Jak v předvolební kampani, tak v komunálních volbách, které poté proběhly, se znovu ukázalo, jak velký problém je u nás „rozpojení“ komunální a celostátní politiky. Na jedné straně vznešené problémy jako konfrontace s oligarchickými hnutími a konflikt a Ukrajině, na druhé údržba městských chodníků. Je v tom jakási schizofrenie, která souvisí s tím, jak se člověku jeví politika „zezdola“, z úrovně, na níž se odehrává náš každodenní život. Máme své dílčí, lokální zájmy, jejichž političnost si často ani moc neuvědomujeme. Na druhé straně je vysoká politika: jeviště, na němž ji sledujeme, je televizní obrazovka, účinkují v ní bytosti, které souborně shrnujeme pod pojem „oni“. Dostáváme ji k dispozici předzpracovanou, takže chvílemi připomíná kýčovité televizní seriály, chvílemi americké katastrofické filmy. Že jsou obě roviny ve skutečnosti propojeny, člověk pochopí až tehdy, když mu v obýváku přistane dělostřelecký granát. To už bývá pozdě.

Ve skutečnosti se opravování chodníků od vysokých záležitostí a pragmatismus od idejí nedá až tak úplně odseparovat. Udržovat vědomí souvislosti obojího by měly politické strany. V komunální politice se uplatňují tak napůl, čím níže, tím méně. A politický pragmatismus tak snadno degeneruje v bohapustý cynismus.

V české politice posledních let, abychom jí docela nekřivdili, tu jakýsi svorník přece jen byl. Politickému dění ve virtuálním televizním světě dominoval heroický zápas s hydrou korupce a zlodějny. Sociální demokracii, v posledních devíti letech politické soutěže před pádem „starých pořádků“ vždy těsně podléhající, a pražské „občanské společnosti“ se podařilo rozpoutat masové hnutí lidové nespokojenosti, které sice nevedlo k odstranění korupce a zlodějny, ale k tomu, že se polistopadový režim, budovaný po dvacet pět let pracně a jistě s mnohými chybami, začal otřásat v základech. V čele nakonec ovšem nestanuli oni, ale politický jedermann, který sice neoslnil ani pronikavým intelektem, ani mediální přitažlivostí, ani brilantními řečnickými výkony, ale možná právě proto uměl jednoduše a srozumitelně zformulovat to, co od něho chtěli nezodpovědně nabuzení lidé slyšet: je třeba smést staré pořádky, vládu politiků, kteří nemakají a kradou, protože teď přicházíme my, obyčejní lidé, co makáme, nejsme politici a nekrademe, protože už to nemáme zapotřebí. Nepolitická politika druhé generace. To, že vlastně jde o účtování s polistopadovou demokracií, každý rád přeslechl.

Podle českých médií, jejichž část prozíravý politický reformátor předem skoupil, se neděje nic dramatického: česká demokracie kráčí svou cestou. Mezi tím byl všelidovým hlasováním do čela státu zvolen nezodpovědný politik s autokratickými sklony, jedna vláda padla za asistence policejních ozbrojenců, druhou si nově zvolený prezident najmenoval podle svého gusta povětšinou z řad své osobní strany, a třetí byla sestavena – jistě, formálně vzato v souladu s volebním výsledkem – na základě historického kompromisu mezi poraženou polistopadovou demokracií a nastupující autokracií a oligarchií. Svobodě slova je k dispozici na internetu, dokud nám ho po maďarském vzoru nezdaní.

Vláda, která vznikla loni v lednu, je nemravná mesaliance mezi stranou, která se verbálně hlásí k demokracii, hnutím oligarchy Babiše, který účtuje s polistopadovými pořádky, a lidovci, kteří tomu spolku propůjčují lidskou tvář.

To vše se událo standardními demokratickými prostředky: Je třeba jen upozornit, že standardní demokratické prostředky nedávají tomu, co jimi vznikne, konečnou politickou a morální legitimitu. Znamenají jen, že to, co se stalo, se stalo legální cestou.

Komunální prostor je vzhledem k rozpojení „vysoké“ a „komunální“ politiky úrodný terén pro šíření podobných mesaliancí. V pozadí je přesvědčení o tom, že v politice jde nakonec o lepší chodníky a ne o ideje. Dobré chodníky s dobrými idejemi souvisí ovšem daleko víc, než si myslí cyničtí pragmatici. Je proto mj. zhola nepochopitelné, jak mohou politici TOP 09, strany, která svou volební kampaň postavila na konfrontaci s hnutím oligarchy Babiše, v některých větších městech horempádem naskákat do koalicí se svým údajně největším nepřítelem. Kompars k tomu tvoří bizarní, málo zodpovědná uskupení typu „Pirátů“, „Žít Brno“ ap. Česká povolební scéna připomíná dnes lidovou veselicí po skončení závěrečné etapy boje se „starými pořádky“, kde vévodí jakýsi politický gruppensex ve stylu „každý s každým“ a dosud nebývalý cynismus.

V této situaci je významné, aby do budoucna zůstal otevřen prostor pro rekonstrukci české demokracie. A to znamená, dokud existuje svoboda psát a veřejně vystupovat, pečovat i o to, aby se v praktické politice dnes a denně nestíral zásadní rozdíl mezi farmáři a čuňaty z Orwellovy pohádky pro dospělé. V tom by měla spočívat „drobná všední práce“ pro budoucí měsíce a léta svérázného režimu, který nám nadělila Velká protikorupční revoluce.

28. října 2013; psáno pro Echo24