Předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová odstoupila. Zdůvodnila to svým důchodovým věkem (to je poněkud nepřesvědčivé, je jí 63 let, např. předsedovi ÚS Rychetskému je o devět let víc) a chystanými změnami ve vedení kolegií NS. Odstoupení a hlavně jmenování nástupce – Pavla Šámala - proběhlo velmi rychle a jakýsi nepokoj vyvolalo např. ve vedení ministerstva financí i jeho jméno. Ozval se i exministr spravedlnosti Pavel Blažek. O tom, co se dělo v politickém zákulisí, je těžko spekulovat, troufnu si jen na jakýsi nekrolog. Paní doktorka byla pro mne představitelkou „starých pořádků“, tj. polistopadového režimu. Dokázala se opřít exekutivě (např. Václavu Klausovi). Musím říci, že jsem s ní tu a tam nesouhlasil, ale: v létě předminulého roku NS rozhodl v kauze Tluchoř, Fuksa, Šnajdr podle mého názoru správně. Paní doktorka měla na tu věc, jak řekla, poněkud jiný názor. Nicméně NS rozhodl tak, jak rozhodl. Existoval tam tedy – v rámci daném pravidly – prostor pro svobodu rozhodování. Taková svoboda existovala v rámci „starých pořádků“ všeobecně. Teď se ten prostor, řekl bych, via facti pomalu zužuje. Odchod dr. Brožové je jedním z krůčků tímto směrem. Budiž jí země lehká. Nám taky.

Palácový převrat proběhl v poslaneckém klubu hnutí Úsvit, které má, jak známo, víc poslanců než členů (nebo už ne?). Poslanci využili své početní převahy a sesadili proti vůli šéfa hnutí Okamury z funkce svého předsedu Romana Fialu. Fiala prý projevoval nadměrnou přítulnost k prezidentu Zemanovi a usiloval o užší spolupráci se SPO (už bez Z). Taky se příliš ztotožňoval s humpolácky protiislámskými výroky předsedy hnutí. Zdá se, že hnutí prochází podobným kvasem jako kdysi v dávných dobách Starých pořádků „moravisté“ (HSD-SMS, pokud se čtenáři ještě pamatují). Ti se nakonec rozdělili na dvě skupiny, jedni se potopili s bárkou moravistického hnutí, druzí se rozprchli do perspektivnějších stran. Trochu podobný byl ostatně i nedávněji osud Věcí veřejných. Na rozdíl od Věcí veřejných, na nichž byl závislý osud tehdejší koalice, dnes na Úsvitu nezáleží, není na něm závislý nikdo a nic.

Česká společnost je náchylná k masovým emancipačním vlasteneckým akcím, jedna teď probíhá a je namířena proti Norsku, které nám chce odebrat naše dvě české děti. Kdo by se nepřidal. Případ Evy Michalákové a jejích dětí je komplikovaný, pozadí nejasné, kompetentní orgány i odborníci nezaujímají tak jednoznačný postoj jako rozvášněný dav (v tomto případě minidav, veřejný ohlas zase není až tak velký). Úděsné je jen to, jak snadno se u nás vytváří národní jednota. A je to taky podezřelé.

Pražská organizace ANO nepozvala na svůj sněm pražskou primátorku Krnáčovou (byla zvolena za ANO, ale není členkou hnutí). Ministr Stropnický by byl mohl vystoupit jen tenkrát, kdyby o ně byl předem požádal, což předem neučinil. Předsedkyní pražské organizace je Radmila Kleslová, kterou Andrej Babiš, jak se zdá, potřebuje jako manažerku (je pro něho zjevně cosi, jako byl pro Miloše Zemana kdysi Miroslav Šlouf, ovšem v tomto případě jen na pražské úrovni).

Podle průzkumu severoněmecké televize prý v Německu důvěřuje médiím jenom 29 % lidí, a odmítavý postoj k médiím v SRN se prý projevil i na demonstracích hnutí Pegida: zaznělo označení „Lügenpresse“. V Babišových Lidových novinách k tomu napsal Luděk Sekyra: „Byl jsem zděšen, když jsem slyšel, že účastníci drážďanských demonstrací na adresu mainstreamových médií masově skandují „Lügenpresse“, lživý tisk, jako by mě ovanul temný duch zjednodušující goebbelsovské propagandy. Pomyslným nepřítelem již není určitá skupina, ale mediální prostor jako celek.“ Jakkoli nemám rád politizující miliardáře, na tom něco je, tedy zvlášť v Německu mi to připadá jako nemístné paušalizování. U nás je situace o něco složitější, událostmi posledních dvou let je mediální prostor takříkajíc poněkud zakřiven. Důležité je ovšem o tom hlavně tam, kde to ještě jde, psát a doložit to.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.