Miloš Zeman se nechal slyšet, že soudci se domáhají ušlých platů „s neuvěřitelným argumentem“, že jinak by byli zkorumpovaní. Ve skutečnosti se domáhají těch platů jen na základě soudního rozhodnutí, že to krácení bylo protiústavní. To ostatní (úvahy o možné „zkorumpovatelnosti“) jsou novinářské spekulace, kterých se lidé jako Zeman v duchu populismu nejnižších pater rádi chytí. K závěru o protiústavnosti toho krácení došel ostatně i loni Ústavní soud (viz Právo, 4.2.). ÚS zároveň „má za to“, že jeho nález „nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu platu a dalších náležitostí“. „Jakkoliv ÚS trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním, a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci... Toto řešení by proto vedlo k nepochopení ze strany společnosti a mohlo by oslabit pozici soudců a znevážit jejich funkci... Proto má Ústavní soud za to, že od skupiny, která by měla představovat elitu společnosti, lze požadovat i větší míru velkorysosti a vstřícnosti než od skupin jiných...“ Tyto řádky nejsou součástí nálezu, je to jeho zdůvodnění, čistě politické zdůvodnění, uplatnění politických ohledů. Jako laik mám popchybnosti, zda je k tomu Ústavní soud kompetentní; pravda, je to jen „názor“, a je otázka, jakou má vlastně právní váhu. V každém případě mi to připadá podivné. A v té souvislosti bych chtěl ještě zdůraznit: Soudní moc je nejvyšší odvolací instancí v demokratickém státě, posledním odvolacím místem. Když se člověk octne v nějakém vážném, zásadním konfliktu, je jeho poslední nadějí, soudní moc je nadřazená vůli lidu, a to z dobrých důvodů: lid se může mýlit a taky se velmi často mýlívá. Spravedlnost není totéž co vůle lidu, spravedlnost je nesrovnatelně víc. Je pravda, že kdybychom měřili tímto přísným měřítkem, dá se českým soudním orgánům velmi mnoho vytknout (např. že občas upřednostňují vůli lidu a jeho více či méně významných představitelů před spravedlností). Jde však o to, co soudy mají být, a zároveň taky, jak tomu mohou společnost, občané napomoci. Jak vidno, jsem zastáncem „soudcokracie“, s tím, že soudní moc samozřejmě nemá vládnout! Má jen bdít nad dodržováním spravedlnosti, např. i kdyby se všichni prezidenti světa, všichni potentáti od premiérů po obecní podtajemníky stavěli na hlavu.

Jiří Pehe píše v Právu o prezidentově militantním projevu na diskusním fóru Let My People Live. Prezidentovu řeč by prý leckdo mohl „interpretovat především jako neobratný pokus zapojit izolované Rusko do mezinárodní akce proti islámskému terorismu a tím odvést pozornost od jeho počínání na východní Ukrajině.“ To je velmi podobné tomu, jak informovala např. „reformní“ média v dobách rozkladu bolševismu (za Antonína Novotného) o nepříjemných skutečnostech. Znamená to ve skutečnosti: nikdo tak naštěstí ani náhodou neučinil, nanejvýš by tak mohl eventuelně učinit. To je ovšem lež.

V Íránu hodlají uspořádat výstavu karikatur zpochybňujících holokaust, a to na protest proti karikaturám v týdeníku Charlie Hebdo. Nechme stranou otázku, nakolik je to vysloveně režimní akce, je zjevné, že ji v Íránu podporuje kdekdo. Problém je tento: u nás je svoboda zveřejňovat karikatury Mohameda (nebo Ježíše), ale slušní lidé to nedělají. V Íránu je to zakázáno, a tak se vlastně nepozná, kdo je slušný a kdo ne.

Petr Zídek poukázal před pár dny na to, že prezident Zeman ve svém projevu na diskusním fóru Let My People Live kritizoval Ferdinanda Peroutku za článek, který nenapsal, a připsal mu slova, která napsal někdo jiný. To se samozřejmě nedělá. Mluvil v té souvislosti o „fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením“, což je nevěcné a nesmírně přehnané. Taky je směšné, když tím někdo jako Zeman zaštiťuje nemravné snahy vytvořit jednotnou frontu s Putinem proti Islámu, která by Putinovi otevřela zadní vrátka do „blízkého zahraničí“, tj. i k nám. Na druhou stranu, problém není Zeman versus Peroutka. Zeman jen bezděčně a nechtě upozornil na něco, co je svým způsobem významné i pro dnešek: snaha přizpůsobovat se nepřijatelným způsobem špatným podmínkám. Vytvořila se hysterická nálada, v níž se vytáhlo proti Zemanovi s Peroutkou a Janem Stránským na štítě. Kdo se odváží tyto národní paládia kritizovat, je „Zemanův užitečný idiot“, jak praví kouzelně zrovna Petr Zídek. Proti Zemanovi však není třeba postavit Peroutku (nebo Havla nebo já nevím koho), ale nezaujatý a svobodný kritický pohled – jak na Zemana, tak na Peroutku a další. Místo toho se u nás vytváří hysterická atmosféra, která připomíná trochu Rukopisné boje (jen na místě rukopisných podvrhů stojí idol prvorepublikové české žurnalistiky). Ve skutečnosti Peroutkův i Stránského článek jsou po všech stránkách nepřijatelné, stejně jako je v mnoha ohledech problematická Peroutkova publicistická aktivita v letech 1945-8. Konstatovat to neznamená zároveň tvrdit, že Zeman je jednička. Vůbec nijak to spolu nesouvisí.