Zatímco jsou zraky komentátorů a národa upřeny na divadlo rozdělování „moci“, vládních postů, funkcí a prebend, probíhají mimo pozornost státu a veřejnosti v naší zemi i jiné, existenční procesy.

V Jeseníku skončil strojírenský závod HARD na výrobu ocelových konstrukcí – podnik se stoletou tradicí, jeden z mála zdejších, který se v regionu udržel i díky fachmanství svých zaměstnanců - odborníků, svářečů...

Skončil proto, že se do potíží dostala jeho novodobá mateřská společnost Vítkovice Power Engineering, nejspíš kvůli své zakázce na stavbu elektrárny v Turecku. Poslala jesenický HARD do konkurzu. Výrobní areál byl rozparcelován, jeho části jsou zakoupeny firmou, nad jejímž původem se vznášejí pochybnosti... Přístroje jsou odstaveny, připraveny k rozprodání... Zhruba 130 lidí přišlo o práci. Většina z nich, přestože jsou vysoce kvalifikovaní, novou práci v místě nesežene a dnes ani neví, zda kvůli výpovědím, jejichž pravost byla zpochybněna, dostanou vůbec odstupné či aspoň podporu v nezaměstnanosti.

Cesta z Jeseníku do vnitrozemí je čím dál smutnější. Pod vlakovou tratí ztichlý areál strojíren... zrušená základní škola v Branné... v Jindřichově bystřina lemuje vytunelovanou fabriku - kdysi srdce údolí... za Hanušovicemi ZKL: tam ještě vloni ve dne i v noci parkovala auta, směnovalo se, do noci svítily haly i nazdobený vánoční strom – dnes vše prázdné, na vratech cedule Na prodej.

Po 70 letech to znamená další exodus z pohraničí - z míst, která se sotva stihla za dvě generace částečně zahojit, vytvořit komunity.

Nebylo by lepší, kdyby místo pobídek vložených často naprázdno pro nalákání přelétavých zahraničních investorů si stát opatroval rodinné stříbro – lokální perspektivní drobný průmysl? Vždyť se nejedná o odvětví s obtížnou konkurenceschopností (jako třeba doly nebo tkalcovny). Jsou to menší až střední podniky, v nichž pracují sehrané kolektivy schopné řešit speciální zakázky na míru. Lidé jsou motivovaní lokálním patriotismem. Tato obživná centra krachují často proto, že mateřská větší firma jim nezajistí odbyt, sama je v problémech... či si je někdo přímo vyhlédne k tunelu... Obyvatelé hůře dostupných regionů mají znevýhodněné podmínky čelit těmto procesům, dovolat se práva, najít snadno jinou práci, začít podnikat. V podstatě nikoho nezajímají.

Nebylo by lepší, kdyby si stát spočítal, co bude platit za vylidňování a zanedbání určitých oblastí, za rozpad domovů (sociální dávky, migrace za prací - rozdělené rodiny, neprodejné a neopravované nemovitosti, problémy s alkoholismem...) - a nezvážil sám intervenci?

Stát má účast v některých firmách, které jsou tzv. „strategicky důležité“ - České dráhy, ČEZ... Není strategicky důležité i udržet obydlené a „zabydlené“ pohraničí? Nebylo by vhodné, aby si pohlídal průběh těchto konkurzů, zda neprobíhají podezřele - případně sám se účastnil a ty podniky, které představují funkční organismy s lety prověřenou schopností adaptace, dočasně převzal pod svou ochranu a správu? Vybudovat prosperující podnik je práce na dlouhé roky, zničit ho je snadné a nenávratné – a škoda vložené energie.

Chlubíme se aktivní mezinárodní hospodářskou diplomacií - prostřednictvím těchto agentur by bylo snad možno získat zakázky. Šlo by najmout schopného manažera z oboru, motivovaného odměnou. Ozdravený prosperující podnik by se mohl později privatizovat v transparentním řízení hodnověrnému, nejlépe českému zájemci, s mírným ziskem či nulovou ztrátou pro stát. Jistě, postup má svá rizika; není rozhodně voláním po návratu socialismu – avšak možnosti vstupu, pomoci, supervize moderního státu jsou určitě různé. Není vyloučeno, že by se našlo šťastnější řešení, než dosavadní lhostejnost.