16.4.2024 | Svátek má Irena


VIZE: Vidím něco velikého

15.2.2024

Vždycky když má „sprostý lid“ (tak se to česky původně psalo) plno řečí a chodí a huláká po ulicích, případně v ruce třímá vidle či jiný zemědělský nástroj, přijde čas, aby známá a významná osoba pronesla zásadní projev. Nejlépe z nějakého kopce. Třeba jako u nás Libuše, když už bylo podle Čechů na Vyšehradě nějak moc hádavých sester, zvaných Teta, Kazi a Libuše, a chtěli, tedy ty lidi, aby se furt neřečnilo, jak vidí město veliké, ale začalo se něco pořádně dělat. Z vidiny města velikého se ještě nikdo pořádně nenajedl. Tak jim Libuše sehnala Přemysla a dál už to znáte. Tedy žádná velmoc, plno měst je větších, ale žít se tady dá.

Podle zpráv dnes zvaných dezinformace, dříve JPPUŘ (jedna paní povídala u řezníka) také v našem dnešním Vyšehradě, zvaném Brusel, lid začal mávat vidlemi a vůbec nedbat na význačné postavení panstva. Takže prý nějaká Urmila von Leyden, nebo jak tak nějak se jmenuje místní šéfová, (s vynálezcem Leydenovy láhve nemá nic společného, vynálezce Pieter van Musschenbroek byl vědec a vůbec slušný člověk!), vystoupila na nejvyšší věž budovy zvanou Brussels Town Hall, že pronese řeč. To ostatně bylo jediné místo, kde člověk nemusel řvát jako kráva, aby ho někdo vůbec slyšel. Doléhal sice i tam řev traktorů, co přijely před vznešené sídlo naší svaté Unie, ale už méně. Z valníků vypustili sedláci krávy, které, jak známo, produkují nebezpečný metan, a vše doplnili hromadami slámy a kravského hnoje. Vše jako třešničku na dortu doplňoval smrad prasečí kejdy, kterou neuvědomělí sedláci, nechápající úžasnou politiku, kterou naše bruselská vláda vede, rozlévali po náměstí. Kdo byl někdy v prasečáku, úplně paní von Leyden chápal. Nahoře na věži byl přeci jen čerstvější vzduch.

Po cestě na místo projevu se ještě stačila zamračit na malého bronzového chlapečka který v ruce drží, představte si to, úplně realistické chlapecké moudí. A drze si čůrá mezi lidi. Paní Urmila si ještě stačila zapsat, že v rámci genderové rovnosti bude nutno rychle zajistit, aby některý umělec vytvořil genderový kompromis „pindíka a pipinky“ tak nějak vhodně dle myšlének LGTB+. Pak vylezla až na nejvyšší špičku známé historické budovy, pohlédla směrem k moři a chystala se hlasitě zvolat některé z význačných výroků, které se zapíší do dějin. Jako třeba ta jistá Libuše.

Jak tak byla rozjetá potom klusání po všech těch schodech, nejprve ji napadlo, že by mohla vyhlásit, že nejméně do roku 2030 se EU stane nejbohatším a nejprogresivnějším sdružením světa. Pak si však vzpomněla, jak to dopadlo s tzv. Lisabonskou strategií z roku 2000, když jsme měli coby dup dohnat a předehnat celý svět. V týhle tý demográcii, pokroku a čistém vzduchu. Ovšem, nepovedlo se.

Jak říkal starý Marx, dějiny mají tendenci se opakovat. Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Podíváme-li se na to, kde jsme dnes, možnosti frašky už jsou vyčerpány. Tedy směšných výroků, typických ponejvíce nepravděpodobností skutečně realizace, už máme za sebou plno. Fraška se bohužel nedá nepravidelně stupňovat podle vzoru: dobrý – lepší – nejlepší. Nepovedená fraška se postupně propracuje už jenom k hovadině k pláči.

Naštěstí s sebou měla U. Leyden českou chytrou horákyni pí. Ďourovou. Ta uspořádala rychle telekonferenci s věrnými druhy, jako byl za nás učitel dějepisu Oesterreicher a dumali, čím to je, že je svět plný samých dezinformací, lží a nepochopení skvělých zítřků. Poradu poněkud rušila Maruna Chlebníková Rajská, která se rozplakala jako onen mráček z Večerníčku o Rákosníčkovi, co na obloze ronil slzy a hlasitě naříkal: „Nikdo mě nemá ruád, nikdo si se mnou nechce huát, vouuuvoou.“

V tom jeden ze skupinky mediálních poradců, bez kterých tato vládnoucí věrchuška přesně neví, ani kam si má případně dojít na záchod, na to přišel: „Oesterreicher tady vykřikuje, že všichni lžou dezinformují a ničí tak naši záslužnou práci. Náš odborný „the pink-ťang“ přišel na to, že žijeme ve vesmíru, kde funguje tzv. „fluidní časová inteligence“. Obyčejná „fluidní inteligence“ je schopnost abstraktně myslet, rychle uvažovat a řešit problémy nezávisle na jakýchkoli dříve v jiných časových úsecích získaných znalostech. A v tom je právě náš problém. Ten čas! My vyhlásíme naši věčnou pravdu v okamžiku „A“ s místně platnou inteligencí. Třeba na základě našeho způsobu myšlení jsme byli dlouho přesvědčeni, že Rusové neumí vyrobit ani pořádný budík. Nějak jsme zapomněli, že přesný budíky možná ne, ale zato tisíce tanků, bojových vozidel, raketometů zvaných „Kaťuša“, přes rakety středního doletu až po ty balistické umí vyrábět pásově jak Baťa cvičky. Nemluvě o kalašnikovech a o letectvu a o tom, že ruský voják přežije sibiřské mrazy a dokáže se živit i kořínky. A protože jsme hluboce přesvědčeni o naší genialitě, vyhlásíme, že pravdu máme my a naše pravda je věčná. A tak každý rozumný člověk, i v Rusku, musí chápat, že tuto válku prohraje. Sdělíme v termínu T a hodině H naše stanovisko, že do půl roku, nejpozději do roka, nebudou mít Rusové čím střílet. Jejich zaostalá mužická armáda se rozpadne a celý svět nadšený našimi skvělými odhady a myšlenkami bude jásat. Něco podobného si už myslel jistý Napoleon, a pak ten uřvanej Němec s knírem. Jediný, kterému se to skoro povedlo byli Poláci, kteří dobyli a též delší dobu udrželi Moskvu. Ovšem to bylo v letech 1609-1618. Holt naši politici a propagandisté nečtou dějiny. (A náš učitel dějepisu Oesterreicher jak by smet.)
A každého, kdo bude tvrdit něco jiného označíme za dezoláta, putinistu, zrádce spravedlivé věci. A pro jistotu zřídíme v ČT mediální oddělení, z kterého nás bude informovat redaktor Hynajs. O tom, jak každému Rusákovi, který neházel po Putinovi kameny, zabavíme majetek a pak nám bude dobře.“

Ovšem jak zní stará píseň: „…čas je běžec dlouhým krokem, nikdy pokoj nedá si…“, a tak jsme najednou v „časově krystalické (tedy pevné) inteligenci“, která nám ukazuje že Rusko sice nevyhrálo, ale rozhodně neprohrálo. Navíc pak přijde okamžik „B“, kdy i my pochopíme, že fšecko je jinak. V Moskvě jsou obchody plné západního luxusního zboží, kam ho pašují „neuvědomělé státy“. I ty chudý ruský vesnice si už polepšily, i na ně něco zbylo. Ty syčáci, co ne a nechápou naše geniální myšlenky navíc kupují laciný ruský plyn a naftu. A my s tím vším můžeme prd dělat. Místo do Evropy „ubozí a zaostalí“ Rusové létají na dovolenou do Thajska, Turecka, Indonésie, a na tropické ostrovy a tamní místní turistické organizace chrochtají blahem.

Že na frontě padne dvě stě tisíc Rusů je Rusku celkem jedno. Vodka jich zabije ročně víc!
Pak navíc stačí pár světových konferencí a projevů různých státníků a my koukáme, jak blázni, že většina světa nestojí na naší straně. Jak už před rokem předpovídal prezident generál Pavel. A dokonce je ta „druhá strana“, ten takzvaný Jih, tak drzá, že nám na plnou hubu vykládá, že to, čemu my říkáme liberální demokracie a všeobecná lidská práva, tomu oni říkají úpadek a návrat k totalitě založené na marxismu.
Nevím, k jakému závěru došli naši geniální vůdcové v okamžiku, kdy většinu Evropy blokují zemědělské traktory, hromady hnoje a kejdy, železnice stávkuje a havaruje tak často, že jenom dobrodruh se s ní vydá na cestu. A v okamžiku, kdy Ukrajině, tedy nám, chybí asi milion dělostřeleckých granátů se usneseme, že jim je dodáme asi tak někdy začátkem roku 2025. My, tedy Západ, jsme jim neposlali ani jediné pořádné moderní letadlo na pomoc, zato jsme však zakázali bankám financovat válečné zbrojení. A zařizujeme, že ve vedení velkých firem má být 50 % žen. A proč třeba ne 50 % plešatých? A to vše v době, kdy Evropa nezvládá miliony imigrantů a nedokáže je ani začlenit do pracovního procesu, ani naučit způsobům sociálních vztahů v Evropě. Ale hlavně se řeší „dezinformace“ které se postupem času náhle stávají informačními fakty.

Já jsem se narodil v době, kdy v Evropě se za poslech cizího rozhlasu hrozilo smrtí, kdy jsme pak dlouhá léta mohli kupovat jídlo a oblečení jenom „na lístky“, takže něco vydržím.

Ale až zničíte evropské zemědělství, evropský průmysl a nařídíte, aby jako za Mao Ce-tunga lidé jezdili do práce na kolech, to jsem zvědav, co to s Evropou udělá. Poslední převrat v 89. roce byla spíše veselice, ale co se bude dít příště, z toho mám skutečně obavy.

To, co plánujete a tlačíte, to se dorůstající generaci nebude ani trochu líbit.