19.3.2024 | Svátek má Josef


UKRAJINA: Amnesty si našla nového nepřítele

6.8.2022

Amnesty International má už léta zvyk, že se poněkud disproporčně zaměřuje na země, kde –jak to říct – by to jeden snad ani nečekal. Kdysi (2018) jsem se věnoval její výroční zprávě. Na titulní straně byla fotka z protestů v USA. Trumpovo rozhodnutí nepovolit vstup do USA občanům sedmi muslimských zemí byl „nepokrytě nenávistný krok americké vlády… udal tón roku, ve kterém vrcholní představitelé dotáhli politiku nenávisti do nebezpečných mezí…“ Trump byl ostatně uveden spolu s Putinem, filipínským prezidentem Dutertem (to je ten, co nechal postřílet bez soudu tisíce lidí), Venezuelcem Madurou (který dovedl svou zemi na pokraj hladomoru) a čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, coby prezident, který „podrývá práva milionů“. Také jsem se dozvěděl o „závratném zhoršení stavu ženských práv v Polsku“, o sexuálním násilí ve Švédsku a Finsku, ale už ne třeba v Íránu. Nyní jsem se dozvěděl, že ukrajinská armáda ohrožuje civilisty tím, že při obraně před ruskou invazí zřizuje základny a umisťuje zbraně v obytných oblastech. Ukrajinské síly prý jednají v rozporu s mezinárodním humanitárním právem, protože dělají z civilních cílů vojenské.

S tím se úplně neztotožnila ukrajinská pobočka AI, jejíž reakci přeložil Viktor Janiš.

Co říká ukrajinská Amnesty?

Amnesty International dnes na svém anglické webu zveřejnila materiál, v němž kritizuje počínání ukrajinských ozbrojených sil. Vznikl na základě údajů shromážděných zahraničními výzkumníky a výzkumníky z oddělení krizové reakce celosvětové kanceláře naší organizace.

Ukrajinská pobočka se na přípravě ani psaní textu publikace nepodílela. A bohužel jsme se již v hrubé verzi této zprávy dostali do slepé uličky, když argumenty našeho týmu o nepřípustnosti a neúplnosti takového materiálu nebyly vzaty v úvahu.

Zástupci ukrajinské pobočky se snažili zveřejnění tohoto materiálu zabránit. Na naše opakované námitky jsme sice slyšeli rozhodné NE, ale zároveň jsme dělali vše pro to, abychom šíření materiálu minimalizovali. Požádali jsme autory, aby nám předem zaslali všechny verze materiálu (bohužel se tak nestalo), přesvědčili jsme je, aby si vyžádali oficiální vyjádření Ministerstva obrany Ukrajiny, ale oni si bohužel nevyhradili dostatečný čas na odpověď ministerstva, takže tuto studii zveřejnili bez jeho vyjádření. Kategoricky jsme také odmítli tuto tiskovou zprávu zveřejnit na našich webových stránkách nebo ji přeložit do ukrajinštiny, protože je podle našeho názoru jednostranná. Velmi nás mrzí, že ani po všech možných argumentech proti jsme nebyli vyslyšeni.

Každý člověk z ukrajinské Amnesty ví, že Ruská federace je zodpovědná za zločinnou agresi proti Ukrajině. Navíc velkou část našeho týmu tvoří lidé, kteří osobně museli zachránit sebe a své blízké před válkou s Ruskem a přišli o veškerý majetek. Někteří z nás se již dvakrát za sebou stali vysídlenci nebo uprchlíky.

Od 24. února jsme s ukrajinskými kolegy neúnavně pracovali na tom, aby byly všechny válečné zločiny prověřeny a zaznamenány pro mezinárodní společenství. Zveřejnili jsme více než dvě desítky materiálů o zločinech spáchaných Ruskou federací na Ukrajině. Mnohé z těchto materiálů měly mezinárodní ohlas a budou opakovaně využívány v mezinárodních institucích v procesu obnovy spravedlnosti.

Ale máte pravdu, byrokracie, nepochopení místního kontextu, pružný systém práce, ignorování názoru ukrajinského týmu a postoje lidskoprávní komunity na Ukrajině, to vše nám zabránilo zarazit dnešní zprávu už ve fázi nápadu, jak by se slušelo. Přesto jsme se všemi zmíněnými jevy bojovali do poslední chvíle. A budeme bojovat i nadále v různých formách a z různých pozic, ať už nás to bude stát cokoli.

Já i tým ukrajinské pobočky věříme v lidská práva, věříme ve vítězství Ukrajiny, věříme, že všichni pachatelé válečných zločinů musí být postaveni před soud.

Tým Amnesty International na Ukrajině

Morální a strategický bankrot

Ke zprávě Amnesty International se vyjádřil i historik Phillips O’Brien, který na University of St Andrews ve Skotsku přednáší strategická studia. Opět přeložil Viktor Janiš:

Tato zpráva se mýlí v tom, že Amnesty v podstatě kritizuje Ukrajinu za to, že se snaží vyhrát válku. Ukrajinská strategie boje o města byla pro jejich dosavadní úspěchy klíčová.

Když jsem se o zprávě Amnesty dozvěděl, nechtělo se mi věřit, že v ní skutečně stojí to, co se píše v titulku, ale pak jsem se šel podívat na vlastní webové stránky Amnesty, a upřímně řečeno, stojí to za to. Tady je titulek:

Ukrajina: ukrajinská bojová taktika ohrožuje civilisty

* vojenské základny byly zřízeny v rezidenčních oblastech včetně škol a nemocnic

* útoky se vedly z hustě obydlených oblastí

* tato porušení práv nijak neospravedlňují ruské nevybíravé útoky, které zabily a zranily bezpočet civilistů]

Nepíše se v ní, že Rusko páchá hrůzné zločiny, ale že Ukrajina by si mohla vést lépe (což by mimochodem bylo stále problematické), zpráva je prudkým útokem na to, jak Ukrajina zatím bojovala (s ubohoučkým komentářem o Rusku na konci).

Vyjádření Amnesty International je na mnoha úrovních ignorantské – jako nejdůležitější mi připadá zdůraznit, že o svobodě Ukrajiny a jejích občanů se rozhodovalo právě v bojích o její města. Pokud se vrátíme na začátek války, udržení Sumy, Charkova atd. bylo klíčové pro bitvu o Kyjev.

Už na začátku války jsem napsal článek, kde jsem se snažil pochopit ukrajinský způsob vedení války. Argumentoval jsem v něm, že boj o města byl pro jejich úspěch zásadní. Druhý nejdůležitější bod.

Ukrajinský způsob války má několik základních prvků, které jsme viděli v Kyjevě a po celé zemi. Jde o:

  • soupeření o vzdušnou nadvládu nad oblastí bojů;
  • odepření kontroly nad městy Rusku, což komplikuje komunikaci a logistiku ruské armády;
  • roztažení ruských sil podél silnic v obtížně podporovatelných kolonách.
  • útoky na tyto kolony ze všech stran.

Článek vyšel v časopise The Atlantic a věnuje se této otázce podrobněji.

Od doby, kdy článek vyšel, Ukrajina s velkým úspěchem zopakovala městskou strategii v Donbasu a donutila Rusy bojovat zuby nehty o Severodoněck, přičemž náklady na dobytí tohoto města byly tak vysoké, že Rusové od té doby prakticky nepostoupili dál.

Ukrajinská svoboda tak byla uhájena v bojích o města a ukrajinské životy zachránilo omezení ruského genocidního postupu.

A pak přijde Amnesty a řekne: Ukrajino, měla bys bojovat způsobem, který pomůže pachatelům genocidy a povede k tomu, že zemře více tvých lidí.

Je to morální a strategický bankrot.

Co se opravdu píše v ženevské konvenci?

A nakonec další poznámka od ukrajinské právničky Oleksy, opět přeložené od Viktora Janiše.

Kromě toho, že je tato analýza Amnesty International odporná a nehumánní, je v některých případech z právního hlediska nesprávná. Pojďme si tu právní stránku rozebrat.

Začněme tím, že mezinárodní právo nejsou jen slova, ale i jejich duch, který určuje, jak má být právo vykládáno. Jaký je tedy duch IV. Ženevské úmluvy a Protokolu I, což jsou hlavní smlouvy upravující ochranu civilistů ve válečných oblastech?

Článek 4 úmluvy uvádí, že „…tato úmluva chrání osoby, které jsou v jakékoli době a jakýmkoli způsobem, za konfliktu nebo za okupace, v moci některé strany v konfliktu nebo okupační mocnosti a nejsou přitom jejími příslušníky.“ To znamená, že cílem úmluvy je chránit nejzjevnější oběti (jimiž jsou státní příslušníci napadené strany) před útočící stranou. V našem případě je Úmluva jednoznačně zaměřena na ochranu Ukrajinců (a příslušníky jiných národů) před Ruskem.

Ženevská úmluva není o zrovnoprávnění jednání agresora a oběti. Jde o ochranu oběti před agresí. Na všechny akce ukrajinské armády je třeba pohlížet v kontextu ochrany, kterou zajišťuje 40 milionům ukrajinských občanů.

AI uvádí, že „Mezinárodní humanitární právo vyžaduje, aby se všechny strany konfliktu v maximální možné míře vyhýbaly umísťování vojenských cílů v hustě obydlených oblastech nebo v jejich blízkosti“. To je pravda. Porušila ukrajinská armáda toto pravidlo? Ne.

Na frontových liniích již nejsou hustě osídlené oblasti. V prvních měsících ruské agrese odešlo 80-90 % lidí. Tento závazek navíc platí „v maximální možné míře“, což znamená „v rámci skutečných možností strany jej splnit“.

Ukrajina nedokáže bojovat mimo obydlené oblasti. Zaprvé proto, že nemá k dispozici vojenskou infrastrukturu, která by boje takového rozsahu pojmula. Ukrajina se brání proti mnohem silnějšímu nepříteli a „městské pevnosti“ jsou jediným způsobem, jak ho zastavit.

Očekávat, že obranné síly vyjdou ze svých opevnění, je v rozporu se základní logikou a Ženevská konvence to nevyžaduje. Za druhé, jelikož Rusové výslovně útočí na obydlené oblasti a zabíjejí/znásilňují civilisty, ukrajinská armáda by měla být tam a chránit je na místě.

AI pokračuje: „K dalším povinnostem chránit civilisty před následky útoků patří odsun civilistů z blízkosti vojenských cílů a účinné varování před útoky, které mohou postihnout civilní obyvatelstvo.“

Odsun civilistů probíhá posledních 5 měsíců. Ukrajinské úřady důsledně žádají lidi, aby se evakuovali. Byly otevřeny evakuační koridory. Ukrajinští vojáci s nasazením svých životů evakuovali civilisty, zatímco Rusko ostřelovalo koridory.

Evakuační vlaky vyjíždějí z východních oblastí Ukrajiny každý den. Všichni, kdo chtěli, jsou již venku. „Poskytnutí účinného varování“, na které se AI odvolává, je povinností ruské armády, která provádí ofenzívu. Je nehorázná lež říkat, že by to měli dělat Ukrajinci, když se brání.

A v neposlední řadě – AI se opírá o výpovědi svědků, kteří byli léta vystaveni ruské propagandě a můžou si vymýšlet jakékoliv historky, aby zapadly do jejich narativu o tom, že ukrajinská armáda je ta „zlá“.