3.3.2024 | Svátek má Kamil


UDÁLOSTI: Respektování Andreje Babiše

2.3.2015

V monotónní šedi českých novin se konečně objevila věc, která stojí za pozornost: politolog Michal Klíma napsal zásadní hodnotící úvahu o Babišově hnutí ANO – a napsal ji do Lidových novin, které před časem Andrej Babiš koupil, pak vyměnil šéfredaktora, nato odtud někteří lidé odešli, jiní tam přestali psát, další naopak přišli a většina, jak to bývá, tam zůstala sedět. Akce pana Babiše byla přitom součástí širšího strategického záměru: bohatý průmyslový magnát si založil poltické hnutí, uspěl ve volbách a už delší dobu suverénně vede v preferencích. Zároveň s tím si opatřil solidní mediální základnu v podobě dvou velkých českých deníků a nejposlouchanějšího soukromého rádia. Podařilo se mu tak vybudovat multiimpérium, jaké v krátkých dějinách České republiky nemá obdoby.

Článek pana Klímy („Nespoléhat na elitářské řešení“, LN 17. 2. t.r.) je zapotřebí posoudit v tomto kontextu: přináší nejen pokus o hodnocení politických aktivit nejpozoruhodnější osobnosti naší dnešní politické scény, ale podává taky jakési svědectví o poměrech v českých médiích obecně, těch Babišových zvlášť,a vůbec v České republice. Svědectví jistě jen dílčí, ale zároveň takové, že by nemělo být přeslechnuto. Předesílám, že text pana Klímy je poměrně sofistikovaný, a tím se liší např. od prostoduše servilního výplodu šéfredaktora Jaroslava Plesla z (rovněž Babišovy) Mladé fronty dnes 13. 10. 2014.

Vyvážený postoj

Podle pana Klímy tu v pohledu na Babišovo hnutí existují dvě názorové krajnosti: jednak „optimistická vize“, podle níž ANO stojí „v čele snah občanské společnosti postavit se systémové korupci a klientelismu“ (je třeba doplnit, že tak vidí hnutí ANO samo sebe). A na druhé straně „negativní pól“: ti, co vidí „ANO jako největší zlo, jako nejvyšší stádium prorůstání byznysu s politikou“. Slova „největší“, „nejvyšší“ zřejmě slouží tomu, aby se vytvořil mezi oběma extrémy dostatečně široký prostor pro střední zlatou a vyváženou cestu, jíž se hodlá dát pan Klíma. Jeho výchozí pozici je nejistota: „Ani dnes není jasné, zda ANO zafunguje jako účinný lék na neduhy tradičních stran, nebo zda bude ještě větším nebezpečím ve smyslu oligarchizace a nástupu autoritářských tendencí.“ U nás tedy po listopadu 1989 tradiční strany nakonec podlhaly oligarchizaci a autoritářství, pan Babiš tomu chtěl učinit přítrž, jenom pořád není jasné, zda ANO je tím správným lékem, nebo zda to snad bude ještě horší než dřív.

Konstruktivní kritika

Pan Klíma nevynáší žádné tvrdé soudy, zmiňuje řadu vlastností zkoumaného předmětu, z nichž některé jsou i pozitivní (specifická elitní strana manažerského typu, strana-firma, strana, která se neváže a netransparentní byznys), a nakonec i to, co nazývá „rizikové faktory“. ANO podle něho „obsahuje rizikový potenciál v důsledku koncentrace politické, ekonomické a mediální moci“. Koncentrace politické, ekonomické a mediální moci je tedy nebezpečná potenciálně: možná z toho bude něco špatného, možná taky ne. Příklad: „Andrej Babiš vlastní rozsáhlou mediální skupinu, která zahrnuje největší deníky, nejposlouchanější rádio a internetový portál. Za předpokladu, že by docházelo k rozšiřování této mediální moci, například o celostátní televizní stanici, šlo by již o hrozbu pro demokratický vývoj.“ Takhle je to ještě v normě a nic dramatického se neděje. Nebo: účast Babiše ve vládě (jako ministra financí) „vyvolává nutně obavy, zda rozhodovací proces není ovlivněn zájmy Babišových firem“. Zejména Finanční analytický útvar Ministerstva financí „může být potenciálně zneužíván primárně proti Babišovým konkurentům“. Není mi úplně jasné, co znamená může být zneužíván potenciálně (zřejmě je to něco slabšího a opatrnějšího než „může být zneužíván reálně“), a co znamená „primárně zneužíván“ – zjevně pokud by byl zneužíván proti Babišovým konkurentům jen sekundárně, bylo by to OK. U takovýchhle formulací mám obavu, aby si pan Klíma ze samé horlivosti nezlomil jazyk.

Pomocná ruka

Autor ovšem neláme nad hnutím ANO hůl. „Připravovaný sněm (hnutí, bd) nabízí příležitost, aby se strana vnitřně demokratizovala“. A hlavně, zcela obecně: to, o co nyní běží, je „revitalizace občanské společnosti“. „Každodenní občanská aktivita by měla pro ANO a jejího lídra vytvářet náročné mantinely v zájmu transparentního a demokratického fungování.“ Protože „bez občanské společnosti může také ANO, jako dříve Věci veřejné, zmutovat v monstrum (zatím se tak tedy nestalo, bd), které bude putovat do politického suterénu celostátních bossů a směřovat k autoritářství (zatím tedy nesměřuje, bd).“ Hlavní sdělení čtenáři je uklidňující: zatím se nic tak strašného neděje. Tento způsob psaní používá u nás řada autorů už od podzimu 2013, je to tzv. nechumelismus (jako by se nechumelilo), Klasickým příkladem tohoto novinářského žánru je např. komentář Respektu „Konec všemocného Zemana“ z 3. února minulého roku. Navíc, jak ze slov pana Klímy plyne, občanská společnost, každodenní občanská aktivita je zjevně připravena podat panu Babišovi pomocnou ruku. Což je i smysl článku pana Klímy. Dá se tedy konstatovat, že je v Lidových novinách takříkajíc na správném místě.

Shrnutí

Takže: pan Klíma píše, že ANO obsahuje rizikový potenciál v důsledku koncentrace politické, ekonomické a mediální moci, Babišova účast ve vládě vyvolává obavy, zda rozhodovací proces není ovlivněn zájmy Babišových firem, a konečně jsou tu pochybnosti, že některé útvary Ministerstva financí mohou být potenciálně zaměřeny primárně proti Babišovým konkurentům. A to vše, pokud tu nebude účinná kuratela „občanské společnosti“, může směřovat k autoritářství. A odtud pramení nejistota: není snad ANO náhodou ještě větším nebezpečím ve smyslu oligarchizace a nástupu autoritářství, než byly dosavadní (nyní už v podstatě zničené, podotýkám já) „zavedené“ strany?

Docela otevřeně říkám že tento způsob psaní považuji za dosti nestydaté matení čtenářů. Když se někde vytváří prostředí, které má všechny parametry džungle, neznamená to vůbec potenciální nebezpečí, že se v něm bude žít jako v džungli, nýbrž že už do té džungle nějakou dobu zapadáme, krok za krokem, nepozorovaně, a o tom, že jsme v ní až po uši, svědčí mj. i to, že už to ani nevnímáme. A pokus, ať už skutečný nebo předstíraný, nespíš tak půl napůl - přivést toho, kdo je zároveň majitelem listu a objektem analýzy, vhodně míněnými a ohleduplně porcovanými radami na správnou cestu, k té džungli nedomyslitelně patří. Jsem na něco podobného zvyklý a zároveň alergický už od šedesátých let minulého století – podobně se totiž chovali tzv. reformní komunisté, kteří v té době už nemohli přehlédnout, že žijí v džungli, a pokoušeli se tehdejší nekorunované krále džungle taktně a útlocitně přesvědčit ne o tom, že vládnou džungli, ale že když nebudou dosti ohleduplní a zpronevěří se někdejším vznešeným a ušlechtilým ideálům, které byly kdysi džungli dány do vínku (myšlenky „socialismu“), mohli by se - a my všichni s nimi – v džungli jedou opravdu ocitnout. Dělali to (tehdy) mj. proto, že za vzniklou džungli nesli spoluzodpovědnost, kterou si nebyli schopní se vším všudy přiznat. Jak to dopadlo, víme.

(pokračování)

(Psáno pro Svobodné fórum)

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.