Zápas už pomalu vrcholí. V aréně zbyly dva gladiátoři. Oba se dostali do polohy clinch. V principu jsou tedy podpásovky sice zakázané., ale v tomhle klání, kde vítěz bere vše, je možné očividně cokoliv. A to vlastně z důvodu, že limity si klade každý ze zápasníků sám.

Navíc už je v aréně hodně zvířený prach, takže se poměrně snadno dají přehlédnout úskoky i záludnosti. Nejen ty otevřené, co spadají do oblasti společenských věd. Snad nejlépe to z řad filosofů definoval G.W. F. Hegel v Německu, když psal o využívání strachu v politice.

Narážky na válku, která je v těsní blízkost realitou i, lze bez přehánění označit za zastrašování. S cílem: vyvolat stres a pod jeho tlakem zbavit soudnosti co nejvíc lidi z cílové skupiny, tj. voličů. I když vyvolávání strachu je osvědčenou metodou v politice prakticky dennodenně. Což už samo o sobě odhaluje důraz kladený na politické zkušenosti kandidátů nepochybně v jiném světle.

Za zmínku stojí určitě ještě fakt, že Hegel v této souvislosti hovoří o proměně člověka v raba, což překladu do jazyků současnosti znamená otrok. Takže jde vlastně o zotročování voličů. Ve společnosti, která se považuje za svobodnou, jde o jasný krok zpátky – návrat do otrokářské společnosti. Což je rozhodně víc než na pováženou.

Ale dost filozofování, ještě by to mohlo odvést pozornost od záludností, jejichž podstata zůstává skrytá. K jejímu odhalení mohou nejlépe pomoci tentokrát přírodní vědy. Konkrétně fyzika, kapitola o rovnováze.

Mezi argumenty, které zaznívají v aréně nejčastěji, patří i ten, že příští prezident má být protiváhou k současné vládě. Nezbývá než konstatovat, že toto tvrzení se opírá o sníženou úroveň vědomostí publika. Což se v podstatě vůbec nemusí týkat jen školních znalostí z fyziky, které už dávno odnesl čas.

Cit pro rovnováhu má každý v genech. A snad všichni ji rozvíjeli od dětských let při jízdě na koloběžce či na kole. Takže ten důraz, na ni i její udržení v politice kladený, působí přirozeně a logicky. Má to však jeden skrytý háček.

V ČR není prezidentský systém. Veškerou moc drží parlament. O jeho složení rozhodují volby, což je v demokracii axiom. A jejich výsledek je vyjádřením o stavu rovnováhy v konkrétním čase, na určitou dobu. Ta může být jen pevná nebo vratká, ale to se teprve ukáže. Vždycky, záleží je na rozložení sil. A od října 2021 vratkosti zatím nic nenasvědčuje.

Stejně daný je fakt, že prodlouženou ruku parlamentu představuje vláda – jeho exekutiva. Poslední pilíř z hlediska podílu na moci tvoří soudy. Prezident stojí mimo tento triumvirát. Žádnou moc nemá, jen určité pravomoci. Fakticky má vlastně funkci notáře, a to na úrovni republiky.

Přidanou hodnotou jeho pozice je postavení persona grata, daná Hradem. V průběhu let praxe ukázala, že je to podmínka možná, nikoliv nutná. Ovšem hovořit v případě prezidenta o potřebě udržení rovnováhy moci je čirý nesmysl. A když se mluví při jeho volbě o nutnosti vyvažovat, je to prostě lež nebo blbost.

Z pohledu diváků zápasu v aréně je obojí špatně. A ten z gladiátorů, který se k něčemu takovému uchyluje, by neměl z boje odejít s vavřínovým věncem vítěze. Protože jeho způsob boje je odsouzeníhodný, až zavrženíhodný. Víc k tomu není co dodat. Snad jen tolik, že pak už by mu nic nebránilo, aby v tvrzení nesmyslů pokračoval.