19.4.2024 | Svátek má Rostislav


VOLBY: Jednou budem dál

31.1.2023

Jak pravil Karel Kryl: „Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat.“ Troufal bych si doplnit klasika větou: „Pokud se dotyčné osobnosti povede dožít dostatečného věku, musí se připravit na to, že se nepřestane divit.“ Mediální cirkus, kterému se u nás, a nejen u nás říká: „přímá volba prezidenta“, konečně skončil. Ono už se to skutečně nedalo poslouchat. Z médií, a hlavně z televize tekly proudy žvanění, naučených floskulí, lží a urážek i obyčejných pitomostí, že už se z toho kdekomu zvedal žaludek. Místo boje o ideály a směřování státu do budoucnosti byl podle západních vzorů stát rozdělen na občany kategorie „A“, kteří jsou ti hodní a správně myslící a na občany kategorie „B“, kteří jsou zaostalí primitivní burani. Na sociálních sítích se pak objevovala hesla typu: „Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí“. Podle kolujících zpráv a podle tvrzení investigativního novináře Martina Shabu za těmi mediálními manipulacemi stála, tak jako před volbou paní Čaputové na Slovensku, mezinárodní lobbistická a advokátní skupina Squire Patton Boggs. V ní má pro Evropu , Čínu a Rusko silné slovo „přítel po boku“, jak jej nazval Petr Pavel, a to první hybatel tzv. Sarajevského atentátu na Václava Klause z listopadu 1997 Petr Kolář. Myslím si, že to dobře shrnul politolog Lukáš Valeš viz. https://cnn.iprima.cz/dobro-a-laska-versus-mordor-kampan-rozdelila-generace-i-rodiny-mysli-si-politolog-199365 . Pro pořádek si připomeňme, že rozdělení občanů na tyto kategorie pod vedením profesionálních mediálních manipulátorů a za pomoci medií není nic neobvyklého. Stejně jsou již tak léta manipulováni občané USA, Brazílie a Argentiny, Izraele, Polska a Maďarska atd. Takže to nebyl ani tak překvapivý vývoj po 33 letech od poslední změny režimu v naší vlasti.
Dokonce pro mne nebylo ani překvapením, že se na funkci prezidenta jako nejsilnější kandidáti vypracovali dva bývalí komunisté. Podíváme-li se na dějiny Německa, Itálie, Rakouska či Francie, víme, že ještě 30 i více let po válce stáli ve vládách těchto států např. v Německu bývalí vysoce postavení nacisté, stejně tak jako v Rakousku. V Itálii Mussoliniho fašisté překabátění na nové demokraty ovládali Itálii až do 80. let.
Pokud se tomu někdo diví, je buď naivní anebo prostě historicky nevzdělaný. Tito lidé mají většinou dobré vzdělání, zkušenosti a jsou díky svým „hříchům“ lehce ovladatelní. A je jich dost.

Každý režim, i ten diktátorský, k sobě přitahuje určité množství schopných a ohebných lidí. Takže tvrzení bývalého předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, v němž vyzdvihuje postup generála Petra Pavla a expremiéra Andreje Babiše a ironicky tvrdí, jak prozíravá byla vlastně kádrová politika někdejší KSČ, když její bývalí členové dokázali i po takové době opanovat politický prostor, není tak od věci. Jak na to upozorňoval již před mnoha lety můj chartistický kolega Petr Uhl, že v KSČ bylo 1 600 000 lidí a rozhodně nebyli všichni úplní blbci a zaostalí.

Takže ani to, že jeden z nich podával hlášení soudruhům z StB, jako zaměstnanec podniku zahraničního obchodu, kde to bylo prakticky povinností, mne vůbec nepřekvapilo. Ovšem kandidatura bývalého aktivního člena kontrarozvědky, jehož otec byl význačným pracovníkem komunistické vojenské kontrarozvědky, mne poněkud vyvedla z míry. Jak jsem již říkal jsem, tak stár, že jsem měl mnoho nepříjemných kontaktů s tzv. „kontráši“. V době, kdy byl můj otec dva roky po smrti, (zemřel dva roky po návratu z komunistického kriminálu na následky desetiletého věznění), proběhla tzv. „soudní rehabilitace“ a očištění bývalých údajných zločinců. Sloužil jsem tehdy jako vojín na letišti v Čáslavi. Krátce po tom, co jsem narukoval si mne pozvali „kontráši“ aby mi vysvětlili, jak je Strana a Vláda milostivá, a že přes některé drobné chybičky nakonec (u mnohých většinou posmrtně) uznala, že „zrádné spiknutí“ se nekonalo a že: „když se kácí les, létají třísky“. A hned mi nabídli, že když už teď nejsem syn vlastizrádce, že bych jim mohl chodit říkat, co si rodiny a děti těch bývalých vlastizrádců mezi sebou povídají. A když ano, takže mě čeká závratná kariéra. Protože jsem nechodil „vyprávět“, byl jsem převelen z Čáslavi a na podřadné letiště s mizernými podmínkami a kariéra se jaksi nekonala.
Ze své zkušenosti vím, že „kontrášů“ se báli i jinak kovaní komunisté, a hlavně se jich báli bývalí vojáci východní Svobodovy armády, pod kterými jsem sloužil. A když říkám báli, myslím báli.

Jistěže nikdo nemůže za svého otce a že mohl udělat v životě plno chyb, ale co je moc to je moc. Dobrovolný a aktivní agent na Hradě je na mne moc. Jistě že někteří z krvavých revolucionářů Velké francouzské revoluce pak nakonec sloužili císaři Napoleonovi a po jeho pádu Bourbonům (ohebná páteř je ohebná vždy), a že nacista Werner von Braun organizoval střelbu raket V-1 a V-2 na Londýn a pak by bez něj Američané nedostali své astronauty na Měsíc. To mne ale moc neuklidňuje.
Člověk si v určitém věku myslí, že už viděl a zažil skoro všechno. Ovšem že budou na náměstích tzv. demokratické ČR tisíce lidí zapalovat svíčky, svítit mobily a jásat směrem k člověku, který byl schválen pro svoji diverzní kariéru soudruhy z KGB, je jako zrealizované psychedelické blouznění. Jásající davy vstříc muži, který byl do 17. listopadu 1989 cvičen pro úkol nás všechny demokraty a „kapitalistické zločince“ zničit, a přitom zpívali listopadovou „hymnu“ Jednou budeme dál, tak to se mi ani v nejbujnější fantazii nikdy nesnilo.

My už jsme skutečně někde dál. Ale rozhodně ne tam, kde jsme si představovali v listopadu 1989, že budeme.