„Slyším, že by měli Rusové předem udělat důkladnou rozvahu, jenže oni přesně takhle nepracují. Místo aby metodicky zvažovali všechny možné důsledky své akce, mnohdy spíš pracují ve stylu ruských mafií. To znamená naprostý nezájem o to, jestli v akci zabiju pět nebo deset lidí. Což se přesně ukázalo ve Vrběticích.“ To jsou slova jednoho z odborníků.

Stejné úvahy, které tento bývalý zpravodajec vyvracel, slyšíme mnohdy nejen od našich lidí, ale i od diplomatů či politiků ze staré Evropy.

Naposled třeba zaznělo, že je nepravděpodobné, aby teroristické akce po Evropě prováděli stále stejní dva agenti, kteří se pohybují po světě s falešnými pasy, aniž mění svou podobu a tak dále.

Důvod je zřejmý: podobné teroristické akce neukazují jen na to, že jde o střet zpravodajských služeb, ale i střet dvou rozdílných kultur, z nichž jedna strana je finančně značně oslabená. V Rusku HDP loni klesl o 3,1 procenta, zatímco v Číně stoupl o 18 procent.

Na zmíněné kulturní rozdíly, na které často zapomínáme, protože nejsme schopní vystoupit ze zaběhnutých evropských stereotypů myšlení, poukazuje přehršle knih včetně těch, které napsali naši bývalí zpravodajci.

Třeba v knize Špion vypovídá Josefa Frolíka, který opustil Československo po roce 1968, se můžeme dočíst, že základní rozdíl je v tom, „že zpravodajské služby Západu nemají možnost využít poznatků získaných posledním obecním policistou kdesi v zapadlé vesničce, protože namnoze ani neví, že nastala situace, která by se využít dala“.

Jinými slovy pro ruské a bývalé naše tajné služby jsou potenciálními nepřáteli nejen cizí špioni, ale i všichni občané jejich země, kteří s nimi nespolupracují, a se stejnou logikou se dívají na občany zemí, kde působí. A proto je jim jedno, kolik lidí zabijí. Jsou to pro ně nebezpeční soupeři, odpůrci, rivalové.

Dále v knize čteme úvahu, která platí dnes i o nás: „Počítáme-li, že na jednoho zpravodajského důstojníka potřebuje zahraniční rozvědka alespoň deset pracovníků, aby mohla kontrolovat jeho činnost, pak zjišťujeme, že státy jako Rakousko (...) jsou vlastně vydány na milost a nemilost. (...) Co může dělat Rakousko, je-li tam v zastupitelských úřadech států sovětského bloku dohromady 500 až 700 zpravodajských důstojníků?“

A podobně Ladislav Bittman, který žil ve Spojených státech, v knize Špionážní oprátky popisuje instruktáž, kterou dostal od kolegy, když byl nasazen na české emigranty v Berlíně. Cituji: „Hele, netvař se kysele, nebuď vůl. Musíš se naučit v tom plavat. My jsme všichni banda podvodníků a jednou nás rozeženou. Do tý doby si musíš najít koryto. Stačí malý korejtko. Nízký, abys do něho dosáhl, a dokud ti milovaná matka strana sype, žer a buď zticha.“

Ani tato logika dělnických kádrů, kteří u nás ovládali kdysi rozvědku, v Rusku neplatí: zpravodajské služby tam patří mezi velmi privilegované elitní instituce již od Alexandra III., tedy asi 150 let. Lidé jsou tam přesvědčení, že tomu tak bude věčně. Vždyť i nynější prezident, který z těchto služeb vyšel, může vládnout až do roku 2036.