Bývá zvykem zobecňovat historický vývoj do nějaké jednoduché antinomie: tak Masaryk kdysi mluvil o střetnutí teokracie s demokracií, Friedrich von Hayek o boji kapitalismu se socialismem a před ním Karl Marx a jeho následovatelé o nesmiřitelném zápasu proletariátu s buržoazií. Abych nezůstal pozadu, dovolím si nabídnout jiný zásadní střet, totiž ten mezi realismem a radikalismem, reformou a revolucí. Navazuji tím na českou politickou tradici, především na Havlíčka a Masaryka (tedy na to, co psal Masaryk v osmdesátých a devadesátých let 19. století) a na svého zesnulého přítele Emanuela Mandlera. Tohle pojetí je úplně opačné než to marxistické a taky opačné než např. to, které zastával, pokud jde o české dějiny, filosof a jedna z hlavních postav Charty 77 Jan Patočka (zejména ve svých esejích z knížky O smysl dneška). A váže se naopak na celé dějiny západního křesťanství: i v něm od jeho počátků dodnes probíhal a probíhá soustavný a těžký zápas mezi realistickým uvažováním a různými divokými radikálními ideovými projekty.

Já ovšem píšu o politice. Chtěl bych se proto zastavit u dvou pro naši současnost klíčových problémů: boj proti korupci a uprchlická vlna. První část této úvahy vznikla původně jako příprava na jakési setkání, které se nakonec neuskutečnilo, základem druhé je můj příspěvek do diskuse o migrační krizi, kterou uspořádal před čtrnácti dny Klub na obranu demokracie.

Korupce

Korupce v politice je jistě jeden z velmi vážných problémů, jimž se musí demokracie bránit. Ještě daleko vážnějším problémem pro demokracii je ovšem nefungující demokracie. Jen fungující demokracie se dokáže bránit – mimo jiné – i korupci. A hlavním českým problémem po roce 1989 není korupce, nýbrž špatně fungující demokracie. Je to problém v první řadě politický, nikoli snad morální (morálkou v politice nejhorlivěji operují demagogové s nekalými úmysly).

Pod politikou se u nás většinou rozumí pouhá technologie, výkon moci, politikaření a pletichaření. Vinu na tomhle pohrdavém postoji k politice má určitě období bolševismu, ale taky despekt, jakým ji trvale zahrnoval Václav Havel (Havel jistě ovlivnil polistopadový vývoj i v dobrém, ale zrovna tohle moc dobré nebylo). Aby politika nevyschla, je ji prý třeba neustále napájet mravností a lidskými právy.

To je jistě obecně pravda, jen je to třeba pořádně upřesnit. Je samozřejmé, že nemravná politika, která nebere ohled na lidská a občanská práva, je zrůdná. Otázka je jen, jak může obojí, mravnost a ohled na lidská a občanská práva, do politiky vstoupit.

Demokratická politika není pouhá technologie moci. Spočívá ve vyrovnávání dílčích, konfliktních zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti. Spravedlnost je ovšem něco víc než jen mravnost a víc než jen lidská práva. Stojí na osobním přesvědčení, víře lidí, kteří do politiky vstupují. Bez tohoto osobního vkladu těch, kteří ji provozují a kteří za ni se vším všudy ručí, je demokratická politika – a tedy taky mravná politika a politika respektující lidská a občanská práva - nemyslitelná a neuskutečnitelná. Pořádná politika nestojí na nějakém soupisu regulí, ale na víře a přesvědčení těch, co ji provozují.

V České republice byly po listopadovém převratu v r. 1989 položeny základy demokratického politického systému. Zároveň česká politika trpěla dvěma základními neduhy.

Prvním bylo pojetí politiky jako nesmiřitelného zápasu „sil dobra“ se „silami zla“, tedy jakási obdoba „třídního boje“. Boj, který nakonec skončí vítězstvím sil dobra a uskutečněním Božího království na zemi. To je ovšem nesmysl, politika je ze své podstaty v první řádě hledání a nalézání konsensu, dohody, vyrovnání.

A druhým neduhem, který s tím prvním souvisí, je úsilí o dosažení politického monopolu (a uskutečnění „Božího království“). Trpělo jím od počátku do konce Občanské fórum, pak jeho faktický dědic, ODS, pokusem o jakýsi sdílený politický monopol byla i opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS.

Oba ty neduhy jsou zjevným dědictvím bolševismu. Jsou přitom s demokratickým rámcem neslučitelné a činí demokracii křehkou a velmi smrtelnou. Není tedy divu, že se česká politika záhy dostala do bludného kruhu opakovaných politických patů, které ji trvale paralyzovaly. Tím se zároveň prohlubovala už tak nevelká důvěra české veřejnosti v politiku a přesvědčení o potřebě jakýchsi zásadních, revolučních změn.

Chronická krize české polistopadové politiky vyvrcholila v době Nečasovy vlády. ČSSD, nejsilnější opoziční strana, byla s to vládu úplně ochromit, nedokázala ji však standardními ústavními prostředky svrhnout. Proto využila nespokojenosti veřejnosti s politickým uspořádáním a přenesla politický zápas na ulici. „Boj proti korupci“ se stal alfou a omegou všeho politického úsilí, jádrem jakési fanatické a zároveň politicky účelové ideologie, přičemž skutečným cílem bylo, aby „zrádnou pravici“ ve vedení státu vystřídali sociální demokraté. ČSSD přitom získala na svou stranu posthavlovskou „občanskou společnost“, jež žádala „vraťte nám stát“, na nějž měla podle svého přesvědčení morální nárok a který jí byl údajně kdysi politickým pletichařením uloupen. Zároveň logicky vznikla poptávka po falešných mesiáších. Ani ČSSD, ani „občanská společnost“ nedokázala žádného přesvědčivého nabídnout, a tak se sami přihlásili dva: nejprve Miloš Zeman, kterému se podařilo v přímé volbě proniknout do v mnoha ohledech klíčové státní pozice, a pak Andrej Babiš se svým slavným krédem: pětadvacet let nám vládli politici, co nemakali a kradli, a teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. A čím dál tím víc se zdá, že stát bude nakonec vrácen těmhle dvěma. Neúcta k formálním pravidlům demokracie vedla nakonec k výraznému posunu od vlády demokracie (vlády lidu) k autokracii, oligarchii a buranokracii.

V této situaci jsme. Je dobré to vědět, protože naší povinností je i v podmínkách autokracie, oligarchie a buranokracie bránit to, čemu pan Babiš říká „Staré pořádky“, to jest polistopadový demokratický režim. Což znamená především v duchu politického realismu čelit politickému radikalismu a revoluční hysterii nabuzené Velkou Protikorupční Revolucí.

Dokončení zítra.