Demokracie je základním stavebním kamenem západního světa. Všichni bijí na poplach kvůli jejímu oslabování pod útoky populistů a autoritářských politiků. Pláčou ale na špatném hrobě.

Europoslanec Pavel Telička v nedávném rozhovoru v DVTV popsal, jak negativní dopady globalizace vytvářejí jednoduché kořisti pro obchodníky se strachem a politické byznysmeny. Tento problém je mnohem širší. S globalizací se sice početně snížila světová chudoba, ale nerovnost mezi lidmi v jednotlivých státech stoupla podle Giniho koeficientu o dva body mezi roky 1990-2010. Globalizace přináší benefity pro ty, kteří mají sociální, finanční a geografické podmínky na ně dosáhnout. To ale nejsou všichni, jak nám ukazuje propast mezi zahraničně vzdělaným městským liberálem a lidmi v naprosto odlišných periferních oblastech.

Důvodem pro obludné negativní dopady globalizace na určitou část společnosti je, že nad ní neexistuje žádná demokratická kontrola. Tak je to u všech globálních témat. Daňové ráje, digitální korporace řídící náš život či ekonomická stabilita a bezpečí, na nic z toho nestačí samotný národní stát. Technologické a ekonomické propojení jim nechává jen málo věcí v exkluzivní kontrole. Pro středně malou zemi našeho rázu to platí ještě víc. Text Globalizace končí. Trendem je lokalizace v České pozici, sobotní příloze Lidových novin, tento obrázek krásně vykresluje. “O ekonomickém směřování Česka se rozhoduje v zahraničních mateřských firmách,” uvedla ekonomka Ilona Švihlíková, sekundovaná Markem Pavlíkem poukazujícím, že “Česko, a mimo jiné také Slovensko, nekontroluje vlastní ekonomiku, která nám vlastně nepatří.”

Pokud se chceme opravdu bavit o demokracii, musíme si uvědomit, že ta nemá v současném světě hranice. Zatímco ale ekonomicky, technologicky či informačně žijeme v propojeném světě, zůstáváme společensky, psychologicky či politicky rozděleni podle vykonstruovaných starých geografických hranic. I kdyby byl svět složen jen z perfektních demokracií, demokraticky by mohly rozhodovat jen o čistě vnitřních záležitostech. Všechny ostatní by měly dopad na ty, jejichž preference nejsou zohledněny. My tento demokratický deficit v ČR máme možnost snižovat díky volbám do Evropského parlamentu. V EU se rozhoduje o osudu našeho ekonomického blahobytu mnohem více než ve Strakově akademii. V ostatních oblastech ale už ne.

Pokud chceme skutečně mít vliv na směřování naší země a našich životů, můžeme toho dosáhnout jen společně se všemi zúčastněnými. To v některých otázkách znamená ČR, v jiných Evropu, jindy spíše Severoatlantickou alianci, ohledně migrace Afriku a v jiných, jako například globální environmentální kolaps, to znamená celý svět. Cesta k bezpečnému Česku vede nejprve cestou k bezpečné planetě. Stejně tak cesta k opravdové demokracii v ČR vede nejprve cestou ke světové demokracii. Jakkoliv bláznivě to může znít, nedělání ničeho a udržování současného sebedestruktivního systému zní hůř. Systém, ve kterém nemáte možnost ovlivnit rozhodnutí, která zásadně ovlivní váš život, je těžko nazývat demokracií.

Autor je politolog, je spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů, Asociace pro mezinárodní otázky a ředitelem Evropského bezpečnostního žurnálu.