Téma, k němuž se tu mám vyjádřit, zní „Systémy ovládání v překonaných totalitních státních systémech“, jak jsou prezentovány v (dnešních) médiích. Hlavní otázky přitom jsou: kritika institucí, které tuto problematiku zpracovávají, a to, nakolik sami novináři sbírají materiál a zveřejňují zajímavé informace.

Především považuji za nutné blíže vymezit pro účely tohoto příspěvku pojmy „překonané totalitární systémy“ a „nástroje ovládání“.

Dokážu hovořit jen o ruském (bolševickém) systému, jak se u nás plně prosadil poté, co jsme se v únoru 1948 stali ruskou kolonií. Myslím, že se odlišuje už od titoistického jugoslávského komunismu. Podstatná je skrytá kontinuita se staletou tradicí ruského samoděržaví (přes údajnou diskontinuitu říjnové revoluce, jak ji zdůrazňovali komunističtí ideologové). Rusové v roce 1917 změnili pouze ideologii – na místo pravoslavného křesťanství postavili z Evropy přejatou a upravenou radikální utopickou ideologii, jež se pak jmenovala marxismus-leninismus. Základní rysy tradičního ruského státního systému se přitom změnily jen nepodstatně: polovojensky organizovaná společnost, v níž není místo pro suverenitu a autonomii svobodného jedince, jež nezná ani dělbu mocí, ani institut soukromého vlastnictví v evropském smyslu slova. Nevolnictví, které se sotva dá rozeznat od otroctví. Tedy primitivní politický systém, který měl na dobyté středo- a jihovýchodoevropské státy pustošivý vliv.

Pokud jde o „systémy ovládání“, jde o velmi širokou škálu prostředků. Především je to paralelní stranická a státní správa země a role komunistické strany a komunistického aparátu při správě společnosti všeobecně; pak role komunistického pracovního práva, které umožňovalo pronásledování nepohodlných (nikoli výlučně z politických důvodů); nebo cenzura a ideologické vedení a kontrola médií. Atd. Státní bezpečnost byl jen jeden díl tohoto celku – velmi podstatný, ale neměl by být přeceňován. Jsem např. přesvědčen, že převážná většina mých spoluobčanů se během celého dlouhého období ruské nadvlády nesetkala s žádným důstojníkem StB (s výjimkou úředníků Správy pasů a víz, která formálně patřila pod StB). Běžná denní publicistika se však u nás prakticky výlučně zabývá StB a úlohou agentů StB, proto mi nezbývá než informovat o této věci.

O práci Ústavu pro studium totalitních režimů nelze doposud hovořit, protože se ústav teprve v těchto dnech konstituoval. Bude snad zajímavé, když místo toho řeknu něco o diskusi, která jeho vznik provázela. Odehrávala se jak na politické, tak na odborné úrovni.

Ústav se stal jedním z nejdůležitějších konfliktních témat mezi konzervativní pravicí a levicí. Souvisí to s tím, že česká levice je svým způsobem zakořeněna ve starém režimu – což neplatí jen pro komunisty, ale i pro sociální demokraty: ze staré sociální demokracie, která byla v roce 1948 tzv. spojením s komunistickou stranou zlikvidována, nezbylo prakticky nic. V nejvyšších patrech „obnovené“ strany se po listopadu 1989 usalašili především bývalí komunisté, kteří v té době posuzovali perspektivy KSČ pesimisticky, a reformní komunisté z roku 1968. Pro mnohé z nich měly informace shromážděné v archivech Státní bezpečnosti brizantní sílu a obávali se, že by mohly být proti jejich straně politicky manipulovány. Lhal bych, kdybych se pokusil popírat, že pro konzervativní občanské strany znamenalo totéž určitou naději. Proto se jak v Poslanecké sněmovně, tak v médiích diskutovalo ponejvíce o tom, jak zabránit politické manipulaci s citlivými informacemi. Základním problémem přitom bylo složení rady ústavu, jež měla být původně nominována Senátem, kde má občanská pravice obrovskou převahu. Forma nominace byla pak na základě této debaty modifikována. Druhým kritickým bodem bylo, že na vedoucí místa ústavu mají být nominovány jen osoby, které nikdy nebyly členy KSČ a které samozřejmě splňují podmínky lustračního zákona. Tím byla zvýhodněna především mladá generace historiků, protože ti starší byli velmi často členy KSČ a/nebo agenty StB.

Odborná debata se zabývala tím, zda a v jaké míře je nezbytné zřizovat k již existujícím institucím pro zpracování bezprostřední minulosti ještě jednu novou. Z výše uvedených důvodů měl tento spor často charakter sporu mezi staršími historiky, kteří ovládají oficiální vědecké instituce v ČR, a mladou generací (i když tu byly i výjimky). Spor měl ovšem taky čistě věcnou stránku, k níž se necítím kompetentním zaujímat stanovisko (např. otázka nutné reorganizace archivů a obtíží, které při tom vzniknou). K potřebnosti Ústavu se odvažuji říci jen to, že jsme v ČR od převratu v situaci, kdy musíme pořád dohánět něco, co jsme zanedbali udělat v příhodném čase. Ústav a debaty okolo jeho vzniku to dokazují.

O rozpracování tématu v médiích se dá říci více, protože probíhá prakticky už 17 let. V prvních popřevratových letech bylo podníceno tím, že se někdejšímu federálnímu parlamentu a pak Parlamentu České republiky dlouho nedařilo prosadit zveřejnění jmen spolupracovníků StB. Důvod byl, že se svazky spolupracovníků StB a sledovaných osob zachovaly jen částečně a východisko je tzv. registr svazků, kde jsou jen základní údaje o spolupracovnících, kdežto jednotlivosti o spolupráci se musí často namáhavě dohledávat. Lidé, jejichž jména figurují v registru svazků, jsou zákonem 451/1991 Sb. vyloučeni z vykonávání některých vedoucích funkcí především ve státní správě, mohou se ovšem obrátit k soudu, a doposud Ministerstvo vnitra většinu těchto soudů prohrávalo, protože v podstatě stačí, když „řídící důstojník“ údajného agenta prohlásí, že jej vedl v dokumentaci jako agenta bez jeho vědomí.

Zpracování problematiky v médiích ovšem není systematické a je závislé na informacích, které prosáknou na veřejnost. Týká se výlučně populárních osobností (herci, hvězdy populární hudby) a politiků nebo lidí, kteří usilují etablovat se v politice. V poslední době se např. psalo např. o „nadstandardních vztazích“ bývalého premiéra a dlouholetého prezidenta ČNB Tošovského k StB a o údajné spolupráci populárního zpěváka protestsongů Jarka Nohavici s toutéž. Zároveň u nás probíhá živá diskuse o smyslu a přípustnosti zveřejňování takových údajů. Také zde pravicově orientovaní publicisté zveřejňování podporují, levicoví jsou zpravidla proti. Nejčastější argumenty proti jsou:

Za prvé, věnuje se příliš velká důvěra dokumentaci zločinecké, a proto zcela nedůvěryhodné Instituci, jejímž posláním bylo rozšiřovat dezinformace. Za druhé, zabýváme se jen „malými rybami“, kdežto těm velkým, bývalým důstojníkům StB, se žádná pozornost nevěnuje. A za třetí: to vše se děje podle principu kolektivní viny, protože mezi agenty byly rozdíly co do horlivosti a u mnoha z nich existují významné polehčující okolnosti. Já osobně považuji tyto argumenty za absurdní, protože úlohou StB bylo mj. nadřízené složky o situaci ve společnosti věcně informovat a ne je tahat za nohu, protože věnovat se donašečům je nutné, neboť donášet se nemá, a není třeba čekat na to, až budou „propráni“ ti, kteří je řídili, a konečně protože mezi agenty byly jistě rozdíly, ale jedno mají společné: totiž to, že dělali něco, co se dělat nemá.

Všeobecně se dá říci, že média svými aktivitami zprostředkovaně přispěla k vyjasnění věci. Přesto se mi zdá, že způsob, jak se problematikou zabývají, je opožděný, improvizovaný a trochu hysterický. Komunismus, stejně jako nacismus, je minulostí, nikdy už neobživne. Můžeme tedy v klidu a s odstupem analyzovat násilné nástroje minulého režimu. Otázka viny tu hraje, jako všude v historickém bádání, významnou úlohu, musíme však nazírat tyto minulé události ve světě nových, živých nebezpečí.

Předneseno 28. listopadu na univerzitě Viadrina ve Frankfurtu nad Odrou

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.