Mou sociální bublinou rezonuje otázka, zda zakázat do země vstup Rusům, kteří prchají před mobilizací, nebo je naopak jakožto uprchlíky přijmout. Protože je to otázka, která má nejméně tři zajímavé roviny (právní, etickou a strategickou), bude to tedy dnešním tématem. Zároveň vám řeknu i svůj názor.

Úvodem si dovolím jeden postřeh. Sledujte následující text: „Obyvatelé nemohou za to, že je jejich země zatažena do války, vládne tam diktátor a lidé o ničem nerozhodují. Navíc fakticky jsou ohroženi válkou, ta není smyšlená, ať mají jakékoliv přesvědčení. Opravdu jim hrozí smrt. Ano, jsou mezi nimi radikální lidé, ale ti byli zradikalizován prostředím, v kterém vyrůstali. A většina je sice mlčící, ale válku si jistě nepřeje.“ A pak tenhle: „Je to jejich země, sami můžou za to, jak to tam vypadá. Ať tam zůstanou a bojují proti režimu a zařídí si tam svobodu, demokracii a mír, pokud o to doopravdy stojí. A pokud ne, tak proč utíkají sem, vždyť to tady bude díky nim vypadat jak tam.“

Tohle jsou argumenty, které jsme slýchali například roku 2015 o Sýrii, nebo o libovolném konfliktu na Blízkém a Středním Východě. Ta zajímavá část je, že ti, co to říkali v roce 2015, by dnes často nechtěli Rusy přijmout s podobnými argumenty, jaké zaznívaly v roce 2015 (vyjma jednoho, který je dost složitý, a tím je kulturní odlišnost), nebo naopak mlčí. Nebudu si z toho ale dělat legraci, je to vážné téma, tak k věci.

1) Nejprve si dovolím začít jedním vlastním názorem. Jsem toho názoru, že suverénní stát má právo si rozhodnout, koho na své území pustí. Může to být rozhodnutí neetické, může být strategicky nevýhodné, ale má na to právo, protože toto právo vyplývá z definice státu jako subjektu mezinárodního práva. Jsou samozřejmě mezinárodní úmluvy, které upravují například právo azylu, ale zde jsou tři aspekty – jednak, je to stát, který ji přijal (a mohl by od ní například odstoupit), vztahuje se na azylanty, kteří na území státu o azyl žádají, a do třetice neznamenají automaticky právo na jeho udělení. Protože pustit na své území větší množství lidí z jiné kultury (k tomu čtěte třeba Střet civilizací od Huntigtona) může vést k vnitřnímu konfliktu, jedná se o absolutně podstatnou otázku vedení státu, a představitelé státu mají povinnost k ní takto vážně přistupovat a podrobit ji veřejné diskuzi.

2) Právní otázka – splňují ti, co utíkají před mobilizací, podmínky práva na ochranu? Budeme se bavit o České republice, protože, jak bylo řečeno, v jiné zemi to mohou mít jinak. U nás platí zákon o azylu.

Ustanovení § 12 říká:

Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec

a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Tohle splňují. Pokud je ruský občan povolán a odmítne, hrozí mu až deset let vězení. Není zřízena žádná civilní služba pro ty, co například odmítnou z důvodu výhrady svědomí. Nemůže odmítnout ani ten, co si myslí, že válka proti Ukrajině je zločin (naopak – tyto lidi sbírají na demonstracích a do uniforem oblékají přednostně). Do třetice je zjevné, že se tím Putin zbavuje menšin (například Krymští Tataři tvoří 15% obyvatel Krymu, ale dostali tam 90% povolávacích rozkazů. Očividně se chce zbavit potenciálních potížistů a ještě chce, aby tu špinavou práci odvedli Ukrajinci). Do čtvrtice, jeden z důvodů pseudoreferend je prohlášení okupovaných území za Rusko, protože podle zákonů Ruska můžete poslat mobilizované jen na ochranu ruského území.

Na druhou stranu o azyl se má žádat v první bezpečné zemi, a to bychom byli jen při letecké dopravě. Nebo v případě, že se má Rus vátit z ČR domů, ale obává se narukování a zabití, případně trestu za odmítnutí. Dále jsou důvody pro odmítnutí azylu dle §16, které ovšem na naši věc dle mého názoru přiléhavě nedopadají. Na druhou stranu jim aktuálně žádný konkrétní trest nehrozí (a asi nezavřou milion lidí do vězení, je to zatím spíše obecná hrozba), takže se nabízí uvažování o udělení doplňkové ochrany (takový judikát znám z SDEU v souvislosti s odmítnutím vojenské služby v Sýrii). Doplňková ochrana je časově omezená, nejméně na rok, a to by bylo vhodnější řešení.

I z mezinárodního hlediska (jak mezinárodních smluv, tak specificky práva EU) se ochrana nabízí. SDEU konstatoval, že „pokud jde o odvedence, který odmítá vykonávat vojenskou službu v konfliktu, ale neví, jaké bude jeho budoucí pole působnosti, v kontextu totální občanské války charakterizované opakovaným a systematickým pácháním [válečných zločinů a zločinů proti lidskosti], je třeba předpokládat, že výkon jeho vojenské služby bude zahrnovat přímé nebo nepřímé páchání takových zločinů nebo činů, a to bez ohledu na jeho pole působnosti.“ Dodal, že , že existuje „silný předpoklad“, že vyhlídka na trest za odmítnutí výkonu vojenské služby by za takových okolností znamenala pronásledování. Uvedené by platilo i na válku na Ukrajině, kde ruská armáda zjevně a prokazatelně páchá válečné zločiny a kde lze očekávat dokonce zapojení do okupace a útočné války, která je zcela v rozporu s mezinárodním právem. (Povšimněte si, že výkon vojenské služby sám o osobě důvodem ochrany není). SDEU také konstatoval, že v souvislosti s ozbrojeným konfliktem a kde neexistuje žádná právní možnost vyhnout se vojenské povinnosti, je velmi pravděpodobné, že orgány budou odmítnutí výkonu vojenské služby vykládat jako akt politického odporu bez ohledu na složitější osobní motivy dotyčné osoby.

Z právního hlediska mě tedy nenapadají obecné důvody, proč alespoň doplňkovou ochranu na jeden rok neudělit. (Kromě opodstatněných specifických případů „ztracených dokladů“, lhaní o osobních údajích nebo napojení např. na zpravodajské služby Ruska.)

3) Etické hledisko

To je trochu složitější. Z různých výzkumů a prohlášení se nabízí, že ti, co utíkají, nejsou žádná opozice. Neutíkali po obsazení Krymu, neutíkali po vyhlášení války, s tím vším jsou celkem v pohodě. Existovala jistá společenská smlouva mezi běžným Rusem a režimem – dělej si venku, co chceš, ale nás do toho nezatahuj. Neutíkají před Putinem, neutíkají před válkou, utíkají před osobní zodpovědností, osobním zapojením. Kdyby ve válce zabili všechny Ukrajince, hlas by odvedenci asi nezvedli, ale nechce se jim umírat. (Jistě to neplatí pro všechny, ale pro většinu ano, jsem o tom přesvědčen; jistý reportér se jich na hranicích ptal na jednoduchou otázku – Komu patří Krym, komu patří Donbas? Hádejte, jestli odpověděli jednoznačně, že Ukrajině).

Na druhou stranu zakládá jejich pomýlenost nebo bezcharakternost nějakou změnu etických norem u nás? Je tím jejich přání nenechat se zabít ve válce na Ukrajině nemorální? Je etické je donutit narukovat tím, že jim zabráníme vycestovat do všech okolních zemí? Je to etické vůči Ukrajině? Protože Zelenský vyzývá mobilizované, aby z Ruska uprchli a pokud se jim to nepodaří, aby se při první příležitosti vzdali, že s nimi bude zacházeno lidsky a naleznou způsob, jak se vyhnout repatriaci, kdyby se báli trestu.

Další etická otázka je – jestliže víme, že ruská armáda páchá válečné zločiny, je velmi pravděpodobné, že dostanou takový rozkaz i oni. Máme právo po nich žádat, aby ho splnili nebo nesli následky jeho nesplnění?

Jinou otázkou také je, zda budeme z našeho rozpočtu podporovat ty, kteří se podíleli na udržování státu, který je agresorem. (Z právního hlediska však za zločiny proti míru – např. rozpoutání útočné války - odpovídá vedení země, ne obyvatelstvo).

Poslední etickou otázkou je - to u nás budou ukrajisnké ženy a děti a ruští muži? Je to fér, vystavovat je kontaktu a dalšímu stresu?

4) Strategické hledisko.

Je iluze předpokládat, že nějaký odpor mobilizovaných povede ke zhroucení režimu. To v Rusku není možné. Navíc se mobilizují zejména menšiny a odpůrci režimu, kteří mají nejmenší šanci na tlak směrem nahoru.

Lze také vyjít z toho, že každý mobilizovaný, který uteče, představuje administrativní zátěž pro Rusko – musejí ho povolat, musejí ho hledat atd. Odčerpává Rusku hospodářské zdroje (protože nepracuje), odčerpává z rezervy branců (ta není neomezená), snižuje reputaci Ruska a v konečném důsledku šetří zdroje, životy a svědomí vojáků Ukrajiny (prostě nemusejí při osvobozování země zabít ty, co nenarukují).

Je zde samozřejmě hledisko bezpečnostní. Určitě je mezi nimi několik agentů, kteří využijí situaci jako záminku (zpravodajská práce, rozšiřování dezinformací, předstírání ukrajinského původu atd.), určitě jsou mezi nimi zločinci a zcela jistě bezcharakterní zastánci agrese na Ukrajině, kteří se jen chtějí vyhnout válce. Jenže těch tu máme dost už teď (a cynicky dodám, že nejen cizinců). A máme vlastní zpravodajské organizace a policii, abychom si s nimi poradili.

Navíc Tomáš Forró popisuje zajímavý efekt – když byli obyvatelé některých území Donbasu vystaveni ruské propagandě a měli např. jen ruské vysílání, byli radikálnější. Když došlo ke znovuobsazení oblastí Ukrajinou a obyvatelé měli přístup k širším informacích, jejich postoj se o něco změnil. Pokud někdo tvrdí, že názory běžných Rusů jsou formované ruskou propagandou, tak jejich pobyt v západních zemích má šanci jim ukázat jiný styl života, vlády a jiné pohledy na věc. Když se pak vrátí domů, zkušenost jim nikdo nevezme.

S ohledem na velikost okolních zemí to také nebude hospodářsky likvidační, jsou navíc v produktivním věku a vesměs zřejmě budou pracovat.

5) Závěr: z právního hlediska je správné je přijmout, ze strategického hlediska je výhodné je přijmout, z etického hlediska si nejsem jistý, ale stejně je to dva a půl ze tří pro přijetí. A tohle je můj názor.