Asi první otázka, na kterou by si měl každý volič odpovědět, zní: „Žije ten, kterého jsem se rozhodl volit, pro politiku, nebo žije z politiky?“ Odpověď je zřejmá, protože jakmile demokraticky zvolení politici podlehnou chuti na politice vydělávat buď přímo, nebo získáváním dotací či výjimečným postavením, ohrožují její samotný smysl.

Prostor pro tyto predátory jim otevřela již dávno racionální organizace moderního života, z které se vytrácí kultura, která nás vždy překračuje, je transcendentální. Lidský život se tím redukoval jen na požitky a zážitky, a toho tito lidé snadno využívají. Proto se z postmoderního života vytrácí i politika: namísto problému svobody, o níž se má politika starat, se stále víc řeší jen sociální problémy, jakými jsou ekonomický blahobyt, zdravotnická hygiena, vzdělávací programy nebo hospodářský rozvoj a HDP. Tento posun způsobuje, že nad vším vítězí emoce a emocionální charisma.

Jenže posun v dnešním digitálním věku, který zaplnil veřejný prostor tsunami sdělení, v nichž informace tvoří jen nepatrnou část, otevřel velký prostor marketingu a slibům, jejichž plnění se již těžko kontroluje, protože je přehlušeno polopravdami, nesmysly a bláboly s větším emocionálním nábojem. Ideologie byla nahrazena spikleneckými teoriemi, říká Ivan Krastev. To vede k rostoucí moci charismatických vůdců, jejichž silná vůle po moci, kterou potřebují k uskutečňování svých egoistických cílů, dokáže vzbudit ve voličích a národech hluboké vášně a pocit, že v politickém rozhodování se jedná o osud jejich vlastní i celé země. Podle profesora právní filozofie Jiřího Přibáně, tato situace předznamenala existenciální rozměr politiky jako racionálního povolání bez toho, že by vyvozovala, jaké hodnoty má takový politik hájit. Jeho úspěch je postaven jen na slibech levných dárků pro ty, kteří se o víc nezajímají.

Mezi lidmi díky takovým politikům vzniká mylná představa, že politická moc určuje, jak se bude celá společnost organizovat i vyvíjet. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že vše, co se ve společnosti odehrává, je tak či onak politicky kontrolované a regulované. Ve skutečnosti je to ovšem naopak: politika je jen jednou z mnoha oblastí společnosti. Společnost, podle sociologů, si konstituuje sama svůj politický systém, ale zrovna tak i systém hospodářství, práva, vzdělávání, médií nebo vědy. Proto i ten nejbohatší podnikatel a nejmocnější politik je ve skutečnosti jen otrokem svého majetku a moci. Nezajímá se o svobodu druhých, ale pouze o jejich touhy, které zneužívá pro svůj prospěch.

Velkého politika, podle Hegela, poznáme podle toho, že neprosazuje své nápady, ale uchopí myšlenky, které se v nezřetelné podobě už nacházejí ve světě a prosazuje je. Identifikovat tyto lidi, a přitom nehledat nejbělejšího anděla bez poskvrny, ve změti marketingové bažiny plné lstivých lží, blábolivé chvály a fantasmagorických slibů, je přesně to, co vyžaduje demokracie od zodpovědného občana, který jde k volbám.

Psáno pro ČRoPlus