Je nejvyšší čas – vyrazit do předvolebního boje. Do 2. kola postoupili 2 kandidáti. Oba jsou všeobecně známí, takže nemá cenu analyzovat rozdíly mezi nimi, které jsou navíc zela očividné. Proto dám jednoznačně přednost své zcela subjektivní reflexi nadcházejících voleb prezidenta ĆR 2023.

Začnu tím, že 28. ledna hodlám určitě odložit rukavičky salonního anarchisty, abych si mohl tentokrát z plna hrdla užít svůj doušek z posvátného grálu demokracie u volební urny. Koho volit je mi jasné ale nechci nikomu nic ani nikoho vnucovat. Ta otázka se dotýká tak intimní zóny každé osobnosti, že bych to sám považoval za pokus o znásilnění. A tomu se chci každopádně vyhnout.

Tím spíš, že jsem si plně vědom vlastnosti slov mít neuvěřitelnou sílu, díky které dokážou být až neskutečně agresivní. Takže mohou snadno zranit. To hrozí i dnes v následujících řádcích, ale ty se týkají dvojice, která do arény vstoupila sama a dobrovolně. Takže nemůže hledět na rány, které případně utrží. Prostě – může si za to sama. Navíc předem ví, že vyhraje jen jeden.

Svádějí lítý zápas, ale nejde o boj na život a na smrt. Cílem není krev soupeře a jedinou zbraň povolenou pravidly tak představují argumenty. Jejich použití je přitom velice subjektivní, resp. záleží na tom, kdo a jak je používá. A to za přímé účasti veřejnosti, která má jasnou dvojroli: aktivní a pasivní. Jako ý přihlížející divák, aby nakonec rozhodla palcem o vítězi…

Někomu to může připadat až jako zvrácenost, ale obecenstvo si to většinou chce prostě užít. A těžko se dá čekat, že bude sedět v klidu a tichosti. Ostatně co chtít po člověku, kterého v zemi zaslíbené demokracii údajně sám W. Churchill označil za svoji nejhorší zkušenost.

A tím jsem se konečně dobral toho, proč si osobuji právo pokřikovat z davu (na této internetové stránce) na oba aktéry současného klání. Protěžovat žádného z nich nebudu. Nevidím nejmenší důvod. Dokonce nepopírám ani dioptrie, které mají vliv na ostrost mého pohledu. Jednoznačně vycházejí z osobních zkušeností, které deformují obrazy, co vidím.

Ve výsledku, daném dostatečně kritickým okem, tak mohu konstatovat, že v případě prvního kandidáta se nedokážu příliš ubránit dojmům, které jsem získal jako voják základní služby (četař absolvent) před desítkami let. Pamatuji si je dodnes a pozitivní rozhodně nejsou. Ale přiznám, že mi v čase nijak nezabránily stát se papírově kapitánem v.v.

Co se týká druhého z uchazečů, přiznám rovnou brýle, které mi už v klukovských letech nasadily knížky. Konkrétně foglarovky, co jsem hltal jako všichni kolem. Včetně sešitových vydání comixů o příhodách Rychlých šípů. Tehdy jsem se logicky setkal i s Bratrstvem kočičí pracky.

Po letech mám najednou neodbytný dojem, že z těch stránek dokázala trojice Dlouhé bidlo, Bohouš a Štětináč dnes vystoupit. A to v trojjediné podobě člověka, který je tyčkovitě vytáhlý, dokáže neuvěřitelně fňukat kvůli čemukoliv, nemluvě o jeho í sestřihu vlasů a odpudivém chování.

Něco takového patří jen na stánky knih, které se dají prostě obrátit nebo i zavřít a strčit maximálně zpátky do knihovny. Na Hrad určitě ne. Tam nepatří, alespoň podle mého názoru. A tomu hodlám dát, s ohledem na aktuální mezinárodní situaci v nedalekém okolí, jasnou a konkrétní podobu svým hlasem.