Jakousi představu o tom, v jakém světě se octneme po volbách, v nichž ČSSD spolu s komunisty nejspíš opět získají většinu, si lze udělat na základě četných publicistických článků z dílny premiéra Paroubka. Jeden z posledních (netroufnu si napsat poslední, protože v době, kdy píši tento text, vznikají už nepochybně aspoň čtyři další) vyšel 30. listopadu v Právu s názvem „A co modrá diktatura, pane Mandlere“. Paroubek si v ní vyřizuje účty s publicisty Mladé fronty Dnes (kromě Mandlera ještě s Martinem Komárkem).

Čtenáře na první pohled zaujme bohatost premiérova výraziva: píše o „řadě útoků“, které „postrádají soudnost a nejsou ničím jiným než štvaním“, jinde zase o „agresivním štvaní proti soc. dem. a mně“. Podobné tóny jsme po listopadu 1989 od českého papaláše ještě nezaznamenali, a to si např. Miloš Zeman při „práci s tiskem“ nebral servítky. Hendrychovská terminologie napovídá, že ke zveřejnění podobného textu musí mít redakce sílu nikoli morální, jak se domnívá pan Paroubek, ale docela jinou.

S tím souvisí poněkud zvláštní představa, že předseda vlády má nárok publikovat články v nejrůznějších novinách, kdykoli si zamane. I tady žije Paroubek v zajetí minulosti. Premiérova roztrpčenost z toho, že mu Mladá fronta dnes neotiskla příspěvek, je něco podobného, jako kdyby si pánové Komárek a Mandler stěžovali, že nemají dost velké slovo na ministerstvu vnitra. Do novin píší novináři, premiéři naproti tomu vládnou a ze svého vládnutí se zodpovídají veřejnosti.

Premiér se hájí proti výtce, že ke své funkci přistupuje manažersky: je přece přirozené, že chce vyměnit management firmy (řeč je o VZP), jejíž hospodářské výsledky se trvale zhoršují. Jsem zvědav na to, kdy se premiér rozhodne vyměnit management mladoboleslavské Škodovky. VZP není žádná jeho firma, ale veřejná instituce, o jejím řediteli rozhoduje Sněmovna na návrh správní rady pojišťovny. Premiérovy pravomoci, pokud jde o management, jsou ze zákona nulové. Premiér se dále mýlí, když prohlašuje za vedlejší, že z VZP cucají „exponenti ODS“ velké peníze. Jakmile něco podobného veřejně vyslovil, přestává to být vedlejší a stává se to hlavním, protože je třeba dokázat, zda šlo skutečně o cucání velkých peněz, nebo normální platby za poctivě odvedenou práci. Předpokládám, že kompetentním rozhodčím se stane soud a že pan premiér se zatím ještě nenacpe za přísedícího do senátu se stejnou horlivostí, s jakou se cpe do role vrchního komentátora ČR, a nepovede se mu celou záležitost „manažersky“ ovlivnit.

Pan Paroubek píše, že by chtěl vidět, co by Komárek napsal, kdyby podobnou smlouvu s VZP jako pánové Hroboň a Ouzký měl nějaký poslanec ČSSD. A volá: pane Komárku, skončete s dvojím metrem! To je poněkud předčasné: pan premiér si s výzvou musí počkat, až se opravdu něco podobného provalí a pan Komárek se zachová jinak než v případě Ouzkého a Hroboně. Dokud se to nestalo, patří ta výzva do učebnice politické demagogie jako zvlášť legračně průhledný příklad.

Nikdo panu Paroubkovi nebere právo klást si podmínky pro případnou koalici s ODS; to, že na ní chce žádat pokračování v evropské integraci, je pochopitelné a správné. Daleko méně správné, i když rovněž pochopitelné, jsou jeho nemravné představy o novém tiskovém zákoně. „Vynutitelné právo na odpověď“ si, jak to z jeho článku přímo dýchá, představuje jako právo odpovídat na jakýkoli text, který mu nepůjde pod fousy. Co má být „přiměřená ochrana občana před neodpovědnými útoky v médiích“ rovněž není těžké si představit. Povede k tomu, že nakonec budou do médií psát papaláši a jejich zjednaná klaka, a kdo si proti tomu odváží otevřít hubu, hned přes ni dostane. Zaštiťuje se (přechodník přítomný) příkladem Německa a Rakouska, míří pan Paroubek plnou parou do Běloruska.

Prezident se prý nemá plést do každodenní politiky. Zlatá slova! Prezident má ovšem právo vzepřít se v mezní situaci, když vláda nebo parlament nabourávají ústavní pořádek země. Například, když by se nějaký zákon nebo jeho účelové použití obracelo proti ústavou zaručené svobodě projevu. Mám sice podezření, že panu prezidentovi by zrovna tohle zase až tak nevadilo (mohlo by se to jemu i jeho stoupencům taky hodit), ale pokud by překonal sám sebe a zapříčil by se, bylo by to docela v pořádku.

Pan Paroubek v článku vykresluje apokalyptickou vizi, kdy ODS zvítězí ve volbách do Sněmovny, bude mít ve svých rukou úřad předsedy vlády, skoro všechny krajské hejtmany, primátory v řadě velkých měst, “pravicová média“ (vliv ODS v „pravicových médiích“ s výjimkou takových, jako je internetové Virtually a některé týdeníky, pan Paroubek velmi přeceňuje) a navíc ještě Ústavní soud a ČNB. Vzhledem k tomu, jakou paseku dělá už jen to, že v PS má spolehlivou většinu zakamuflovaná rudá koalice, je opravdu těžké rozhodnout, zda by ta rudá totalita, která by se odvinula od komunisticko-socialistické většiny v PS po volbách, nebyla přece jen ještě o fous horší. Přesněji řečeno o pořádný fous.

4. prosince 2005

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.