Ve vládě existují skrytá napětí. Jedno se ohlásilo mezi ANO a ČSSD (ANO chce přeformulovat koaliční smlouvu), druhé představují církevní restituce. Ministr Jurečka odvolal náměstka pro restituce Wintra z Pozemkového úřadu (dosadila si ho tam ČSSD, aby si církevní restituce pohlídala, na nich totiž kdysi postavila z populistických důvodů svou dlouhodobou revoluční volební kampaň). To se sociálním demokratům zdá být skoro casus belli, protože na Sobotku tlačí jeho latentní vnitrostranická opozice. K útoku zatroubil předseda ústavněprávního výboru Tejc, někdejší účastník pověstné lánské schůzky. Podle předsedy poslaneckého klubu ČSSD Sklenáka jde o Tejcovu osobní iniciativu, kterou ovšem ČSSD podpoří. Tedy zároveň podpora i lehká distance (my nic, to Tejc).

Právu poskytl rozhovor představitel iniciativy „Islám v ČR nechceme“ Martin Konvička. Jeho názory na islám a vůbec jsou poněkud zvláštní. Ptá se: „Nás může zajímat, který z proudů (islámu, bd) dovoluje otevřenou kritiku Mohameda či dokonce výsměch.“ A hned odpovídá: „Žádný.“ To je podivný nárok. Představme si ho jinak: „Mám nějaký zásadní názor, ale jsem zároveň ochotný ho podrobit kritice a dokonce se považovat za šaška z toho důvodu, že takový názor mám.“ Člověka, který je až tolik otevřený, nelze vůbec brát vážně. Připomíná zahajovače Plzáka z Havlovy zahradní slavnosti: Každý z nás by měl mít dva až tři protichůdné názory. Pan Konvička dále říká: „Aby Česko zůstalo svobodnou zemí, musí tu být islámu co nejméně.“ Cítím jakousi úlevu, že křesťanství ještě toleruje. Je to možná proto, že jak napsal na jiném místě jiný výtečník, křesťanství prý bylo osvícenstvím naštěstí marginalizováno. (Ve skutečnosti je osvícenství s křesťanstvím neodmyslitelně spjato, jiném ideovém „rozvrhu“ by nebylo myslitelné.) K tématu se vrátím.

Spojené státy projevily vůči Kubě velmi velkou velkorysost. Důsledek je, že Kuba se na USA domáhá reparací.

Investiční fond Hartenberg Holding, jehož spoluzakladatelem je, ač z názvu to těžko vyčíst, Andrej Babiš, koupil prostřednictvím své dceřiné společnosti FututreLife polikliniku Dům zdraví ve velkém Meziříčí. Není to první taková koupě a rozhodně ani poslední (FutureLife prý vlastní v ČR a na Slovensku 16 zdravotnických zařízení). Z toho hlediska má svou logiku, že ANO tolik usilovalo i o ministerstvo zdravotnictví. Tak jako nyní pan Babiš pracuje na tom, aby měl pod kontrolou podnikatele a neloajální mohli dostat případně zahulit, mohl by mít pod kontrolou i pacienty (tedy nás pacienty) – a pacientů je v ČR podstatně víc než podnikatelů a jejich pozice je ještě slabší.

Jan Kalvoda napsal do Babišových Lidových novin na téma Miloš Zeman mimo jiné: „Česká politika byla vždycky plná těch rozumných, co si předem rozmlouvali zásadovost a hledali, komu mocnému by neměli příliš překážet. Ovládli ostudnou pomnichovskou republiku i husákovskou normalizaci. Teď od nich slyšíme podobné argumenty; že věci jsou složitější a v mezinárodní politice nevystačíte s morálními principy. Bezpochyby. Ale tím není řečeno, že politika se bez principů obejde. To pak není politika, ale libovůle, vposledku bez kontroly veřejnosti. A to přesně provozuje prezident a jeho suita - a to přesně je největším nebezpečím pro demokracii.

To, že se tak děje bez reakce celého ústavního systému, je ještě podstatnější než obava o „dobré jméno České republiky v zahraničí“ ve věci jedné mezinárodní krize. Je úplně lhostejné, proč prezident výslovně opouští ústavní bázi politiky. Podstatné je, že to dělá a že bez ohledu k přímé volbě prezidenta odpovídá za jeho kroky vláda. Ta nemá volbu: buď splní povinnost zasáhnout, nebo selže a pak plně odpovídá za jeho excesy (slušně kavárensky řečeno). Kulantní Sobotkovo mudrování o tom, že „pan prezident“ to určitě tak nemyslel a že „je třeba koordinovat“, je nestatečné, ale hlavně irelevantní.

Tamtéž se Vilém Prečan ohrazuje proti „rádoby vtipné karikatuře Svaté trojice, v níž Duch svatý uniká karikatuře Boha otce ze zadnice“. A nemusí jít jen o Boha nebo proroky. Viděl jsem před časem na titulní stránce nějakého německého superčasopisu karikaturu bývalého papeže Benedikta XVI. v bílém rouše, které je zepředu pomočené, zezadu podělané. Nejsem pro to, aby se podobné karikatury zakazovaly. Trvám jen na svém lidském právu říci, že je to ohavná prasárna. Třeba se ukáže, že v tom názoru nejsem úplně sám.

Historik Jan Frank píše rovněž v Babišových LN v souvislosti s Halíkovou kritikou Charlie Hebdo: „Troufnul by si pan Halík takto vystupovat v samotné Francii? Dal by i tam, dva dny po bezprecedentním masakru, navíc jako duchovní, přednost apelu na slušné chování novinářů před účastenstvím, tedy mlčením? Dokázal by i tam, tváří v tvář „stádu“, razit pojem „Nejsem Charlie“? Nejde zas jednou o starou známou nic moc nestojící intelektuálskou pózu určenou hlavně pražskému čtenáři?“ To je opravdu drzost a zároveň skrytá touha kritika zastrašit: „Vylez s tím v Paříži a dostaneš přes držku.“ Pan Halík má především povinnost to říci tady, protože chtít na někom, aby to neříkal teď, ale jindy, a ne tady, ale ve Francii, je podobné jako chtít na karikaturistech z Charlie Hebdo, aby s ohledem na okolnosti nekreslili to, co kreslí. Že o něčem podobném nemají čeští historici (tedy aspoň někteří) páru, mne po mých zkušenostech s diskusemi o vyhnání sudetských Němců ani trochu nepřekvapuje. Ke svobodě slova patří říkat „Já jsem Charlie“ i „Já nejsem Charlie“. S multikulturalitou to nemá nic společného. Když svoboda, tak pro všechny.