Je pravda, že například Topolánkovo chování k novinářům má daleko k dokonalosti. Jenže co sám Paroubek? Kdo to například mluvil loni před volbami o „atmosféře nenávisti“, které prý podléhají „nejrůznější patologičtí jedinci... a fakticky konají špinavou práci za ty, kteří pro ni vytvářejí podmínky... mám na mysli především Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, konkrétně pány Mandlera, Šafra a Komárka, ale také některé další publicisty“? A mohl bych citovat i další příklady.

Nejde mi jen o to, že pan Paroubek si nevidí do úst, ale především o jakousi posedlou snahu představit politického soupeře zároveň jako idiota a darebáka (i kdyby se Topolánek stokrát snažil...). Abychom nezůstali u tohoto jediného příkladu: když před nedávnem ODS vyzvala v druhém kole doplňovacích voleb na Přerovsku své voliče, aby podpořili sociálně demokratického kandidáta (jejich vypadl v prvním kole), označil to předseda ČSSD povýšeně za „kontraproduktivní“.

Topolánka prezentuje průběžně jako zoufalce a ztroskotance.

Jistě, dá se to vysvětlit úslovím „na hrubý pytel hrubá záplata“; ODS se nechovala k premiérům Špidlovi a Grossovi jinak.

Jenže Paroubek v té věci ještě pokročil, a hlavně: když se někdo chová nenáležitě, není nejmenší důvod chápat to jako výzvu napodobit ho - nebo snad dokonce přetrumfnout.

Už jako dítěti mi na komunistické politice bylo nepochopitelné a odporné, proč je třeba politické protivníky za všech okolností představovat jako darebáky hnané výlučně nízkými úmysly. Pokud udělali něco kloudného, byli k tomu vždycky „donuceni“. Je to nedostatek velkorysosti a rytířství, pro něž ve společnosti východního typu jaksi nebyl prostor.

Toto pojetí politiky se naneštěstí přelilo do dnešní doby a vytváří ve společnosti nesnesitelnou atmosféru. Politika už není formou vyrovnávání rozporů, dialogu a domlouvání, nýbrž kolbištěm, na němž proti sobě stojí dva tábory znepřátelené na život a na smrt: druhého není třeba přesvědčit, nýbrž zničit. Jde o jakousi studenou válku a zároveň nepřetržitou předvolební kampaň, v níž se nedá dělat rozumná politika (tj. čas od času i nepopulární opatření), nýbrž jen líbivá populistická gesta.

Ke vzniku takové situace neobyčejně přispívá, když jsou síly vládního tábora a opozice zhruba vyrovnány, a navíc vládní tábor není stabilizován (což je náš případ). Ale toto pojetí politiky se čím dál tím víc prosazuje i v sousedních postkomunistických zemích. Soupeří spolu dva tábory. Jeden je nějak svázán s komunistickou minulostí, i když se od ní emancipoval (u nás máme neemancipovanou KSČM a ČSSD, která je v mnoha ohledech jakousi KSČM s lidskou tváří). Proti němu stojí konzervativní uskupení poznamenané populistickým nacionalismem (PiS, Fidesz, v trochu zašifrované podobě i ODS).

Situace, v níž každá zbraň je dobrá k poškození protivníka a v níž se zároveň oba tábory předhánějí v tom, jak se vlezle vnucují do přízně veřejnosti, semeniště skandálů a korupce, která se nevyhýbá jedné ani druhé straně, to vše přirozeně odpuzuje veřejnost. Klesá voličská účast a úměrně s tím roste úloha politické manipulace. Politika se vymyká veřejné kontrole.

Politická elita zaměstnaná takto sama sebou je navenek svým způsobem bezbranná. Otázka zahraničních spojenectví slouží jen jako záminka k vnitropolitickým konfliktům. Takový stát může existovat výlučně v situaci mezinárodního mocenského vakua, které nikdy netrvá věčně, zvlášť v tak citlivé geopolitické oblasti, jako je ta, kterou obýváme.

Právě zažíváme razantní návrat Ruska k mocenské politice, které se netají svými ambicemi na územích, jež mělo kdysi pod kontrolou. Zatím se tu bez zábran kočkují vypasení králíci, kteří dlouhotrvajícím nedostatkem ohrožení ztratili jakýkoli pud sebezáchovy. Co z toho bude, na to raději nemyslet.

LN, 22.5.2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.