovat, vítěze holandských voleb Wilderse, Švédské demokraty, bez kterých by nebylo ve Švédsku možné vládnout, můžeme mezi ně zařadit také Roberta Fica, který právě protestními hlasy proti „moderní levicové politice“ vyhrál volby, Viktora Orbána, který se ze socialisty stal národovcem a vládne Maďarsku, momentálně sice poraženého polského vůdce Kaczyńského, a podobné strany nejsou ani v Rakousku anebo v Dánsku bezvýznamné.

První odpověď hledá Ivo Strejček v bohatství a blahobytu západní společnosti, kde chudoba přestala být námětem a obsahem politického boje. Osobně bych dodal, že značná část dnešní mládeže, a hlavně ta její tzv. pokroková část, si skutečnou chudobu vůbec nedokáže představit a domnívá se, že blahobyt svým občanům bude navždy garantovat o vše pečující stát. Pod touto představou nejenže v klidu odevzdávají svoji svobodu jakémusi „státu“, tedy byrokracii, a některé části, zvláště ty hlasy, které dnes dokonce požadují, aby dozor nad občanem byl ještě tvrdší a dokonalejší.

Jako další odpověď na tuto otázku poukazuje na skutečnost, že dnešní obyvatelstvo svoji budoucnost vyjádřeno v ekonomické terminologii „diskontují“, což znamená, že odmítají nahlížet na skutečné problémy v dlouhodobé perspektivě a zakrývají je uměle vytvořenými pseudoproblémy. Za třetí se velká část společnosti chlácholí představou, že takové nesmysly, jako je povinné zavedení elektromobily anebo představa o nadřazenosti skupiny LGBTQ + nad obyčejnými lidmi přece nemůže projít. Ivo Strejček poukazuje na zkušenost Německa, kdy lidé jásali nad nápady Merkelové k uzavření jaderných elektráren a dneska je většina německé společnosti zděšená z toho, jak se jejich „ekonomický ráj“ rozpadá.

Osobně se domnívám, že většina lidí to vidí, ale současný západní demokratický systém se natolik dostal do zajetí jednotlivých ideologických a ekonomických skupin, které jsou silnější než kterákoliv vláda. Dnes politicky moderní, ale spíše módní šílenost zvaná „neziskovky“, které nikdo nevolil a o kterých nikdo neví, kdo je platí a manipuluje si nimi, mají větší možnosti a sílu ovlivňovat společnost než jednotlivé vlády. A tím zároveň ve spolupráci s médii sílu k tomu, jak umlčet „neposlušné hlasy“.

V části knihy napsané Michalem Semínem se říká, že přichází éra globální technokracie, a vysvětluje to, co mnoha „obyčejným lidem“ vrtá hlavou, kdo vlastně dnešní pokrokáře a tzv. zelené, vlastně platí a řídí. Říká: „V komentářích o současném kulturně civilizačním či hospodářském úpadku Západu se setkáváme s tvrzením, že jde o důsledek té či oné politiky posledních let a že stačí několik voleb, v nichž zvítězí strany označované za pravici či konzervativní a svět se vrátí do starých kolejí.“ Tuto tak lákavou myšlenku rozebírá ve stati „Globalisté v masce filantropů“.

Jak se v knize shodují autoři, jako vždy, když je „potřeba“ zavést „všeobecné blaho a pokrok“ je tzv. „na odstřel“ střední třída. Ve střední Evropě můžeme řadit ke střední třídě cca 70% obyvatel, skuteční „proletáři“ 19. století prakticky zmizeli.

V zásadě celý obří utopický Green Deal a na něj navázané programy a „politická náboženství“ jako je gender atd., to vše dopadne právě na střední třídu, neboť to bude ona, která bude muset zaplatit náklady. V našem státě vyšší, průměrná i nižší střední třída představuje okolo 60 až 70 % obyvatel.
Aby bylo jasné o čem mluvím: Společné prvky jedinců střední třídy typicky jsou:

-určitá úroveň žití (bydlení, čtvrť nebo komunita v okolí, trávení volného času);

-určitá typická (i když těžko přesně definovatelná) výchova potomků a dále plánování a vytyčování si cílů v životě;

-usilování o vyšší vzdělání (bez nebo včetně akademického titulu);

-trávení volného času, koníčky, hobby, záliby; volnočasové aktivity;

-získání profesionální kvalifikace (ne nezbytně závislé na výdělku, ale alespoň s určitým společenským statusem);

-inklinace ke spíše měšťanským hodnotám jako vlastnictví domu a zastávání solidního (stabilního) zaměstnání;

-angažování se v politických a komunitních událostech a participace na řešení státních/lokálních problémů;

-národní cítění, identifikace se svou domovinou a její kulturou, ctění jejích (např. náboženských a jiných) tradic.

Není jistě nutné připomínat čtenářům, že všechen ten boj za údajnou záchranu planety, úsilí o nesmyslnou dekarbonizaci, boj nikoliv za práva skupin označovaných jako LGBTQ +, je ve skutečnosti jenom maskovaný boj proti střední třídě. S tím že po její likvidaci zbudou jenom jednotliví lehce manipulovatelní osamělí jedinci v rukách „osvícených“.

Knihu uzavírá velice zajímavý text Pavla Rysky: „Kult vědy a davovost intelektuálů“. Současná věda „pokroková věda“ (s výjimkou fyziky, matematiky, chemie) je nám prezentována jako jakýsi náhradní Bůh, který vše ví a jehož musíme poslouchat, jinak přijdeme do pekla (zeměkoule se přehřeje a shoří a my s ní). Ovšem jeho výstupy, zvláště té humanitární části, bývají tak pitomé a směšné, že kdyby nebyly nebezpečné, muselo by se lidstvo jenom smát. Tato tzv. pokroková věda ztratila už veškerou úctu. Co si o těchto tzv. pokrokových vědcích myslí lidé, ukazuje na netu sdílený typický obrázek holohlavého pána, u něhož je text: „Významní američtí vědci zjistili, že plešatým lidem nerostou vlasy!“
Vydal Institut Václava Klause jako publikaci číslo 66/2023.