Skupina senátorů (mj. pánové Štětina a Mejstřík) podala vlastně už podruhé v Senátu návrh na novelu Trestního zákona, podle níž by se měla stát trestnou propagace komunismu a užívání komunistických symbolů. Po vzrušené debatě Senát novelu pustil do dalšího projednávání. Na její podpoře se nedokázala sjednotit ani senátní pravice, tvrdé kritice ji podrobil zpravodaj senátor Volný (ODS).

Senátor Volný se odvolal na někdejší rozhodnutí Ústavního soudu k federální novele §260, uvádějící jako hnutí potlačující práva a svobody komunismus a nacismus. ÚS tehdy upozornil, že trestný čin musí být v zákoně jednoznačně definován a že text paragrafu je dvojznačný. Téma je aktuální a zajímavé, jsem na něm osobně zainteresován: novelu z r. 1991 jsem ve FS ČSFR navrhl já, svůj návrh dnes považuji za nesprávný.

Pohnutky navrhovatelů jsou dnes jako tenkrát zjevné a pochopitelné: snaha prosadit uznání, že to, co se u nás dálo v letech 1939-45 a v letech 1948-89, je podobné, srovnatelné a zavrženíhodné. Tato skutečnost byla zamlžena řadou „historických kompromisů“ (1968, 1977, 1989), učiněných nejspíš v dobré víře, ale ve svých důsledcích katastrofálních.

Jenže: podstata demokracie nespočívá v tom, že jsou povolena jen taková politická uskupení, která se hlásí k jejich ideám a principům, nýbrž všechna, která se zavážou dodržovat určité formální předpisy. Jakmile se tohle překročí, dostává demokracie smrtelnou ránu.

S tím také souvisí, že lidé nemají být trestáni za své myšlenky (to je princip inkvizice), ale jen za své skutky. Proto jsou problematické nejen nynější novela, ale i § 260 – 261a trestního zákona.

S tím souvisí praktická záležitost: vůbec nepochybuji o temných záměrech KSČM. Zákaz silné politické strany s masovou podporu by však způsobil v demokratickém systému víc škody než užitku. Bylo by to revoluční řešení v nerevoluční situaci, a není k němu dost politické vůle ani na politické scéně, ani ve veřejnosti.

Přitom nemohu nechat stranou, že způsob argumentace pana senátora Volného vůči jeho kolegovi Štětinovi mi připadá nevěcný a nechutný. Členství senátora Štětiny v KSČ nemá s podstatou věci vůbec nic společného. Pan Volný sice jen reagoval na to, co řekl jeho kolega (podle známé zásady „car nám zasolil, i my mu zasolíme“), ale slušní lidé by tak argumentovat neměli. Navíc vzbudil dojem, že senátor Štětina byl členem KSČ v době, kdy on byl obžalován z pobuřování. Je to pravda?

lidovky.cz 21. září 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.