Rozhodnul jsem se nezúčastnit 1. kola letošních prezidentských voleb. Beru to jako projev osobní vzpoury proti zaběhlým pořádkům, které diktují: zúčastnit se vždycky. Hlavní důvod se ukrývá v seznamu kandidátů. Svůj názor mám jen na pár z nich - většinou jde o ty, které znám osobně. Což mi mé rozhodnutí usnadnilo.

Jasně vyhraněný postoj mám vůči jedinému ze všech, a to zcela negativní. Další 2 na hradní pozici prostě nedorostli, alespoň podle mých představ. Mezi zbývajícími mě pár z nich zaujalo, ale jen do té míry, že jsem ochotný jejich případnou volbu bez problému akceptovat. Suma sumárum – na zapojení se do zahřívacího kola a vhození svého hlasu do volební urny mi to nestačilo. Prostě si počkám na 2. kolo.

Jestli vstoupím do aktuálního klání jako volič ‚na ostro‘, ukážou teprve konečné výsledky po prvním kole. Rozhodující silou se stane můj záporný názor na jednoho z uchazečů. Pokud postoupí do finále na konci měsíce, kdy se má rozhodnout o tom – kdo z koho, volit půjdu. Ale s jediným cílem: použít svůj hlas jako protestní.

Když nepostoupí, nezúčastním se tentokrát té volební trachtace nejspíš vůbec. V zásadě totiž nevidím mezi ostatními kandidáty žádný důležitý rozdíl, aby to musel být ten či ona. Objektivní okolnosti sice v zásadě značně nahrávají jedinému ze všech. Ale ani to nepovažuji za dostačující.

Hlavní problém totiž vidím jinde: jeho podstata spočívá v představách, které o člověku vhodnému na hradní pozici mám. Nebudu skrývat, že v dosavadní historii jim odpovídal pouze jediný (ze tří). A v této souvislosti Jsem si zároveň plně vědomý toho, že být kritický nestačí. Člověk – volič přece musí vědět, co chce.

Nechci chodit kolem horké kaše, resp. to bych věděl. Mám svého konkrétního favorita, ale ten má hned několik slabin. Především - na seznamu kandidátů vůbec není. A jestli by byl vůbec ochotný svoji nominaci zvažovat, netuším. Nehovořili jsme spolu o tom. Osobně se vůbec neznáme. A obávám se, že pro řadu lidí by byl těžko volitelný kvůli cejchu, který české veřejnosti vypálil už na více než 6 století oheň při smrti Mistra Jana Husa.

Mimochodem, stejně zničující hendikep představuje pro polovinu kandidátů v jakýchkoli volbách v Čechách jediná věta z národních bájí a pověstí, která kdysi zazněla údajně na Vyšehradě: „Hanba mužům, kterým žena vládne!“ Jak čelit této macho-brutalitě v krystalické podobě, umocněné ještě zkušenostmi z Dívčí války, zůstává stále nezodpovězenou otázkou.

Prostě máme tyhle věci v krvi, někde hluboko pod kůží. A jednáme podle toho, kdykoliv na to přijde. Bez ohledu na vlastní prospěch jsme díky tomu schopní odsuzovat konkrétní osoby, aniž bychom se nad nimi skutečně zamysleli. Osobně se obávám, že by to mohlo potkat i mého favorita.

Je to člověk, který by na Hrad podle mého názoru rozhodně patřil. Jeho rozhled, šíře spektra sfér, kterým dokáže věnovat pozornost, stejně jako schopnost zformulovat vlastní názory na základě hluboké erudice by mu umožňovaly vrátit na Hradčany opět rozměr hlubokého ducha, který považuji za mnohem důležitější než politické zkušenosti z prostředí pochybné úrovně.

Jméno uvádět nebudu. Řekl bych ho maximálně tak svému zpovědníkovi, ten by mi mohl porozumět. Ale jsem od narození nevěřící neznaboh, dokonce nepokřtěný. Takže ke zpovědi se určitě nechystám. A TH nesporně vůbec ani v nejmenším nehrozí, že tu svojí nominaci někde provalím.