Pozornost světové i české veřejnosti poutají teroristické útoky v Paříži. Nic proti tomu, jen by bylo neblahé, kdyby nám proto unikla událost, která pro nás může znamenat ještě víc, protože se nás na rozdíl od pařížského krveprolití ve svých důsledcích dotkne zcela bezprostředně.

27. ledna uplyne 70 let od chvíle, kdy ruská vojska osvobodila vyhlazovací tábor Osvětim. Oslavy se budou konat přímo v Osvětimi. Vzhledem k tomu, že jak polští, tak západní politici mají minimální chuť oslavovat Rusy, kteří dnes dusí Ukrajinu, budou mít víceméně pietní, nepolitický charakter. Pořádá je Státní muzeum Auschwitz – Birkenau. Zúčastní se ovšem polský prezident i jeho německý protějšek. Ruský prezident ne.

Putinovi vyšli v nouzi jeho přátelé z Prahy, zvláště jeden, co sídlí na Hradě. Chystá se jakási „paralelní akce“ na Hradčanech a v Terezíně. Její krycí název zní Let My People Live. Zastřešuje ji Evropský židovský kongres, jemuž tč. předsedá ruský miliardář Vjačeslav Moše Kantor, známý svými nadstandardními vztahy s ruským prezidentem. Má to být politická protiváha té polské. Pozvány byly hlavy států včetně amerického, ruského, ukrajinského, izraelského, německého a polského prezidenta. Hlavy států zve přirozeně jejich pražský protějšek, takže prezidentská kancelář se na věci organizačně čile podílí. Rada Federace židovských obcí v ČR se od pozvání Putina z dobrých důvodů distancovala. Úspěšnost organizátorů zatím není omračující, většina z pozvaných nepřijede a dosud není ani přesně známo, zda se vůbec zúčastní sám Putin.

Česká iniciativa vzbudila nevoli ve Varšavě. Podle toho, co píše Gazeta Wyborcza, největší polské noviny, si na ni telefonicky u premiéra Sobotky stěžovala polská předsedkyně vlády (Sobotka to popřel). Poláci jsou ovšem znepokojeni. Nedivím se jim, mně se to nelíbí taky. Je velmi obtížné zbavit se podezření, že by naši političtí slavjanofilové rádi oživili ruský osvoboditelský nimbus právě dnes, kdy Rusko dlouhodobě a usilovně dusí svého ukrajinského souseda, uzmulo mu kus území, na dalším pracuje a špatně skrývané osvoboditelské ambice má i vůči svému „blízkému zahraničí“, které v jejich pojetí končí zhruba u Aše.

Spolupráce českých autokratů, jež jsme si ovšem v sérii svobodných voleb protlačili k moci sami, s jejich ruským protektorem by nás měla zajímat. A schovávat ruský imperiální apetit za miliony obětí holocaustu, které se už jako všichni mrtví nemohou bránit, je mírně řečeno ohavné. Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat nebezpečí islámského terorismu, tohle nebezpečí je pro nás daleko hmatatelnější, zvlášť ve chvíli, kdy má Západ plné ruce práce s nezvládnutými problémy destabilizace blízkého Východu a masové migrace. Jistě nám pomůže, ale budeme si o tu pomoc muset velmi hlasitě říci, aby naše žádost náhodou nebyla přeslechnuta. Věnujme proto celé věci velkou pozornost, a v případě, že by snad Vladimír Vladimírovič za čtrnáct dní do Prahy opravdu přijel, připravme jemu i jeho pražskému hostiteli důstojné přivítání.

11. ledna 2015; psáno pro E15