V Právu mne zaujal článek z textového editoru Stanislava Křečka – Těžká role ÚS. Vážený pan ombudsman v něm mj. trefně poukazuje
na nebezpečí, že někteří ústavní soudci mohou být do značné míry při rozhodování o protiústavnosti zákona snižující valorizace penzí ovlivněni zásadním faktem, že v nejbližší době budou chtít „obhajovat“ svůj vysoce prestižní mandát.

K jádru věci – dlouhodobě říkám a píši, že ústavním soudcem by se tatáž osoba měla mít možnost stát toliko jednou. Jednou a dost!

Nemožno opravdu pokládat za případné, aby se někdo stal ústavním soudcem na více než deset dlouhých let v kuse. Po zmíněné době i sebe odolnějšího
a mravně vyspělejšího jedince ohrožuje, že se mu do značné míry podlomí relevantní spojitost s běžným „člověčenským“ životem, tam kdesi dole.
Tedy s životem pověstných spodních deseti a půl milionů, o jejichž životech (ne)přímo ÚS rozhoduje.

Nejdůležitější důvod pro omezení počtu funkčních období nutno vidět v posílení nezávislosti a nestrannosti soudců. Modelově sem spadají i aktuální obavy, zdaleka nejen pana veřejného ochránce práv, z podjatosti, právě z důvodu možného se zalíbení schvalovatelům dalšího funkčního období v Brně v důstojném paláci na Joštově ulici.

Varovné postřehy, že judikáty našeho soudu soudů v „političtějších“ kauzách nemusejí být zcela nestranné, nezaznívají pouze a jen z mluvidel opozičních politiků či právních teoretiků.

Jelikož autor tohoto textu také již něco v oboru pamatuje, tak se mu vybavuje, že dokonce i stávající předseda ÚS vážený pan Pavel Rychetský v minulosti v médiích naznačil, že někteří soudci mohou být motivováni snahou zalíbit
se politikům. A že opakování mandátu soudce není vhodné. (viz například Hospodářské noviny anebo Novinky.cz, březen 2011).¹

Řekněme si to hlavní, charakter funkce ústavního soudce, plynoucí ze zcela výjimečného a pro demokracii a právní stát klíčového postavení orgánu, jakým
je ÚS, si zaslouží jasné omezení, byť i jen možných útoků na super-důležitou soudcovskou nezávislost. Jak by možná řekli dnešní – náctiletí: pokud má být ústavní soudce nadán nějakou super-schopností a super-vlastností, tak musí nést název: Nezávislost! Pravda mladí hráči by ji nazvali patrně stylověji – Independence.

K zákazu opakování funkčního období českých konstitučních soudců by ovšem muselo dojít, stejně jako to se stalo kdysi na Slovensku, změnou ústavy. Tedy nutno najít tři pětiny poslanců a senátorů, což je vždy krajně obtížný úkol.

Koneckonců v sousedním Německu, které je nám častým (nejen) právním vzorem, jsou soudci spolkového ústavního soudu voleni sice na 12 let, což je
o dva roky více než ti naši, ale bez možnosti opakovaného zvolení.

Stará francouzská politologická moudrost říká, že právní stát není živ z daní, ale z důvěry občanů.

Domnívám se, že to bez zbytečného patosu platí i pro české ústavní soudnictví. Vyšší míra koloběhu soudních elit by posílila důvěru lidí vůči našemu státu s hrdým lvem ve znaku. Anebo se pletu?

1 Důkaz zde - Odkaz

(vyšlo v Právu, březen 2023)

Autor je právník a publicista