Minulé úterý se po půlroční pauze probudila k životu Sabina Slonková, předtím šéfredaktorka Babišovy Mladé fronty Dnes, a poskytla na serveru aktuálně.cz rozhovor Karlu Hvížďalovi. Tuto událost je třeba vidět v historickém kontextu. Zhruba o týden dříve rezignovala totiž na svou funkci ministryně spravedlnosti Helena Válková. Původně se zdálo, že rezignuje spíše dobrovolně, pak to trochu modifikovala. A učinila tak devět měsíců poté, co po konfliktu s ní (a po následné dohodě s ní a Andrejem Babišem) odstoupila ze svého postu její náměstkyně Hana Marvanová.

Paní Slonková v rozhovoru s Karlem Hvížďalou blíže vysvětlila důvody svého odchodu z MfD: po roce ve funkci šéfredaktorky došla k závěru, že nemůže odvádět normální práci. Lidé z vedení společnosti MAFRA, s nimiž měla něco společně tvořit, měli úplně jiné myšlení než ona, nezávislost pro ně byla nezávislost odsud až potud. Ona je naproti tomu „stará škola“, je zvyklá pracovat v absolutní svobodě a novinářské řemeslo ji učili lidé, pro které jediným kritériem bylo, zda je zpráva pravdivá. To je poměrně hezký autoportrét.

Kulisou všech těchto odchodů byla velká vlna revoluční nespokojenosti, jež v naší zemi vzedmula před třemi lety. Nespokojenost se dala pochopit. Způsobila ji léta nestabilního vládnutí, které, jak to v případě nestabilního vládnutí bývá, bylo provázeno anarchií a korupcí v politice i ve státní správě. V revoluční vlně se smíchali ti, kteří byli nespokojeni od roku 2006 (opoziční sociální demokraté), ti, co byli nespokojeni od roku 1992, kdy ve svobodných volbách padl první polistopadový disidentský management, a ti, kteří byli nespokojeni od roku 1989 (komunisté, ale taky lidé jako Andrej Babiš, jenž mluví s odporem o „posledních letech“, kdy nám vládli politici, co nemakají a kradou). „Staré pořádky“ (termín Andreje Babiše) se podařilo zbourat poměrně dokonale, nové se teprve rýsují. Lidé jako paní doktorka Válková, odbornice staré školy, Hana Marvanová, někdejší disidentka, i Sabina Slonková, mladá nadějná novinářka z polistopadové líhně, poskytli revolučním změnám image, pan Babiš, který nijak zvlášť přitažlivým image tohoto typu nedisponuje, dodal své manažerské schopnosti.

V průběhu revoluce se ukázalo, že image postupně ztrácí na významu a že manažerské představy o budoucnosti mají pan Babiš a např. tyto jeho spolupracovnice dosti odlišné. Představy pana Babiše o tom, jak má v Nových pořádcích fungovat žurnalistika a justice, se s představami paní Válkové, Marvanové i Slonkové nedařilo sladit. Zároveň se taky ukázalo, že pan Babiš ve sporu s nimi postupně tahá za delší a delší konec.

Nabudu zastírat, že z toho, co vím, mi jsou představy těch třech dam přece jen bližší než představy pana Babiše. Zároveň si musím přiznat, že jako všechno, i ta blízkost je vždycky jen relativní, a že ze svých mladých let si např. pamatuji, jak mi z odstupu jednoho, dvou či třech let po rozpuku „normalizace“ připadaly představy pana Dubčeka či pana Smrkovského taky bližší než představy pana Husáka a pana Biľaka.

Zároveň si člověk v podobných situacích nemůže nakonec nepřipustit dvě věci:

za prvé, že ti první sice měli nepochybně dobré úmysly, ale že vlastně dělali jen štafáž někomu jinému, a že ten někdo jiný je ve chvíli, když už mu nebyli k ničemu, taky bez skrupulí vykopl,

a za druhé, což z toho vyplývá, že dobré úmysly sem, dobré úmysly tam, vlezli někam, kam nikdy vlézt neměli.

Z toho plyne, že pozitivní aureola bojovníků za svobodu žurnalistiky a nezávislost justice je bohužel poněkud jednostranná a že plastický obraz, odpovídající skutečnosti, dostaneme pouze tenkrát, když do ní promítneme ještě negativní aureolu těch, které arogantní a nevychovaný Vladimír Ilijič Lenin kdysi nazýval „užitečnými idioty“, a já je, protože jsem zdvořilý a navíc jde o dámy, nazvu substantivem z titulu tohoto článku.

22. února 2015; psáno pro Echo24